U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce Ing. Z. M., jako správce konkursní podstaty úpadce A. P.,
zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti žalovanému JUDr. K. H., advokátu,
jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. P. - v likvidaci, o vyloučení věcí
ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 55/26 Cm 9/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 13. února 2008, č. j. 9 Cmo 245/2007-524, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. února
2008, č. j. 9 Cmo 245/2007-524, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne
21. června 2007, č. j. 55/26 Cm 9/98-492, jímž Krajský soud v Brně zamítl
žalobu o vyloučení věcí uvedených „v příloze, která je nedílnou součástí
rozsudku“ (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce Z. d. P. v likvidaci (dále jen „úpadce“).
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 13 a § 14a zákona č. 42/1992
Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech
(dále jen „transformační zákon“), § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon o půdě“), § 233 a § 234 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §
37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vycházeje ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, uzavřel, že žalobci nesvědčí právo,
které by vylučovalo zápis sporných věcí do soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce.
Přitom zdůraznil, že A. P. se nestalo vlastníkem sporných věcí, když
dohody o vypořádání majetkových nároků (rozuměj dohody uzavřené 6. dubna 1994,
29. dubna 1994, 29. července 1994 a 30. září 1994), jimiž měly být vypořádány
nároky původně 96 „oprávněných osob“ z transformace (tyto „oprávněné osoby“
pohledávky z transformace postupními smlouvami uzavřenými podle ustanovení §
33a odst. 1 zákona o půdě převedly na A. P.), jsou neplatné. Všechny „oprávněné
osoby“ se totiž, jak plyne z nesporných tvrzení účastníků, staly členy
transformovaného družstva a jejich majetkový podíl z transformace se stal
součástí obchodního majetku transformovaného družstva jako vklad jednotlivých
členů. „Oprávněné osoby“ poté již neměly žádné pohledávky, které by smlouvou
podle § 33a odst. 1 zákona o půdě mohly převést na A. P. a to se následně
nemohlo platně dohodnout na vypořádání postoupených pohledávek převodem majetku
– sporných věcí. Považuje za nevýznamnou rovněž výhradu žalobce, podle níž se
soud prvního stupně nezabýval jeho tvrzením, že majetkové podíly „oprávněných
osob“ z transformace byly úpadci pouze pronajaty a maje za neplatnou pro
neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. rovněž dohodu o převzetí
věci v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. prosince 1995 (pro
neurčitě vymezený předmět dohody – věcí, které měly být převedeny do
vlastnictví A. P.), shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně
správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Jeho zásadní význam spatřuje v tom, že „řeší v rozporu s
hmotným právem otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena a že napadeným rozhodnutím dochází k poškození majetkových práv těch
oprávněných osob, které se po transformaci družstva členy transformovaného
družstva nestaly, a tudíž na ně nelze pohlížet stejně jako na členy, kteří se
po transformaci členy družstva stali“. Dovolatel především namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], když soud prvního stupně odmítl provést jím navrhovaný důkaz účetní
evidencí úpadce. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.] spatřuje v tom, že „soudy vycházely z toho zjištění, že
osoby, které byly členy družstva před transformací, se automaticky staly členy
družstva po transformaci, a tudíž je možné na ně aplikovat v plném rozsahu
zjištěné skutečnosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu“ (rozuměj rozsudek
ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 209/2001, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 58). Z účetní evidence je zřejmé, že „z uváděných 96 osob existuje 39
oprávněných osob, které nebyly členy Z. d. P. - v likvidaci. Dále by se
zjistilo, že z těchto 39 oprávněných osob je 13 oprávněných osob, které byly
sice členy Z. d. v B. před transformací, ale nestaly se členy Z. d. P. - v
likvidaci po transformaci, a dále, že z těchto 39 oprávněných osob existuje 26
osob, které nikdy nebyly členy Z. d. v B. před transformací a nestaly se členy
ani Z. d. P. - v likvidaci po transformaci.“ Majetkové podíly těchto osob činí
dohromady částku 12,359.804,69 Kč, z toho majetkové podíly oprávněných osob,
které nebyly členy družstva ani před transformací ani po transformaci, činí
9,529.937,32 Kč a majetkové podíly oprávněných osob, které sice byly členy
družstva před transformací, ale nestaly se členy družstva po transformaci, činí
dohromady 2,829.867,37 Kč. Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti
dohody o převzetí věci v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. prosince 1995 a poukazuje na skutečnost, že tuto dohodu „akceptoval orgán
státní správy – Ministerstvo zemědělství“. Poukazuje na skutečnost, že půjčku
ve výši 1,448.000,- Kč splatil a vyjadřuje názor, podle něhož „buď je dohoda
neplatná a potom přichází o majetek ve věcné podobě a musí mu být nahrazena
splacená půjčka v penězích, nebo je dohoda platná a pak musí být majetek z
konkursní podstaty Z. d. P. - v likvidaci vyloučen“. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.,
Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahově vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak lze nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Jakkoli dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti (posuzováno i ve spojení s jím tvrzenou vadou
řízení, spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl navrhovaný důkaz)
polemizuje se skutkovým stavem, z něhož soudy nižších stupňů při formulaci
svých právních závěrů vycházely. Jinými slovy, zpochybňuje správnost právního
posouzení věci s poukazem na skutkový stav, který mohl být zjištěn, provedly-li
by soudy jím navrhované dokazování účetnictvím úpadce. Ve skutečnosti tak
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který ale u
dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom odpovídá závěrům formulovaným
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 58.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud neshledává zásadně právně
významným ani co do závěru ohledně neplatnosti dohody o převzetí věci ze dne
30. prosince 1995, když v tomto směru jde o posouzení konkrétního právního
úkonu, které postrádá potřebný judikatorní přesah (k tomu srov. např. důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), přičemž závěr o neplatnosti dotčeného právního úkonu pro
neurčitost Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem
(ustanoveními § 37 odst. 1 a § 35 odst. 2 obč. zák.). Argumentace dovolatele
vztahující se k tvrzení o splacení půjčky je pak z hlediska posouzení otázky
platnosti dotčené dohody bez právního významu a může případně zakládat pouze
pohledávku na vrácení plnění realizovaného na základě neplatného právního úkonu
(srov. ustanovení § 451 a § 457 obč. zák.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu