U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Masná 1493/8, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr.
Štěpánu Schenkovi, advokátu, se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, PSČ 750 02,
jako správci konkursní podstaty úpadce Stavebního podniku Přerov, s. r. o. „v
likvidaci“, identifikační číslo osoby 48396338, zastoupenému JUDr. Květoslavem
Hlínou, advokátem, se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, PSČ 750 02, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 Cm
1/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.
července 2010, č. j. 6 Cmo 17/2010-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 20 Cm 1/2006-122,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému správci konkursní
podstaty určení, že má za úpadcem (Stavební podnik Přerov, s. r. o. „ v
likvidaci“) pohledávku ve výši 191.132,42 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé tak, že se
určuje pravost pohledávky ve výši 21.132,23 Kč, ve zbývajícím rozsahu (ohledně
zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky ve výši 170.000,19 Kč) jej
potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(druhý a třetí výrok).
Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
o věci samé co do požadavku na určení pravosti pohledávky co do dalších
170.000,19 Kč, Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako
nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky
přiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané v dohodě uzavřené dne 8. ledna 2004
mezi žalobcem a pozdějším úpadcem, přičemž současně v dovolání snáší argumenty
na podporu závěru, že v posuzovaném případě byla výše smluvní pokuty přiměřená
(a odvolací soud tak neměl důvod přistoupit k moderaci výše smluvní pokuty dle
§ 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“).
Předně Nejvyšší soud podotýká, že dovoláním napadeným výrokem rozsudku
odvolacího soudu (v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu
prvního stupně o věci samé) bylo rozhodováno jednak o pravosti pohledávky z
titulu smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 8. ledna 2004 (k níž se váže
dovolatelem uplatněná argumentace o přiměřenosti smluvní pokuty), jednak o
pravosti pohledávky z titulu smluvní pokuty sjednané v dohodě ze dne 9.
července 2003, přičemž proti závěrům, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího
soudu v této části spočívá, dovolatel žádné výhrady nevznáší a neotevírá tak
ani žádnou otázku zásadního právního významu, jíž by se měl Nejvyšší soud
zabývat. Nejvyšší soud pak neshledal důvod založit přípustnost dovolání pro posouzení
dovolatelem předestřené právní otázky ani ve vztahu k dohodě ze dne 8. ledna
2004, když napadené rozhodnutí je v tomto ohledu v souladu s rozsudkem velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října
2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněným pod číslem 81/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže –veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Jak Nejvyšší soud vysvětlil i v rozsudku ze dne 18. října 2011, sp. zn. 32 Cdo
4469/2010 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2012, pod
číslem 168), ustanovení § 301 obch. zák. co do způsobu vymezení kriterií pro
hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou. Uplatnění moderačního práva tudíž není závislé jen na výši smluvní pokuty. Přitom moderovat ve smyslu § 301 obch. zák. lze pouze výslednou částku smluvní
pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentuální sazbu určující
smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení); k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 1994, sp. zn. 15 Co 481/93,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 1999, pod číslem 45
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo
1734/2012. Sazba 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení tak může v
závislosti na dalších konkrétních okolnostech případu vést k závěru o
nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě, stejně jako může být shledána pro poměry
dané věci přiléhavou. Srov. v obdobných souvislostech též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo
717/2010. V něm Nejvyšší soud při úvaze o výši smluveného úroku z prodlení (s
vědomím názoru vyjádřeného Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 7. května
2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 a ze dne 1. července 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10,
jenž shledal bez dalšího protiústavním smluvený úrok z prodlení ve výši 0,5 %
denně) akcentoval potřebu zvážení všech rozhodných okolností konkrétního
případu. V poměrech dané věci přitom odvolací soud vyšel z individuálního posouzení
kritérií rozhodných pro použití moderačního práva a z výše ustanoveného
judikatorního rámce nevybočil způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou
věcného přezkumu jeho rozhodnutí. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle
obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č.
182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu