29 Odo 209/2001-139
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v
právní věci žalobce J.H., zast. advokátem, proti žalovanému Z.d.D., - v
likvidaci, zast. advokátkou, o 560.770,- Kč s přísl., vedené u
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 269/94, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2000, čj. 37 Co
200/98-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud (poté co soud prvního stupně výrokem I. svého rozsudku rozhodl,
že návrh na zaplacení částky 560.770,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od
30.12.1993 do 23.10.1996 se zamítá), rozhodl výrokem I. napadeného rozsudku, že
rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7.7.1997 čj. 8 C
269/94-69 se ve výroku ve věci samé mění tak, že se žaloba, aby byl žalovaný
zavázán zaplatit žalobci částku 560.770,- Kč s 16% úrokem z prodlení od
30.12.1993 do 23.10.1996 zamítá. Ve výroku o náhradě nákladů řízení pak
napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že z provedených důkazů
vyplynulo, že žalobce byl členem Z.d.D. jak před jeho transformací podle
zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“), tak po ní. Transformace
družstva byla završena zápisem změn jeho stanov do obchodního rejstříku k
15.1.1993. Členství žalobce v družstvu zaniklo ke dni 30.9.1993. Odvolací soud
vzal rovněž za prokázané, že žalobci byl jako oprávněné osobě podle zákona
vypočten majetkový podíl (majetkový podíl z transformace), ve výši 560.770,-
Kč. Žalobce přitom tvrdí, že tento majetkový podíl se nestal jeho členským
vkladem do družstva po transformaci (§ 223 obchodního zákoníku - dále též jen
„obch. zák.“) a domáhá se jeho vyplacení.
Z provedených důkazů též vyplynulo, že se žalobce zúčastnil členské schůze
žalovaného konané dne 30.11.1992, na níž byla schválena změna stanov družstva v
rámci jejich přizpůsobení obchodnímu zákoníku. Z jeho účasti na této schůzi je
pak třeba dovodit nejen to, „že na jeho straně byla dána vůle být nadále členem
žalovaného jako družstva po jeho transformaci, ale rovněž to, že projevil svůj
souhlas se změnami stanov žalovaného, které byly na uvedené schůzi schváleny“.
Přitom součástí obsahu stanov se stal mimo jiné článek 4. odstavec 7., podle
kterého je člen družstva povinen vložit celý doplňkový podíl (majetkový podíl z
transformace bez vloženého živého a mrtvého inventáře) jako členský vklad.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem žalobce, že majetkové podíly vypočtené
členům družstva v rámci jeho transformace nemohly bez dalšího získat charakter
členského vkladu v družstvu a uzavřel, že k přeměně majetkového podílu
vypočteného v rámci transformace družstva na členský vklad v družstvu je
zapotřebí úkonu příslušné osoby, kterým projeví vůli v rámci transformace
družstva vložit vypočtený majetkový podíl do družstva jako členský vklad,
přičemž tento úkon může být učiněn výslovně či jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnost o jeho obsahu (konkludentně). Odvolací soud poté uzavřel, že žalobce
takový úkon učinil, neboť projevil vůli stát se členem žalovaného a současně
hlasoval pro schválení stanov družstva ukládajících mu vložit do družstva celý
majetkový podíl z transformace. Odvolací soud dále dovodil, že při jiném
právním závěru by se vytvářel prostor pro jednání členů družstva, které by bylo
v rozporu se zájmy družstva a jeho ostatních členů, tj. pro jednání
spekulativní povahy kalkulující s neplněním povinností člena družstva a takové
jednání by pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nepožívalo
právní ochrany (§ 265 obch. zák.). Proto odvolací soud - i když z jiného
důvodu, neboť soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že se dovolatel stal
členem transformovaného družstva a vypořádání může tedy proběhnout pouze podle
obchodního zákoníku - rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Odvolací soud dále uvedl, že byť rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
změnil, změna směřovala pouze k přesnější formulaci výroku rozsudku, co do
obsahu však rozsudek potvrdil. Proto se zabýval návrhem žalobce, aby připustil
dovolání, a to (jak vyplývá z obsahu odvolání), pro otázku zásadního právního
významu spočívající v tom, zda v řízení uplatněný nárok lze podřadit
ustanovením občanského zákoníku. Odvolací soud však tuto otázku neřešil, neboť
k závěru o nedůvodnosti žaloby dospěl řešením otázek, které bylo z hlediska
skutkového vymezení uplatněného nároku třeba řešit dříve, než žalobcem
uplatněnou otázku. Proto neshledal podmínky pro požadované připuštění dovolání.
Připustil však dovolání pro otázku, zda pro přeměnu majetkového podílu člena z
transformace na členský vklad je vedle projevu vůle stát se členem družstva po
jeho transformaci zapotřebí dalších úkonů. V případě správnosti závěru
odvolacího soudu v tom směru považuje odvolací soud za otázku zásadního
právního významu otázku formy úkonu člena družstva směřujícího ke vložení
majetkového podílu z transformace do družstva, včetně toho, zda žalobce takový
úkon učinil. I pro tuto otázku připustil odvolací soud dovolání.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
V odůvodnění dovolání uvedl, že byl (vedle toho, že se stal členem žalovaného a
byl jím až do 30.9.1993, kdy jeho členství skončilo dohodou), již od 16.12.1992
také zapsán v evidenci soukromě hospodařících rolníků, podle zákona č. 105/1990
Sb. Protože jako soukromě hospodařící rolník provozoval činnost odpovídající
činnosti družstva (povinné osoby), požadoval vypořádání ve zkrácené lhůtě podle
§ 13 odst. 2 transformačního zákona. Žalovaný však vypořádání odmítl, s tím, že
se dovolatel stal členem transformovaného družstva a jeho transformační podíl
se proto stal jeho členský vkladem v družstvu. Vypořádání proto
podle žalovaného nemůže proběhnout podle transformačního zákona, ale pouze
podle obchodního zákoníku.
Odvolací soud v napadeném rozsudku podle dovolatele zcela pominul skutečnost,
že stanovy družstva, které schvalovala členská schůze na níž byl dovolatel
přítomen, neobsahují ustanovení o tom, že se majetkový podíl z transformace
stává členským vkladem člena a jedině v tomto případě by se, pokud by dovolatel
skutečně pro takové stanovy hlasoval, dalo hovořit o tom, že právě
toto hlasování mělo povahu požadovaného projevu vůle. Článek 4. odstavec 5.
posuzovaných stanov dokonce neuvádí upsání na základní majetkový podíl jako
povinnost, ale jako možnost a odstavec 7. téhož článku ukládá členovi
povinnost vložit vypočtený podíl do družstva jako členský vklad, když
určuje, že člen družstva je povinen vložit celý doplňkový podíl (majetkový
podíl z transformace bez vloženého živého a mrtvého inventáře) jako členský
vklad. Z tohoto režimu tedy automaticky nevyplývá změna režimu transformačního
podílu v členský vklad, ale pouze povinnost učinit projev vůle směřující k této
změně. Je logické, že tento projev vůle musí nastat až po
hlasování o odpovídající změně stanov - tak ostatně prokazatelně chápalo
uvedená ustanovení samo družstvo a teprve později tento názor změnilo. Takový
projev však žalobce neučinil, když za něj nelze považovat to, že zůstal po
nějakou dobu členem transformovaného družstva.
1140
Z odkazu odvolacího soudu na případné použití ustanovení § 265 obch. zák. pak
dovolatel dovodil, že „soud který má nestranně přistupovat k posouzení, na čí
straně je právo, zcela veřejně deklaruje, že hájí zájmy družstva. Že zájmy
žalobce jsou rovněž poškozovány, soudu očividně nevadí.“ Žalobce má v důsledku
tohoto postoje soudu ke stranám sporu důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Z uvedeného závěru dovolatel dále dovozuje, že odvolací soud projevil „fatální
neznalost právní úpravy družstevnictví.“
Dovolatel dále uvádí, že článek 4. odstavec 7. posuzovaných stanov, který
obsahuje povinnost člena vložit do družstva majetkový podíl z transformace jako
tzv. další vklad, je v rozporu s ustanovením § 233 odst. 4 obch. zák., které
váže další majetkovou účast na podnikání družstva na
úpravu této účasti ve stanovách a na souhlas člena.
Z uvedeného vyplývá, že majetkový podíl dovolatele z transformace se nikdy
nestal jeho členským vkladem a nepřešel proto do režimu obchodního zákoníku a
stanov družstva. Proto nemůže být vypořádáván jako vypořádací podíl. Protože se
však dovolatel stal členem žalovaného po transformaci, není splněn ani jeden z
předpokladů vypořádání podle transformačního zákona, resp. byl by, pokud by
interpretace § 13 odst. 2 transformačního zákona směřovala k závěru, že v tomto
ustanovení zákon nemá na mysli členství jako formálně právní vztah, ale vložení
transformačního podílu do družstva. V opačném případě není vypořádání
majetkového podílu z transformace možné ani podle transformačního zákona.
Podle názoru dovolatele „jsme tak dospěli k situaci, na kterou ani
transformační zákon, ani obchodní zákoník ani žádný jiný právní předpis
výslovně nepamatuje.“ Dovolatel tvrdí, že protože
závěr, že by nebylo vůbec možné, vypořádání oprávněné osoby, která se sice
stala členem transformovaného družstva, avšak majetkový podíl jako členský
vklad do družstva nevložila, je nepřijatelný, je jediným možným řešením této
situace aplikace nejobecnější právní úpravy majetkových vztahů, totiž úpravy
občanského zákoníku. „Jde totiž o situaci analogickou té, která nastane, když
jeden subjekt poskytne svůj majetek (finanční částku) jinému subjektu, aniž by
byla dohodnuta doba, kdy má být tato částka vrácena. Pak platí, že se tak má
stát bez zbytečného odkladu poté, co bude o vrácení požádán.
Aplikováno na tento případ měl žalovaný transformační majetkový podíl vydat bez
zbytečného odkladu poté, co byl o jeho vydání oprávněnou osobou - žalobcem -
požádán.“
Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud tím, že nevyhověl žádosti právního
zástupce o přeložení jednání na jiný termín proto, že měl ve stejnou
dobu již dříve u jiného soudu rovněž nařízené jednání, zkrátil žalobce na jeho
právech být řádně při jednání soudu zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem.
Tvrdí tedy vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Z uvedených důvodů navrhuje dovolatel „napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.“
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud nevymezil právně významné otázky, pro něž připustil dovolání,
výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.2.1997, sp. zn. III.
ÚS 253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na
nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení dovolání zpochybnilo.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud se především zabýval námitkou podjatosti soudců odvolacího soudu
vznesenou dovolatelem. K tomu uzavřel, že zkoumání toho, zda uplatněný nárok
není podroben režimu ustanovení § 265 obch. zák., je součástí zkoumání
oprávněnosti tohoto nároku a nemůže tedy být v žádném případě považováno za
projev podjatosti soudce ve vztahu k účastníku řízení, který nárok uplatnil.
Proto dovolací soud shledal, že uplatněná námitka je nedůvodná.
Jak již dovodil Vrchní soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 16/1995 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek z ustanovení § 9 odst. 6 a § 11
transformačního zákona, ve vazbě na ustanovení § 765 odst. 1 obch.
zák. vyplývá, že v rámci transformace může družstvo, resp. jeho členská schůze
rozhodnout buď o tom, aby družstvo po transformaci působilo dále, nebo aby se
rozdělilo na více družstev, anebo aby se přeměnilo na jednu nebo více
právnických osob podle obchodního zákoníku. Z toho nelze dovodit, že by v rámci
transformačního procesu mohlo dojít k přeměně družstva na družstvo, které bude
jinou právnickou osobou, než původní družstvo. Pokud se družstvo po
transformaci nerozdělí nebo nepřemění na obchodní společnost, trvá původní
družstvo nadále s tím, že se po zápisu změn podle ustanovení § 765 odst. 2
obch. zák. považuje za družstvo založené podle obchodního zákoníku.
1
Z uvedeného vyplývá, že jestliže osoba, která byla členem družstva před jeho
transformací, zůstala jeho členem i po transformaci, nevkládá do družstva
členský vklad, jako při založení družstva podle obchodního zákoníku
(dříve podle zákona č. 162/1990 Sb., či předcházejících
družstevních zákonů) a nemusí tedy ani činit právní úkon k tomu směřující,
neboť proces transformace není procesem zániku družstva původního a vzniku
nového družstva. Jestliže tedy nevzniká nové družstvo, není žádný důvod proč by
měl člen trvajícího družstva „vkládat“ do družstva jakýkoli vklad, tj. učinit
právní úkon směřující ke vkladu, když takovou povinnost má podle obchodního
zákoníku pouze při vzniku nového družstva a ani transformační zákon takovou
povinnost nestanoví. Stanovy družstva musí pouze nově určit „podíl každého
člena na zapisovaném základním jmění družstva,“ což vyplývá z
ustanovení § 765 odst. 2 obch. zák. Toto ustanovení lze chápat pouze
tak, že stanovy musí - v návaznosti na vypočtené podíly členů družstva z
transformace, určit výši členského vkladu každého člena družstva, čímž současně
určí i poměry splacených vkladů členů družstva a tedy i podíl na
základním jmění, které je dle § 223 odst. 1 obch. zák. souhrnem členských
vkladů. Stejný podíl pak má člen i na zapisovaném základním jmění.
Vzhledem k tomu, že transformační zákon ani obchodní zákoník neupravují možnost
vyplacení majetkového podílu z transformace osobě, která byla členem
družstva před transformací a zůstala jím i po
transformaci, nelze než dovodit, že majetkový podíl této osoby z transformace
se stal po transformaci součástí obchodního majetku družstva, a to jako vklad
člena do družstva - členský vklad. Tento vklad však člen nesplácí, neboť již
byl splacen a nečiní tedy ani jakýkoli právní úkon směřující ke
vložení do základního jmění družstva. To, že se majetkový podíl z transformace
stává vkladem člena do družstva vyplývá, jak shora uvedeno, přímo ze zákona.
Pro úplnost je třeba dodat, že jakýkoli jiný výklad, tedy i výklad předestřený
dovolatelem, by na jedné straně zbavoval člena družstva přinejmenším co do
části majetku, kterou se podílí na podnikání družstva, jakéhokoli rizika z
účasti na družstvu, jako podnikatelském subjektu (kterážto účast s sebou, jak
vyplývá z úpravy obchodního zákoníku nese i povinnost každého člena podílet se
na ztrátě družstva a tedy vlastně na podnikatelských neúspěších družstva
zmenšením hodnoty majetkového podílu v družstvu), na druhé straně by naopak
zbavoval člena družstva podílu na nahromaděném zisku družstva - pokud by
družstvo úspěšnou podnikatelskou činností rozmnožilo svůj majetek nad výši, ze
které byl vypočten majetkový podíl členů z transformace. Takový výklad by tedy
byl v rozporu se základními principy, na kterých je založena právní úprava
podnikatelských subjektů v obchodním zákoníku.
Pokud jde o vypořádání podílu člena družstva z transformace, řídí se -
nestane-li se člen družstva, kterému byl tento podíl určen, členem družstva po
transformaci, tj. projeví-li právně relevantním způsobem vůli takovým členem se
nestat - ustanoveními § 13 odst. 2 a 3 transformačního zákona. Jestliže se
však člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu § 14 písm. a)
transformačního zákona, stane členem transformovaného družstva, jež se podle
ustanovení § 765 odst. 2 obch. zák. zápisem změny stanov do obchodního
rejstříku považuje za družstvo založené podle obchodního zákoníku,
řídí se nadále jeho vztah k družstvu a tedy i vypořádání s
družstvem v případě zániku členství ustanoveními § 233 a 234 obch. zák., když
transformační zákon vypořádání majetkového podílu z transformace s osobou,
která se stala členem transformovaného družstva, neupravuje.
1141
K námitce dovolatele, že odvolací soud tím, že nevyhověl žádosti právního
zástupce o přeložení jednání na jiný termín proto, že měl ve
stejnou dobu již dříve u jiného soudu rovněž nařízené jednání, zkrátil žalobce
na jeho právech být řádně při jednání soudu zastoupen kvalifikovaným právním
zástupcem, dovolací soud konstatuje, že procesním právem, které lze postupem
soudu odejmout, je i právo, aby věc byla projednána v účastníkově
přítomnosti (viz článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, vyhlášené usnesením předsednictva Č.n.r. jako součást ústavního
pořádku České republiky). To na druhé straně neznamená, že by soud nemohl
jednat a rozhodnout bez této přítomnosti; účastníku je však vždy povinen
takovou možnost poskytnout. Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá, aby, nestanoví-li
zákon jinak, nařídil soud k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky
a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníku
doručeno tak, aby měl dostatek času k přípravě. Na něm pak je, zda svého práva
využije či nikoli. Podle § 101 odst. 2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když
jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání,
aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat
věc v jeho nepřítomnosti.
Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení požádal,
a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak logicky
povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti,
nesplnil. Tím zasáhl do jeho práva, jež vyplývá ze zmíněného článku 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, a účastníku možnost jednat před soudem
odňal. V takovém případě trpí řízení vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f)
o.s.ř., přičemž se zřetelem k § 211 o.s.ř. platí tento závěr i pro řízení
odvolací.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst.
1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout
procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce,
vybavený plnou mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v
řízení učinit účastník (§ 28 odst. 2 o.s.ř.), ať je tímto zástupcem advokát (§
25 o.s.ř.) nebo tzv. obecný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud
vždy písemnosti, účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§ 49
odst. 1 o.s.ř.); zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§ 115
o.s.ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti
prostřednictvím zástupce.
Z této úpravy procesního postavení zástupce účastníka logicky vyplývá, že shora
dovozený závěr o podmínkách existence vady řízení podle § 237 odst. 1 písm. f)
o.s.ř., jež vycházejí ze situace absentujícího účastníka, je nutné přiměřeně
vztáhnout i na situaci, kdy za týchž podmínek soud projedná věc v
nepřítomnosti účastníkova zástupce. Přípustná modifikace tohoto závěru je dána
hranicemi, jež vyplývají z toho, že ve vzájemném vztahu je účastník oproti
zástupci nejen dominantní ale i nenahraditelný. Důsledky ve smyslu § 237 odst.
1 písm. f) o.s.ř. tedy nenastanou, jestliže účastník navrhne, aby věc byla
projednána, přestože vůči jeho zástupci působí překážky, jež jinak projednání
věci v jeho nepřítomnosti neumožňují, a přirozeně i v případě, že
účastník překážku na straně stávajícího zástupce odstraní tím, že toto
zastoupení ukončí, resp. nahradí zastoupením jiným.
Lze tudíž uzavřít, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. i tehdy, jestliže bez jeho
výslovného návrhu projedná věc v nepřítomnosti zástupce,
který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání.
Důležitým důvodem může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce,
nelze-li na účastníku spravedlivě žádat, aby byl zastupován jinak
(shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp. zn. 2 Cdon
1819/97, a rozsudek ze dne 27.2.1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. 62/1998).
K tomu, aby žádost o odročení byla podložena „důležitým důvodem“, je potřebné,
aby zástupce tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze
způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu
znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné)
jak z hledisek objektivních tak subjektivních (zda mohla být překážka
předvídána případně odvrácena). Je-li takovou překážkou potřebná účast zástupce
současně u jiného úředního jednání (jak se uvádí v dovolání),
nepostačuje - ke splnění podmínky „důležitého důvodu“ - že zástupce takovou
skutečnost toliko soudu oznámil; je naopak přiměřené žádat, aby sdělil další
údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu
brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu nebo jiného orgánu), kdy se o něm
dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá,
resp. že je jinak naléhavější), a že časovou kolizi více jednání nebylo možné
vyřešit jinak (nepočítaje v to postup podle ustanovení § 25 odst. 3 o.s.ř.).
Soud totiž musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost zástupci v účasti
při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání
ospravedlňuje, a v případě potřeby ji i ověřit. Jen na základě konkrétních
okolností může soud dovodit, zda se o odročení žádá z důležitého důvodu, a
eventuálně i zamezit neodůvodněným průtahům v řízení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.5.1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné
pod č. 38/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. 79/2001).
V projednávané věci se zástupce účastníka omlouval již počtvrté, a to před
soudem prvního stupně třikrát (přitom při počtvrté nařízeném prvním jednání pak
soud prvního stupně věc rozhodl) a před odvolacím soudem jednou. Z důvodů na
jeho straně tedy došlo k nikoli zanedbatelným průtahům řízení. Tím pečlivěji
měl proto vážit, ze kterého z obou kolizně nařízených jednání se omluvit a
závěry v tom směru sdělit soudu, včetně údajů potřebných k ověření tvrzených
skutečností. Tímto způsobem však zástupce dovolatele nepostupoval a omezil svá
tvrzení na to, že měl ve stejný den před delší dobou u Okresního soudu ve
Znojmě nařízené jednání ve věci, která rovněž trvá delší dobu. Takové sdělení
však není postačující k posouzení důvodnosti a pravdivosti omluvy ve shora
uvedeném smyslu. Navíc o tom, že odvolací soud jeho žádosti o odročení jednání
nevyhověl, byl zástupce dovolatele před jednáním včas uvědomen.
Postup, v jehož rámci odvolací soud provedl odvolací jednání bez účasti
zástupce dovolatele, tedy nebyl v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř., a
není tudíž ani nesprávným postupem, jímž by byla dovolateli odňata možnost
jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f)
o.s.ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s .ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst.
4, věty první, § 224 odst. 1, 142 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty
první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na
náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
1142
V Brně 20. listopadu 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu