32 Odo 799/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Mgr. J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. V., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 49 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 80/2001, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi
účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a
montáž nových oken v bytu žalované spojená s demontáží oken stávajících. Soud
prvního stupně dále dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky se řídí obchodním
zákoníkem, neboť se strany na tom podle ustanovení § 262 odst. 1 ObchZ dohodly.
Pokud jde o námitku, že žalobce nebyl ve smlouvě řádně označen, lze souhlasit s
žalovanou, že označení žalobce není v souladu s živnostenským listem. Není však
sporu o tom, že žalobce smlouvu uzavřel a že adresa uvedená ve smlouvě je
adresou tehdejší provozovny žalobce. Tvrzení žalované, že smlouva je z tohoto
důvodu neplatná, je účelové. Dílo bylo provedeno a předáno žalované. Zednické
práce, jejichž nekvalitu žalovaná vytýká, nebyly předmětem smlouvy o dílo. Soud
proto vyhověl žalobě o zaplacení nedoplatku ceny díla, přičemž s odkazem na
výši diskontní sazby zamítl pouze částečně požadavek na příslušenství dlužné
částky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2006 č. j.
15 Co 463/2005-215 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně
správně považoval označení žalobce ve smlouvě o dílo za postačující k jeho
identifikaci. Smlouva byla uzavírána dne 29. 3. 1999, tedy v době, kdy
podnikatelé v praxi užívali různých podob obchodního jména, když teprve právní
úprava účinná od 1. 1. 2000 uložila podnikateli-fyzické osobě povinnost užívat
jako obchodní jméno (firmu) jeho jméno a příjmení. Žalovaná pochybnost o osobě
zhotovitele neměla (resp. nic takového netvrdí, tím spíše ani neprokazuje) a
nemá ji ani soud, když zhotovitel je ve smlouvě nezaměnitelným způsobem
ztotožněn svým identifikačním číslem. Smlouva tudíž není neplatná důvodu
nepřesného označení zhotovitele. Odvolací soud rovněž souhlasil s tím, že
smluvní vztah mezi účastníky založený uzavřením smlouvy o dílo byl jejich
ujednáním podřízen režimu obchodního zákoníku. Odvolací soud se rovněž
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětem smlouvy o dílo byla
demontáž starých oken a dodávka a montáž oken nových, přičemž práce další –
zednické – byly víceprací. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že
dílo bylo provedeno. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobci cenu díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla pochybení
soudů obou stupňů při posouzení smlouvy o dílo, na jejímž základě se žalobce
jako zhotovitel domáhal úhrady nedoplatku ceny díla, a to konkrétně jejich
závěru, že mezi účastníky došlo k dohodě podle § 262 obchodního zákoníku (dále
jen „ObchZ) o tom, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem.
Podle názoru žalované neobsahuje smlouva o dílo nic, z čeho by se dalo dovodit,
že zde existoval výslovný projev vůle o volbě práva, tedy výslovné vyjádření,
že se strany dohodly na tom, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod
obchodní závazkové vztahy uvedené v § 261 ObchZ, se bude přesto řídit tímto
zákoníkem. Pouhý nadpis formulářové smlouvy o takové dohodě nesvědčí a k
obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích
sp. zn. 33 Cdo 1962/98, 29 Odo 350/2003, 32 Odo 1686/2005. Smlouva by navíc
musela být perfektní i ohledně označení jejích účastníků, námitky žalované v
tomto směru nebylo možno odbýt s tím, že v době uzavření smlouvy používali
podnikatelé různých podob svého jména. Dále žalovaná namítla, že zednické práce
byly prováděny na základě smlouvy, jsou totiž součástí montážních prací.
Poukázala na skutečnost, že dílo nebylo žalobcem nikdy předáno a tím ani
dokončeno, takže nenastala splatnost nedoplatku ceny díla, neboť podle smlouvy
byla faktura splatná až po skončení montáže, která zahrnovala i zmíněné
zednické práce. Žalovaná také poukázala na judikaturu dovolacího soudu, který
otázku předání díla řeší tak, že jestliže dílo nebylo provedeno řádně, tj. bez
vad, nebyla splněna ani povinnost k předání díla a nemohla nastat splatnost
nedoplatku sjednané ceny díla. Z toho důvodu nemohla ani reklamovat vady díla.
Žalovaná navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50
000 Kč.
V dané věci napadá žalovaná rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši
49 000 Kč; jednalo se o nedoplatek sjednané ceny díla podle smlouvy o dílo ze
dne 29. 3. 1999, v níž se její účastníci ve smyslu § 262 odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku dohodli, že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem.
Žalovaná se mýlí, pokud se domnívá, že v dané věci nedošlo k dohodě ve smyslu §
262 odst. 1 ObchZ. Žalovaná argumentuje tím, že účastníci pouze v úvodní části
předmětné smlouvy o dílo uvedli, že smlouvu uzavírají podle § 536 a násl.
obchodního zákoníku. Žalovaná pomíjí, že poslední článek smlouvy o dílo č. VII
označený jako „Další ujednání“ obsahuje ve své části 1 výslovné ujednání, že „V
případech, které nejsou precizovány touto smlouvou, platí obchodní zákoník“. V
dané věci je tedy projev vůle uzavřít dohodu o tom, že závazkový vztah
účastníků se bude řídit obchodním zákoníkem, učiněný písemnou formou, a je
obsažen v úvodní části smlouvy o dílo (jejím záhlaví) a dále v jejím článku
VII.1. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dospěl ke stejnému závěru.
Odvolací soud rovněž správně dovodil, že nepřesné označení žalobce ve smlouvě o
dílo nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu. Nejvyšší soud totiž již v
rozsudku ze dne 10. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, který byl publikován v
Soudní judikatuře pod č. 46/98, a v rozsudku ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon
824/97, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
R 9/2001, dovodil, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy,
nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu
právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za
nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Při zkoumání
podmínek přípustnosti dovolání je proto nutno vycházet ze závěru, že mezi
účastníky existoval obchodněprávní vztah. Z hlediska procesní jde tudíž o věc
obchodní.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na usnesení ze dne 15. 12. 1998 sp.
zn. 33 Cdo 2272/98, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 1/2000, v němž Nejvyšší soud vyjádřil, že závazkový vztah
mezi stranami, které uzavřely dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 ObchZ, že
jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, je závazkovým vztahem obchodním a
spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí.
Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o peněžité plnění, jehož výše
nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, není dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002 sp. zn. 29 Odo
425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod
číslem 140/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek
uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu