32 Odo 1686/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Z. z. s. O. kraje, příspěvkové organizace, proti žalované
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, o 598 274 Kč s příslušenstvím a
o vzájemném návrhu na úhradu 3 394 586,80 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 154/2004, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 15 Co
225/2005-83, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 45 775 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. R.,
advokáta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2005, č.j. 15 Co 225/2005-83,
potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. března
2005, č.j. 17 C 154/2004-57, kterým byla žalované uložena výrokem I. povinnost
zaplatit žalobkyni částku 598 274 Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení ročně od 16.
2. 2004 do zaplacení, a výrokem II. zamítnut vzájemný návrh žalované s tím, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 3 394 586,80 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 2 % ročně od 9. 1. 2004 do zaplacení; zároveň změnil výrok
rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně,
že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 29. 6. 2001 platnou smlouvu
o poskytování a úhradě zdravotní péče, v níž se mimo jiné účastníce dohodly na
ukončení smluvního vztahu založeného předešlou smlouvou ze dne 30. 10. 1995. V
dodatku č. 1 smlouvy z 29. 6. 2001 účastnice mimo jiné v souladu s § 17 odst. 3
zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, dohodly
způsob stanovení úhrady za poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Městský
soud v Praze se ztotožnil se soudem prvního stupně, že sjednaná smluvní
paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o
cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákon reguluje maximální cenu
jednoho bodu za zdravotní výkon, přičemž při paušální úhradě je platba
regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období. Žalovaná tedy
neoprávněně na základě přepočtu paušální úhrady na výkonovou strhla z plateb ve
prospěch žalobkyně částky jí stanovené za poskytování zdravotní péče, tudíž se
žalobkyně důvodně domáhala vrácení těchto částek, a proto soud prvního stupně
správně žalobě vyhověl a zároveň zamítl vzájemný návrh žalované jako nedůvodný.
Odvolací soud uzavřel, že jakékoli následné přepočítávání dohodnuté paušální
úhrady za poskytnutou zdravotní péči na bodové ohodnocení zdravotní péče a
krácení úhrady z tohoto titulu je nepřípustné, jestliže zákon sjednání paušální
úhradou jako jeden ze dvou možných způsobů úhrady připouštěl. Přepočítávání
smluvního ohodnocení na bodové ohodnocení zdravotních výkonů by ve svých
důsledcích bylo proti smyslu právní úpravy způsobu úhrady zdravotní péče a
sjednání paušálního způsobu úhrady za poskytnuté výkony by bylo bezpředmětné.
Odvolací soud odmítl právní názor žalované, že uzavřené smlouvy jsou relativně
neplatné podle § 40a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro rozpor s
cenovým předpisem ve smyslu § 589 obč. zák. Konstatoval, že i kdyby předmětná
smlouva byla relativně neplatná pro rozpor s cenovým předpisem, nemůže se
neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, přičemž ze skutkových zjištění
vyplynulo, že žalovaná žalobkyni sama navrhla způsob úhrady zdravotní péče
paušální sazbou, proto by se nemohla dovolávat relativní neplatnosti ve smyslu
§ 40a obč. zák. Závěrem se vypořádal s i odvoláním do výroku o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným
právním posouzením podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního
významu spatřuje v tom, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen
některých druhů výrobků a služeb - cenová regulace se vztahuje na veškeré
způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či
zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního
pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci,
byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem
zdravotnictví, upravující způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči.
Poukazuje přitom, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů.
Dovolatelka má za to, že oba soudy v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže
podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým
výměrem Ministerstva financí platí regulované ceny, maximální, pevné nebo
minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a
regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou zdravotní
péči. Domnívá se, že není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena
prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu
stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního
výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými
hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za
zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro
provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka je přesvědčena, že
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, nedospěl-li k závěru,
že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako
definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady
poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak budou platby provedeny,
a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemohla
dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu. Připouští, že sice byla
navrhovatelem předmětných smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, avšak
zdůrazňuje, že jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla
zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou způsobu úhrady za poskytovanou
zdravotní péči, proto nezavinila neplatnost těchto smluv, které jsou neplatné
pro rozpor se zákonem stanovující regulaci výše ceny za zdravotní péči.
Nesouhlasí rovněž s názorem, že by měla plnit převzaté smluvní závazky, jsou-li
tyto v rozporu s právními předpisy. Dovolatelka namítá i nesprávné rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání žalované za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí.
Zdůraznila, že dovolatelka neuvedla v dovolání žádné nové argumenty, které by
již nebyly řešeny soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Pokud žalovaná
argumentuje rozlišováním pojmů výše úhrady za zdravotní péči a pojmem způsobu
úhrady, považuje je žalobkyně za čistě účelovou demagogickou hru se slovy,
jestliže způsob úhrady za zdravotní péči paušální sazbou, jako jeden z možných
zákonných způsobů úhrady, byl zároveň určením výše úhrady za poskytnutou
zdravotní péči. Poukazuje na právní závěr Ústavního soudu ČR s tím, že zákon o
veřejném zdravotním pojištění je zákonem speciálním k zákonu o cenách, proto
nesouhlasí s názorem dovolatelky, že cena (úhrada) za poskytovanou zdravotní
péči stanovená paušální částkou byla v rozhodném období regulovanou cenou podle
zákona o cenách, jež sice stanovil regulaci ceny za poskytnutou zdravotní péči,
avšak jen pro výkonový způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal,
zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a § 238, §
238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o
nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v
rozsahu směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady
nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože v uvedené části - směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
týkající se náhrady nákladů řízení - není dovolání podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
přípustné, dovolací soud dovolání žalované v této části bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s.
ř.].
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání
přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a
rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované směřující proti výroku
rozsudku Městského soudu v Praze ve věci samé, je podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má v této části ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tím, že řeší právní
otázku v rozporu s hmotným právem a její řešení je zároveň pro právní praxi
významné.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve věci
samé v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud nejprve dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem tím, dovodil-li, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s cenovými
právními předpisy. Byla-li totiž cena zdravotní péče hrazená zdravotním
pojištěním v rozhodném období regulovanou cenou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č.
526/1990 Sb., o cenách, stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami,
vydaném Výměrem Ministerstva financí, publikovaném v Cenovém věstníků
Ministerstva financí (§ 10 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v oblasti cen), pak cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním
byla v souladu s § 5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, úředně
stanovenou cenou, tj. cenou určeného druhu zboží danou cenovými orgány (§ 2
odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb.); v daném případě cenou maximální. Přitom
maximální cena je cena, kterou není přípustné podle § 5 odst. 2 zákona č.
526/1990 Sb. překročit, a platí pro všechny prodávající a kupující určeného
druhu zboží (§ 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb.). Došlo-li poté, byť zákonem
povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, k překročení stanovené
maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla porušena cenová regulace,
čímž došlo k právnímu úkonu, jímž byl porušen zákon č. 526/1990 Sb., o cenách
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo
1166/2005, v němž bylo judikováno, že porušením cenové regulace podle zákona č.
526/1990 Sb., o cenách, je překročení stanovené maximální ceny za poskytování
zdravotní péče, i když k překročení regulované ceny došlo podle zákona č.
48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, povoleným způsobem úhrady za
poskytnutou zdravotní péči).
Dále se dovolací soud zabýval námitkou žalované, jíž nesouhlasila se závěrem
odvolacího soudu ohledně řešení otázky relativní neplatnosti předmětné smlouvy
pro rozpor s cenovým předpisem ve smyslu § 40a obč. zák., podle něhož se nemůže
neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Bylo proto třeba přezkoumat,
zda v dané věci odvolací soud správně aplikoval uvedené ustanovení občanského
zákoníku.
Nejvyšší soud ČR vyšel ze závěru, že v dané věci se nejednalo o obchodně
závazkový vztah, neboť smluvní vztah mezi účastníky ve smyslu § 261 obchodního
zákoníku (dále jen obch. zák.) nebyl vztahem při podnikatelské činnosti,
jestliže předmětem vztahu účastníků byly prostředky plynoucí ze všeobecného
zdravotního pojištění (nejednalo se o tzv. relativní obchod) a obchodní
charakter závazkového vztahu nebyl v této věci dán ani povahou věci samé
(nejednalo se ani o tzv. absolutní obchod) – srov. Obchodní zákoník, Komentář,
I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa, C.H.BECK, 9. vydání 2004, str. 932. Ze
zjištění nalézacího soudu ani nevyplynulo, že by si účastníci ve smlouvě ze dne
29. 6. 2001 dohodli podle § 262 odst. 1 obch. zák., že jejich vztah bude
podřízen úpravě obchodního zákoníku. Správně tedy nebylo odvolacím soudem
použito ustanovení § 758 odst. 1 obch. zák., podle něhož je cena či jiné
peněžité plnění dohodnuté mezi smluvními stranami ve smlouvě platné jen tehdy,
pokud tato cena či jiné peněžité plnění nebude v rozporu s cenou stanovenou
nebo nejvýše přípustnou podle cenových předpisů. V takovém případě by platilo,
že bude-li sjednaná cena vyšší než cena stanovená nebo nejvýše přípustná,
nebude sice neplatná celá smlouva, ale neplatné bude smluvní ujednání o ceně či
peněžitém plnění, přesahující cenu stanovenou nebo nejvýše přípustnou (srov.
Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa, C.H.BECK, r. 1998, 5.
vydání a i následující, komentář k § 758). Jde přitom ve smyslu § 39 obč. zák.
o neplatnost absolutní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 7. 2002, sp.
zn. 33 Odo 219/2001).
V dané věci se proto odvolací soud správně zabýval posouzením relativní
neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 40a obč. zák. za situace, že by ve
smlouvě sjednaná cena byla v rozporu s obecně závazným právním předpisem o
cenách, neboť podle § 589 obč. zák. je třeba cenu sjednat v souladu s obecně
závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle § 40a obč. zák.
Podle uvedeného ustanovení - jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu mimo
jiné podle § 589 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten,
kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti
se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Je-li právní úkon v rozporu s
obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve
kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen,
neplatnosti dovolá.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytýkat nesprávný závěr, dovodil-li, že předmětná
smlouva není relativně neplatná podle § 40a obč. zák., neboť neplatnosti se
nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, když ze skutkových zjištění
vyplynulo, že žalovaná žalobkyni sama navrhla způsob úhrady zdravotní péče
paušální sazbou, proto se nemohla dovolávat relativní neplatnosti právního
úkonu ve smyslu § 40a obč. zák. Námitka dovolatelky, že jí navrhovaná ujednání
o paušální úhradě zdravotní péče byla zcela v souladu s tehdy platnou právní
úpravou způsobu úhrady za poskytovanou zdravotní péči, a že proto nezavinila
neplatnost těchto smluv pro rozpor se zákonem stanovující regulaci výše ceny za
zdravotní péči, je nepřípadná, protože podle § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997
Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, bylo do doby nabytí
účinnosti vyhlášky podle odstavce 2 § 17 cit. zákona rozhodnutí o způsobu
úhrady ponecháno na dohodě příslušného zdravotnického zařízení s příslušnou
zdravotní pojišťovnou buď na základě bodového hodnocení zdravotních výkonů nebo
na základě paušálů za poskytnuté služby, a pokud zdravotní pojišťovna navrhla
způsob úhrady, který byl sice povoleným způsobem úhrady za poskytnutou
zdravotní péči, ale volbou tohoto způsobu úhrady došlo k překročení stanovené
maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla tím žalovanou zdravotní
pojišťovnou porušena cenová regulace. Odvolací soud správně dovodil, že pro
případ, že by předmětná smlouva byla neplatná pro rozpor s cenovým předpisem,
nemůže se neplatnosti podle § 40a obč. zák. dovolávat ten, kdo ji sám způsobil,
tudíž v daném případě žalovaná zdravotní pojišťovna.
Se shora uvedeného tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
správný, proto Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. ve zbývajícím rozsahu
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (sepis vyjádření
k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 45 700 Kč [§ 3 odst. 1,
§ 10 odst. 3, § 16, 17 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3
vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 45 775 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 16. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu