29 Cdo 2011/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická
333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovanému Ing.
Robertu Benešovi, se sídlem v Přerově, Kosmákova 29, PSČ 750 02, jako
insolvenčnímu správci dlužníka V. L., za účasti Krajského státního
zastupitelství v Ostravě a dále za účasti CZ CREDIT REAL, k. s., se sídlem v
Roztokách, Přemyslovská 1468, PSČ 252 63, identifikační číslo osoby 26174553,
zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská
394/17, PSČ 186 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o
určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 Cm
9/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka V. L., vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 3796/2008, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2013, č. j. 12 Cmo
3/2013-131, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2013,
č. j. 12 Cmo 3/2013-131, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému
výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů; ve zbytku se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 19. dubna 2013, č. j. 39 Cm 9/2009-83, určil Krajský
soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“), že pro pořadí zajištění zástavním
právem k nemovitostem specifikovaným ve výroku (dále též jen „nemovitosti“) je
u pohledávky žalobce (Československé obchodní banky, a. s.) označené v
přihlášce ze dne 4. prosince 2008 pod č. 5 ve výši 27 420 467,42 Kč rozhodné
datum 19. prosince 2007 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Insolvenční soud vyšel především z toho, že:
1/ Žalobce uzavřel s dlužníkem dne 21. září 2006 smlouvu o úvěru č. 5796/06/5257 ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále také jen „smlouva o úvěru“), ve
které se žalobce zavázal poskytovat dlužníku peněžní prostředky formou
revolvingového úvěru do výše úvěrového limitu 26 000 000 Kč, a to v
jednotlivých dílčích plněních na základě žádosti dlužníka. Dne 21. července
2008 dlužník požádal o čerpání úvěru ve výši 26 000 000 Kč k datu 25. července
2008. 2/ Žalobce uzavřel s dlužníkem dne 18. prosince 2007 smlouvu č. 6089/07/5257 o
zřízení zástavního práva k nemovitostem (dále také jen „zástavní smlouva“), na
jejímž základě bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávek žalobce
vyplývajících ze smlouvy o úvěru ve výši 26 000 000 Kč s příslušenstvím. 3/ Dle výpisu z katastru nemovitostí pro LV č. 633 pro katastrální území Ř. vázne na nemovitostech zástavní právo k zajištění pohledávek žalobce do výše 26
000 000 Kč a příslušenství. Zástavní právo bylo zapsáno vkladem s právními
účinky ke dni 19. prosince 2007. 4/ Usnesením ze dne 6. listopadu 2008, č. j. KSOS 39 INS 3796/2008-A-6,
insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a
insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (Ing. Roberta Beneše). 5/ Žalobce (věřitel č. 34) podal (dne 4. prosince 2008) do insolvenčního řízení
přihlášku (P34), ve které pod č. 5 přihlásil pohledávku ve výši 26 000 000 Kč s
příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru. V přihlášce uvedl, že poskytl
dlužníku na základě žádosti o čerpání ze dne 21. července 2008 peněžité plnění
v období od 25. července do 25. srpna 2008, které dlužník nesplácel. Pohledávka
byla přihlášena jako zajištěná nemovitostmi ve vlastnictví dlužníka na základě
výše uvedené zástavní smlouvy. 6/ Na přezkumném jednání dne 28. dubna 2009 žalovaný popřel „zajištění“
pohledávky č. 5. 7/ Žalovaný vyrozuměl žalobce o „popření pořadí pohledávky“ s tím, že dnem
vzniku zajištění je 25. červenec 2008 a nikoliv 19. prosinec 2007. Na tomto základě insolvenční soud nejprve vyhodnotil zástavní smlouvu jako
platnou, když měl za to, že je dostatečně určitá, a to zejména co do vymezení
zajišťovaných pohledávek. Dále odmítl námitky žalovaného a vedlejšího účastníka (CZ CREDIT REAL, k. s.),
podle nichž měl žalobce v žalobě uplatnit jiný důvod vzniku pohledávky než v
přihlášce. Insolvenční soud měl za zcela zřejmé, že žalobce se v žalobě
dovolává totožné pohledávky se shodným důvodem vzniku jako v přihlášce
pohledávky. Insolvenční soud se poté zabýval otázkou doby vzniku zástavního práva. S
poukazem na § 157 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, a na
nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 1148/07, dospěl
k závěru, že zástavní právo vzniklo zápisem do katastru nemovitostí, tedy dne
19. prosince 2007, i když dlužník čerpal revolvingový úvěr později, neboť tato
skutečnost nemá vliv na vznik zástavního práva (dnem vkladu do katastru
nemovitostí). K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví
označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl
(první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud nejprve zdůraznil, že pohledávka žalobce (č. 5 ve výši 27 420
467,42 Kč zajištěná na základě zástavní smlouvy) byla popřena žalovaným co do
„pořadí zajištění“ s tím, že dnem určujícím pořadí mezi ostatními zajištěnými
věřiteli je 25. červenec 2008 a že nedošlo k popření pravosti, výše ani
zajištění. K tomu poukázal na obsah přípisu ze dne 29. dubna 2009, ve kterém
žalovaný vyrozuměl žalobce o tom, že popřel „pořadí jeho pohledávky“ tak, že
popřel datum 19. prosince 2007 jako den vzniku zajištění a tvrdil, že dnem
určujícím pořadí mezi ostatními zajištěnými věřiteli je 25. červenec 2008. Současně ho poučil o následcích nepodání žaloby na určení pořadí pohledávky. Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dovodil, že v přezkoumávané věci
vůbec nedošlo k popření pořadí pohledávky a insolvenční správce nesprávně
vyzýval žalobce k podání žaloby na určení pořadí pohledávky. O popření pořadí
pohledávky ve smyslu § 195 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řízení (insolvenčního zákona), by šlo pouze v tom případě, pokud by vůbec bylo
popíráno právo na uspokojení ze zajištění (což se v této věci nestalo), nebo by
bylo namítáno, že má pohledávka méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v
přihlášce (např. kdyby byla v přihlášce tvrzena povaha pohledávky za majetkovou
podstatou, ačkoli by o takovou pohledávku nešlo). Popření doby vzniku
zástavního práva nebo doby vzniku zajištění však není námitkou méně výhodného
pořadí. Odvolací soud s odkazem na § 166 insolvenčního zákona dále dovodil, že
zajištěný věřitel se musí dovolat svého zajištění a uvést okolnosti, které to
osvědčují, a že součástí přihlášky pohledávky zajištěného věřitele tedy nemusí
být datum vzniku zajištění. Pro pořadí uspokojení zajištěného věřitele je totiž
dle výslovného znění § 167 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodující doba vzniku
zástavního práva nebo doba vzniku zajištění. Závěr o tom, kdy vzniklo zástavní
právo nebo zajištění zajištěného věřitele, učiní insolvenční správce v
souvislosti s vydáním výtěžku zpeněžení. Dle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona
příslušnou část výtěžku zpeněžení vydá insolvenční správce zajištěnému věřiteli
se souhlasem insolvenčního soudu. Proti tomuto rozhodnutí je pak možno v rámci
opravného prostředku namítat, že určení doby vzniku zástavního práva nebylo
správné a že zajištěnému věřiteli vzniklo zástavní právo k majetku k jinému
datu.
Výslovně proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolatel
namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se
rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, nebo aby jej zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel především tvrdí, že výklad provedený odvolacím soudem neodpovídá
dikci § 195 insolvenčního zákona. Má za to, že není žádný důvod, aby dané
ustanovení bylo omezováno pouze na pořadí vztahující se k charakteru
pohledávky, tedy že by nešlo popřít pořadí – prioritu, vyplývající ze stejného
zajištění pohledávky, v daném případě zástavního práva zřízeného v různém
časovém období ke stejným nemovitostem. Tento názor považuje za bezdůvodně
restriktivní a podle jeho názoru nevychází z gramatického ani logického výkladu
a není zde důvod ani pro historický výklad vázaný na § 32 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), když insolvenční zákon nepřevzal
rozdělení pohledávek do tříd. Pokračuje, že přestože insolvenční zákon v § 203
rozlišuje specifický charakter některých pohledávek, tyto se nepřihlašují ani
nepřezkoumávají a podle § 195 insolvenčního zákona vždy musí jít o pohledávky
podléhající přezkumu. Podle dovolatele není možné, aby se výklad této části §
195 insolvenčního zákona týkal pohledávek z přezkumu vyloučených. Dovolatel má dále oproti odvolacímu soudu za to, že datum vzniku zajištění je
podstatnou náležitostí přihlášky. Potud poukazuje na podobu povinného formuláře
pro přihlašování pohledávek, jehož řádek č. 38 výslovně obsahuje kolonku pro
vyplnění údaje o datu vzniku zajištění. Z toho dovozuje, že jestliže s tímto
údajem insolvenční správce či jiný věřitel nesouhlasí, nezbývá mu, než tuto
rozhodnou skutečnost dle § 195 insolvenčního zákona popřít. Kromě toho dovolatel namítá, že výklad odvolacího soudu je v rozporu se
základními zásadami insolvenčního řízení, zejména zásadou rychlého uspokojení
věřitelů ve smyslu § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Názor odvolacího soudu má
podle jeho mínění fatální dopad na efektivitu a rychlost insolvenčního řízení,
neboť kdyby otázka vzniku „pořadí zajištění“ měla být posuzována až ve vazbě na
rozvrh zpeněžení, jak argumentuje odvolací soud, znamenalo by to značné
prodloužení celkové doby insolvenčního řízení. Konečně pak poukazuje na § 230 odst. 2 a § 293 odst. 1 insolvenčního zákona ve
znění od 1. ledna 2014 [nutnost jejich použití dovozuje z přechodných
ustanovení čl. II zákona č. 294/2013 Sb. kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č.
312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů], když je z jeho pohledu žádoucí, aby již před vydáváním
pokynů dle těchto ustanovení bylo postaveno najisto, který ze zajišťovaných
věřitelů má být uspokojován jako první v pořadí, neboť takový věřitel je i
připraven nést náklady na správu předmětu zajištění. K dovolání se vyjádřil vedlejší účastník, podle něhož dovolání nesplňuje
zákonné požadavky přípustnosti a dovolání navrhuje odmítnout. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014,
uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 1/ K dovolání proti nákladovému výroku. Přestože dovolatel výslovně napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, ve
vztahu k nákladovému výroku neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel
nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního
soudu). Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
ve vztahu k výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z
dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. 2/ K dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle § 237 o. s. ř. ve výkladu § 195
insolvenčního zákona. Potud jde o problematiku dovolacím soudem dosud beze
zbytku nevyřešenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro danou věc jsou rozhodná níže označená ustanovení insolvenčního
zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013, tj. naposledy ve znění zákona
č. 185/2013 Sb. Podle § 166 insolvenčního zákona uplatňují zajištění věřitelé své pohledávky
přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti,
které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají.
To platí i tehdy,
jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit
pouze z majetku poskytnutého k zajištění. Dle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona se zajištění věřitelé uspokojují v
rozsahu zajištění ze zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové
hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro
pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba
vzniku zajištění. Podle § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o pohledávku
zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její
uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li
se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze
zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Dle § 195 insolvenčního zákona jde o popření pohledávky co do jejího pořadí
tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí
uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení
pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně
uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena. Podle § 298 insolvenčního zákona mají zajištění věřitelé právo, aby jejich
pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo
jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po
odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky
připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se
souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Dle § 299 odst. 1 insolvenčního zákona se zajištění věřitelé uspokojí podle
pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění, z té části výtěžku, který na ně
připadá, nedohodnou-li se písemně jinak. Neuspokojená část jejich pohledávky se
považuje za pohledávku přihlášenou a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. Nejvyšší soud pro poměry konkursních řízení vedených podle zákona o konkursu a
vyrovnání v usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 2741/2012, vysvětlil,
že o popření pořadí pohledávky jde jen tehdy, nesouhlasí-li popírající s
uplatněným pořadím pohledávky (uplatněnou vyšší třídou), nebo je-li přesvědčen,
že věřiteli (přihlašovateli) nenáleží (vůbec) jím uplatněné právo na oddělené
uspokojení pohledávky v konkursu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Spor o pořadí, v jakém oddělenému věřiteli
(věřiteli, jenž má právo na oddělené uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení
zajištění) vznikl právní nárok na vydání výtěžku zpeněžení zajištění, není
(nemůže být) sporem o pořadí zajištěné pohledávky (nejde o spor vyvolaný
konkursem). Ustanovení § 28 odst.
3 ZKV (totiž) předepisuje uspokojit oddělené věřitele
(věřitele, kteří přihlásili pohledávku s právem na oddělené uspokojení ze
zajištění) z výtěžku zpeněžení zajištění podle tam určeného pořadí (lhostejno,
zda v mimokonkursních poměrech by toto pořadí bylo jiné) bez zřetele k tomu,
zda ten který oddělený věřitel v přihlášce pohledávky do konkursu uvedl
(tvrdil) jiný údaj o pořadí, v jakém mu vznikl právní nárok na oddělené
uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění. Srov. v literatuře o povaze zkoumané
úpravy např. též dílo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 165. Je-li povinností správce konkursní podstaty a konkursního soudu (při udělení
souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění) řídit se při uspokojení (více)
oddělených (zajištěných) věřitelů z výtěžku zpeněžení (téhož) zajištění pořadím
předepsaným § 28 odst. 3 ZKV, pak z téže příčiny nemohou vést oddělení věřitelé
spor o pořadí, v jakém jim vznikl právní nárok na vydání výtěžku zpeněžení
zajištění. Jak je patrno, ke sporům o pořadí byly v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání
řazeny spory o uspokojení pohledávky v jiné než uplatněné třídě, o určení práva
na oddělené uspokojení a o určení, zda pohledávka je za konkursní podstatou či
nikoli (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007,
pod číslem 107). Jiné spory k nim nenáležely. Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat
judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to
především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní
pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a
to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci
postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné
pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], důvod k popření
judikatorních zásad, formulovaných k povaze „sporu o pořadí“ v poměrech práva
konkursního (ve sporech vyvolaných konkursem) v právu insolvenčním (ve sporech
vyvolaných insolvenčním řízení) dán není. V usnesení ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, Nejvyšší soud
vysvětlil, že na použitelnosti výše shrnuté judikatury k zákonu a konkursu a
vyrovnání přitom nic nemění ani to, že v porovnání s dikcí § 20 ZKV klade
ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona na přihlašovatele zajištěné
pohledávky vyšší nároky potud, že požaduje, aby přihláška takové pohledávky
obsahovala i údaj o době vzniku zajištění (jak na to přiléhavě poukazuje
dovolatel). Tamtéž dodal, že tato odchylka nic nemění na nastavení sporů o pořadí v
insolvenčním zákonu (tak jak jsou definovány v § 195 insolvenčního zákona) jako
sporů o výhodnější skupinu (třídu) věřitelů.
V poměrech insolvenčního zákona
tak může být veden (v intencích § 195 insolvenčního zákona) spor o to, zda
pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním
řízení (§ 170 insolvenčního zákona), pohledávkou podřízenou nebo pohledávkou
společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo
v družstvu, jež má být uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky, případně
ostatních pohledávek dlužníka (§ 172 insolvenčního zákona), nebo naopak spor o
to, zda pohledávka je (co do pořadí) pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168
insolvenčního zákona) nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za
majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), respektive pohledávkou s
právem na uspokojení ze zajištění (§ 167 odst. 1 věta první insolvenčního
zákona). K členění pohledávek do skupin (tříd) s různým právem přednosti srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Uvedené Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí shrnul tak, že spor (o právo
přednosti uspokojení) mezi věřiteli téže skupiny (třídy) nepovažuje insolvenční
zákon za spor o pořadí pohledávky, jak je definován v § 195 insolvenčního
zákona. Pro zajištěné věřitele to platí tím více, že (obdobně, jako tomu bylo v
konkursních poměrech podle § 28 odst. 3 ZKV), pořadí, v jakém mají být
uspokojeni v rámci dané skupiny (zajištěných věřitelů), mají-li pohledávku
zajištěnu stejným předmětem zajištění (v poměrech zástavního práva stejnou
zástavou), určuje výslovně § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (jež
určuje, že „pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující dobu vzniku zástavního
práva nebo doba vzniku zajištění“). Z řečeného vyplývá, že obdobně jako § 28 odst. 3 ZKV insolvenční zákon stanoví
v § 167 odst. 1 a § 299 odst. 1 pravidlo uspokojit zajištěné věřitele podle
pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění, tedy v pořadí dle doby vzniku
zástavního práva nebo doby vzniku zajištění. I v insolvenčním řízení je tedy
povinností (insolvenčního) správce při rozdělování výtěžku zpeněžení a
(insolvenčního) soudu při udělování souhlasu (insolvenčnímu) správci s vydáním
výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům vycházet ze skutečného pořadí doby
„vzniku“ zajištění (k tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29
NSČR 7/2014), a ani zde (podobně jako v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání)
z téže příčiny nemohou vést zajištění věřitelé spor o pořadí, v jakém jim
vznikl právní nárok na vydání výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo
jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna. Zajištění
věřitelé se v případě nesouhlasu s rozdělením výtěžku zpeněžení předmětu
zajištění mohou bránit toliko formou opravných prostředků proti usnesení
insolvenčního soudu o udělení souhlasu dle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona. Odvolací soud tak zcela správně dovodil, že vzhledem k podobě popěrného úkonu
insolvenčního správce (popření co do „pořadí zajištění“ s tím, že dnem
určujícím pořadí mezi ostatními zajištěnými věřiteli je den 25.
červenec 2008,
když „popřel“ datum 19. prosince 2007 jako den vzniku zajištění), nedošlo k
popření pořadí přihlášené pohledávky dovolatele (a současně ani její pravosti
či výše) a nebyl tedy důvod vést incidenční spor o pořadí dovolatelovy
pohledávky. Tento výklad insolvenčního zákona pak – oproti mínění dovolatele – nijak
nenarušuje efektivitu a rychlost insolvenčního řízení (není v rozporu se
zásadnou uvedenou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Je tomu právě naopak,
neboť – jak shora zdůrazněno – je povinností insolvenčního správce při podání
návrhu na rozdělení výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zkoumat skutečné
pořadí doby vzniku zajištění. Zajištění věřitelé se v případě nesouhlasu s
navrhovaným způsobem rozdělením výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (tedy i
při sporu o to, čí pohledávka má být uspokojena ze zajištění jako první v
pořadí) mohou obrátit na insolvenční soud a následně brojit formou opravných
prostředků proti soudem zvolenému způsobu rozdělení výtěžku zpeněžení (proti
rozhodnutí dle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona). Spor mezi zajištěnými
věřiteli tedy nebude řešen až při rozhodování o rozvrhu, jak se mylně domnívá
dovolatel. Konečně, poukazuje-li dovolatel na § 230 odst. 2 a § 293 odst. 1 insolvenčního
zákona ve znění od 1. ledna 2014, je tato argumentace nepřípadná v situaci, kdy
v dané věci je rozhodný insolvenční zákon ve znění do 31. prosince 2013. Pro
úplnost budiž řečeno, že dovolatelem prosazovaný výklad by stejně v řadě
případů nevedl k řešení konfliktu daného právem přednosti pokynu pro věřitele s
dřívější dobou vzniku zajištění. Takový spor totiž i tak může trvat (v
insolvenčních poměrech je běžný) i po přezkumném jednání na základě prostého
faktu, že v době, kdy insolvenční správce žádá o udělení pokynu, stále trvají
(mohou trvat) účinky popření pravosti pohledávky nebo popření práva na
uspokojení ze zajištění (popření pořadí) některého zajištěného věřitele nebo
všech zajištěných věřitelů, kteří by takový pokyn mohli udělit (nebudou
pravomocně ukončeny incidenční spory). K tomu srov. opětovně usnesení
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2014. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo
zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbylé části podle
ustanovení § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce sice bylo
zamítnuto, avšak procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím
řízení nevznikly žádné náklady. Co se týče vztahu mezi žalobcem a vedlejším
účastníkem, Nejvyšší soud neshledává účelnými náklady spojené s vyjádřením
zástupce vedlejšího účastníka k dovolání ze dne 2. července 2014; argumentace v
něm obsažená se totiž míjí s důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání zamítl. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu