32 Cdo 4469/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Opatovická 4, proti žalovanému L. P., zastoupenému Mgr. Hynkem
Marečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení
částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 15 C 18/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 70/2010-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co
70/2010-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 15 C 18/2009-83,
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení
(výrok pod bodem I), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení další částky
100.000,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl
o soudním poplatku a o nákladech řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce dne 18. července 2006 udělil Mgr. T. H. plnou moc ke všem úkonům spojeným s pořízením bytu v Praze s tím, že zmocnitel
(nepochybně míněno „zmocněnec“) je oprávněn podepsat veškeré dokumenty, které
jsou potřebné k uvedeným úkonům. Téhož dne žalobce uzavřel s Mgr. H. „Dohodu o
postupu při pořízení bytu“, jejímž předmětem bylo „upřesnění a časový
harmonogram při pořizování bytu pro žalobce“. Dne 20. listopadu 2006 byla mezi
R. B. jako pronajímatelkou a žalobcem jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu
bytu v P. 5. Dne 27. listopadu 2006 pak žalovaný jako mandatář a Mgr. H. jako
mandant uzavřeli mandátní smlouvu podle ustanovení § 566 a násl. obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl závazek mandatáře
konat pro mandanta činnost směřující k výměně uvedeného bytu a v jejímž článku
3 byla sjednána smluvní pokuta ve výši100.000,-Kč pro případ, že nečinností
nebo jiným zaviněním mandanta dojde ke zmaření účelu smlouvy. Dne 15. prosince
2006 žalovaný uzavřel s Mgr. H. jako dodatek k mandátní smlouvě tzv. „Blokovací
smlouvu“, v níž mandatář potvrdil převzetí částky 100.000,- Kč jako první
splátky dohodnutého „kompenzačního doplatku“ za výměnu uvedeného bytu za byt v
P. 2, přičemž žalobce měl do 15. ledna 2007 poukázat „na účet realitní
kanceláře“ druhou splátku kompenzačního doplatku ve výši 600.000,- Kč. Zároveň
bylo sjednáno, že nedojde-li vinou mandanta k realizaci výměny bytu, propadá
složená částka ve prospěch mandatáře jako dohodnutá smluvní pokuta. Mgr. H. dne
18. července 2006 zaslal z účtu žalobce částku 600.000,- Kč žalovanému. Žalobce
s výměnou bytu nesouhlasil s tím, že jeho zájmem bylo získat byt do
vlastnictví, dne 26. března 2007 informoval žalovaného o této skutečnosti,
jakož i o tom, že Mgr. H. překročil zmocnění, a vyzval jej k vrácení částky
700.000,- Kč. Žalovaný vrátil žalobci částku 500.000,- Kč a sdělil mu, že
částku 100.000,- Kč účtuje v souladu s článkem 3 mandátní smlouvy jako smluvní
pokutu a částka ve výši 100.000,- Kč uhrazená jako první splátka kompenzačního
doplatku na základě blokovací smlouvy je v případě nerealizování výměny bytu z
viny mandanta nevratná. Soud prvního stupně dovodil, že plná moc udělená žalobcem Mgr. H. je natolik
obecná, že kryje i uzavření mandátní smlouvy v režimu obchodního zákoníku na
základě volby podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., a že žalobce je vázán
mandátní smlouvou, kterou uzavřel zmocněnec jeho jménem, neboť pokyny dané
zmocněnci, které z plné moci nevyplývají, nemají vliv na právní účinky jednání. Žalobci tedy vznikla povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč v
souladu s článkem 3 mandátní smlouvy, neboť jeho zaviněním došlo ke zmaření
účelu této smlouvy.
Ujednání o smluvní pokutě v tzv. blokovací smlouvě však
soud prvního stupně shledal pro neurčitost neplatným a žalobě v této části
nevyhověl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 70/2010-103, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku
ve věci samé a ve výrocích o soudním poplatku a o nákladech řízení potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v
podstatě se ztotožnil i s jeho právním posouzením. S poukazem na závěry
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1962/1998 dovodil, že předmětná
mandátní smlouva nebyla vyhotovena formulářovým způsobem a ujednání o volbě
práva obsahovalo nejenom její záhlaví, nýbrž i článek 6. Dále uzavřel, že
smluvní pokuta byla sjednána pro případ nečinnosti nebo žalobcem zaviněného
zmaření účelu smlouvy bez dalšího a že žalobce zmařil účel smlouvy tím, že ji
vypověděl. Výši sjednané smluvní pokuty shledal adekvátní hodnotě a významu
zajišťované povinnosti, tj. zajištění bytu v P. 1, 2 o velikosti 2+1 nebo 3+kk. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, jež
co do přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel především vytkl odvolacímu soudu, že se při posouzení platnosti
dohody podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. dostatečně nezabýval namítaným
překročením „obsahu“ plné moci, jíž Mgr. H. zmocnil pouze ke všem úkonům
spojeným s pořízením bytu. Zdůraznil, že poté, co se dozvěděl o uzavřené
mandátní smlouvě a provedené volbě práva, dopisem ze dne 26. března 2007
žalovaného o překročení plné moci informovoval a mandátní smlouvu vypověděl. Namítl rovněž, že dohoda o volbě práva musí obsahovat výslovný projev vůle
podřídit závazkový vztah režimu obchodního zákoníku, přičemž text v záhlaví
smlouvy je pouhým označením právního úkonu. Prostřednictvím tvrzení, že
mandátní smlouva mu byla předložena žalovaným s předtištěnými obsahovými
náležitostmi, kam se pouze doplnily konkrétní údaje, zpochybnil též závěr, že
nejde o smlouvu formulářového typu. Argumentoval dále, že mandátní smlouva
neobsahuje platně sjednanou volbu práva ve vztahu ke smluvní pokutě, neboť z
jejího článku 6 vyplývá, že ustanoveními obchodního zákoníku se řídí pouze
vztahy smluvních stran touto smlouvou přímo neupravené. Odvolací soud podle
jeho mínění pochybil též v tom, že závěr o přiměřenosti smluvní pokuty založil
pouze na uvedení „obsahu úkonu, který byl smluvní pokutou zajištěn“, a
neposuzoval ji z pohledu zajištěné povinnosti žalobce poskytnout součinnost při
realizaci výměny bytu. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002 tvrdil, že v dané věci nešlo očekávat žádnou škodu, která by
žalovanému mohla vzniknout.
Závěrem zdůraznil, že smluvní pokuta je sankcí za
porušení povinnosti, přičemž výpověď mandátní smlouvy nemůže být posuzována
jako zmaření účelu smlouvy a porušení povinnosti, neboť se jednalo o výkon
práva. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak
ve výrocích pod body II, III a IV i rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odmítnout, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 100.000,- Kč a soudy nižších stupňů
učinily shodný závěr, že vztah mezi účastníky byl vztahem obchodním. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé rozsudkem
potvrzujícím a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější
(odvolacím soudem zrušený) rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak, může být
dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ty má ovšem smysl
zkoumat pouze tehdy, není-li přípustnost dovolání vyloučena již ustanovením §
237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč,
přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V souzené věci bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění ve
výši 100.000,- Kč, jež částku 100.000,- Kč nepřevyšuje. Byla-li však správnost
právního závěru odvolacího soudu o podřízení posuzovaného závazkového vztahu
režimu obchodního zákoníku dovoláním zpochybněna, nelze pro účely posouzení
přípustnosti dovolání vycházet z toho, že jde o věc obchodní. Dovolací soud by
totiž v rámci posouzení přípustnosti dovolání musel přezkoumat správnost
právního posouzení věci dovolacím soudem, což je z logiky věci vyloučeno;
přezkoumat lze pouze takové rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné,
závěr o nepřípustnosti dovolání tedy nemůže být založen na závěru o jeho
nedůvodnosti. Protože dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč, bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny
předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto též při zkoumání,
zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž
řešení zpochybnil. Otázku vzniku nároku žalovaného na zaplacení smluvní pokuty odvolací soud řešil
v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud tudíž shledal
jeho rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. S tím se pak nutně pojí
nejen závěr o přípustnosti dovolání, nýbrž též o jeho důvodnosti, neboť
dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení, byl uplatněn opodstatněně. Nikoliv všem uplatněným dovolacím námitkám lze však přitakat. Závěru o tom, že předmětná mandátní smlouva obsahuje platnou dohodu účastníků
o podřízení závazkového vztahu touto smlouvou založeného režimu obchodního
zákoníku podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., k němuž odvolací soud
dospěl výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2, 3 občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“), nelze ničeho vytknout. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 1962/1998, v němž byl vysloven názor, že takováto
dohoda musí obsahovat výslovný projev vůle, že závazkový vztah, který nespadá
pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se bude řídit obchodním zákoníkem, nebyl
Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijat k uveřejnění ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a judikatura Nejvyššího soudu se
ustálila v názoru, že k uzavření takové dohody může dojít též tím, že smluvní
strany v záhlaví smlouvy uvedou, podle kterých ustanovení obchodního zákoníku
se smlouva uzavírá (srov. např. rozsudek ze dne 21. května 2001, sp. zn. 33 Odo
15/2001, uveřejněný v časopise Obchodní právo číslo 10, ročník 2001, a
rozhodnutí ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 555/2004, a ze dne 11. února
2010, sp. zn. 23 Cdo 3877/2009, obě in www.nsoud.cz). V souzené věci, jak
správně dovodil odvolací soud, obstojí závěr o projevené vůli smluvních stran
podrobit závazkový vztah režimu obchodního zákoníku tím spíše, že tato vůle
vyplývá též z ujednání článku 6 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 32 Odo 799/2006, in www.nsoud.cz, řešící tutéž situaci,
či mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23
Odo 1566/2006, jenž je veřejnosti k dispozici tamtéž).
Zcela zřejmě účelový
pokus dovolatele dovozovat z ujednání v tomto článku, že ustanoveními
obchodního zákoníku se řídí pouze vztahy smluvních stran touto smlouvou přímo
neupravené, zatímco na vztahy smlouvou upravené (tedy též na ujednání o smluvní
pokutě) se dohoda podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. nevztahuje, se s
úspěchem setkat nemohl; v usnesení ze dne 11. února 2010, 23 Cdo 3877/2009, in
www.nsoud.cz, Nejvyšší soud ostatně uzavřel, že volba obchodního zákoníku se
může týkat pouze obchodního zákoníku jako celku. Obstojí též závěr odvolacího
soudu, že posuzovaná mandátní smlouva není smlouvou formulářovou. Tzv. formulářovou smlouvou se v rozhodovací praxi soudů rozumí smlouva, která není
sjednána individuálně, nýbrž její návrh předkládaný silnější smluvní stranou,
jehož součástí jsou zpravidla její obchodní podmínky, je vyhotoven předem,
přičemž z pohledu slabší smluvní strany tu není žádný prostor pro vyjednávání;
chce-li smlouvu uzavřít, musí návrh se vším všudy akceptovat (srov. např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2010, sp. zn. 21 Co
454/2010). O takovýto druh smlouvy se v případě posuzované mandátní smlouvy,
uzavřené mezi dvěma fyzickými osobami, z nichž žádná nebyla v pozici silnější
smluvní strany (ze zjištěného skutkového stavu takový závěr nevyplývá), a
odrážející zcela specifické požadavky žalobce, zcela evidentně nejedná (srov. ostatně závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 21. května 2001,
sp. zn. 33 Odo 15/2001, in www.nsoud.cz). Důvodnost nelze přiznat ani námitkám zpochybňujícím závěr odvolacího soudu, že
sjednáním dohody o volbě režimu obchodního zákoníku žalobcův zmocněnec
nepřekročil své oprávnění vyplývající z plné moci (srov. § 33 odst. 1 větu
první obč. zák.), neboť taková dohoda z rámce „všech úkonů spojených s
pořízením bytu v P.“ nevybočuje. S oznámením nesouhlasu zmocnitele s jednáním
zmocněnce osobě, s níž zmocněnec jednal, pak zákon (§ 33 odst. 1 věta druhá
obč. zák.) spojuje důsledky pouze v tom případě, že zmocněnec překročil své
oprávnění vyplývající z plné moci, nehledě na to, že skutkový stav zjištěný
soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud vázán v řízení, v němž může být
dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
poznatek o tvrzeném žalobcově postupu neobsahuje. Založil-li však odvolací soud závěr o právu žalovaného na zaplacení smluvní
pokuty na úvaze, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ nečinnosti nebo
žalobcem zaviněného zmaření účelu smlouvy a že žalobce zmařil účel smlouvy tím,
že ji vypověděl, pak jeho rozhodnutí nemůže obstát. Výpověď je obecně upravena v části osmé, hlavě první, oddílu šestém, občanského
zákoníku jako jeden ze způsobů zániku závazků. Podle ustanovení § 582 obč. zák., jež se vztahuje též na obchodní závazky (srov. § 1 odst. 2 větu druhou
obch.
zák.), jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem
je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité
činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy
způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci
kalendářního čtvrtletí. Obchodní zákoník obsahuje zvláštní úpravu výpovědi u
smlouvy mandátní v ustanovení § 574, podle něhož mandant může smlouvu kdykoli
částečně nebo v celém rozsahu vypovědět (odstavec 1). Nestanoví-li výpověď
pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo
mohl dovědět (odstavec 2). Podle ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda. Podle ustanovení § 301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu
snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do
výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na
kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený
oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. Smluvní pokuta je jedním z právních instrumentů určených k zajištění
pohledávek, jež jsou upraveny v ustanoveních § 544 a násl. obč. zák. Nejvyšší
soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi vychází z názoru, že
ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání
smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení
od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem
práva, jež účastníku náleží, porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže
(srov. zejména rozsudek ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 4, ročník 1999, a dále též např. rozsudek ze dne 25. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen
„Soubor“), pod číslem C 1274, svazek 18, a rozsudky ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 21. října 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo
1113/2003, ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, a ze dne 30. března
2011, sp. zn. 23 Cdo 822/2009, všechny in www.nsoud.cz). Ústavní soud pak
shledal tyto závěry ústavně konformními (srov. nález ze dne 11. října 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
číslem 136/1999, a nález ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01,
uveřejněný tamtéž pod číslem 188/2001). Obecný závěr z toho plynoucí, že výkon
práva pojmově nemůže být porušením smluvní povinnosti a nemůže tudíž založit
nárok na zaplacení smluvní pokuty, se nutně vztahuje též na výpověď smlouvy,
neboť též vypovězení smlouvy, ať již na základě zákona či na základě smlouvy,
je výkonem oprávnění (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu
2010, sp. zn.
23 Cdo 1218/2009, in www.nsoud.cz, vztahující shora uvedený závěr
též na výpověď smlouvy). Shledal-li tedy odvolací soud zmaření účelu mandátní smlouvy žalobcem
zakládající vznik nároku žalovaného na smluvní pokutu v tom, že žalobce smlouvu
vypověděl, pak je – v rozporu s citovanou judikaturou - spatřoval nikoliv v
porušení smluvní povinnosti (např. povinnosti mandanta poskytnout mandatáři
patřičnou součinnost, stanovené v první větě článku 3 mandátní smlouvy, na
kterou upozorňuje dovolatel), nýbrž ve výkonu práva (práva ukončit smluvní
vztah výpovědí), jež žalovanému jako mandantovi ze zákona (z ustanovení § 575
odst. 1 obch. zák.) náleželo. Pro úplnost je třeba poznamenat, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního
stupně, z něhož odvolací soud vycházel, aniž jej doplnil o vlastní skutková
zjištění (srov. § 213 odst. 4 o. s. ř.), neobsahuje poznatek o tom, že žalovaný
mandátní smlouvu vypověděl. Přisvědčit je třeba též dovolací námitce vytýkající odvolacímu soudu nedostatky
v úvaze vedoucí k závěru, že v souzené věci nejsou důvody k využití moderačního
oprávnění soudu. Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, uveřejněném v Souboru pod číslem C 3213, svazek CD-2
(srov. shodně např. rozsudek ze dne 26. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009,
a z poslední doby rozsudek ze dne 19. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2001, oba
in www.nsoud.cz), že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká
smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví, závěr o této otázce je tedy
věcí uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty proto
závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke
sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je
provázely. Ustanovení § 301 obch. zák. tak co do způsobu vymezení kriterií pro
hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem
neomezeného okruhu okolností (k těmto normám srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C
2084, svazek 26). S tímto režimem se pak nutně pojí zvýšené požadavky na
kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť je-li toliko na soudu, aby
vymezil okolnosti, jež jsou rozhodné pro aplikaci ustanovení hmotného práva v
konkrétní věci, pak je nezbytné, aby soud v odůvodnění svého rozhodnutí takto
vymezené okolnosti označil a vysvětlil, na základě jaké úvahy k jejich vymezení
dospěl (přiznal jim právní relevanci). Lakonické konstatování, toliko slovy
zákona, že výše smluvní pokuty odpovídá hodnotě a významu zajišťované
povinnosti, přezkum správnosti příslušné úvahy odvolacího soudu neumožňuje,
nehledě na to, že zajištění bytu v P, 1, 2 nebylo povinností mandanta, jejíž
splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, nýbrž bylo povinností mandatáře.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je vadou řízení, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tedy dalším důvodem, proč
rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů
správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu