29 Cdo 2016/2023-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni,
náměstí Republiky 2/2, PSČ 301 00, proti žalovanému J. E., zastoupenému JUDr.
Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, o
zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 49 Cm 117/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo 155/2022-312, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo
155/2022-312, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 29. dubna 2017 u Okresního soudu Plzeň-město, vedenou pod
sp. zn. 38 C 167/2017, se (původní) žalobce (MONEY LEND, s. r. o.) domáhal
vůči žalovanému (J. E.) zaplacení částky 295.000,- Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 29. dubna 2017 do zaplacení. Přitom ve skutkové rovině tvrdil, že
společnost HP Eurotherm s. r. o. (dále jen „společnost H“) vystavila dne 14.
srpna 2012 blankosměnku nikoli na řad společnosti LIKOST, spol. s r. o. (dále
jen „remitent“), kterou se zavázala bezpodmínečně zaplatit dne 18. dubna 2014
částku 1.180.000,- Kč (dále jen „směnka“); údaje data splatnosti a směnečné
sumy byly doplněny na základě vyplňovacího prohlášení dle smlouvy uzavřené mezi
společností H, remitentem a směnečnými rukojmími (M. H., K. P. a J. E.).
Jelikož společnost H směnku nezaplatila, požadoval remitent zaplacení směnky po
směnečných rukojmích; žalobce uhradil remitentovi směnečnou sumu dne 2. května
2014 (v plné výši) a následně od remitenta obdržel originál směnky. Dále uvedl,
že u Krajského soudu v Plzni je vedeno (pod sp. zn. 47 Cm 133/2014) řízení, v
němž se žalobce domáhá vůči výstavci (společnosti H) a směnečným rukojmím (K.
P. a J. E.) vydání směnečného platebního rozkazu; v označené věci založil
žalovaný procesní obranu na námitce, podle níž žalobci vůči němu nepřísluší
nárok ze směnky; ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Proto žalobce podal (z
opatrnosti) proti žalovanému (i) žalobu z titulu úhrady jeho podílu (regresu).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2017, č. j. Ncp 581/2017-20,
rozhodl [odkazuje na ustanovení § 9 odst. 2 písm. j) a § 104a odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na ustanovení
čl. I. § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále
jen „směnečný zákon“)], že v dané věci jsou věcně příslušné v prvním stupni
krajské soudy, když „předmětem sporu je uhrazení dlužné částky ze směnky
vlastní“; proto věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. března 2018, č. j. 49 Cm 117/2017-66,
řízení ve věci přerušil do pravomocného skončení věci vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 133/2014; usnesením ze dne 26. května 2021, č. j. 49
Cm 117/2017-92, rozhodl, že v přerušeném řízení se pokračuje; usnesením ze dne
25. srpna 2021, č. j. 49 Cm 117/2017-111, připustil, aby na místo (původního)
žalobce vstoupil do řízení nabyvatel práva (M. H.).
Rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 49 Cm 117/2017-284, Krajský soud v Plzni
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky
295.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. dubna 2017 do zaplacení
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 24. února 2023, č. j.
12 Cmo 155/2022-312, rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 8. června 2022)
zrušil a řízení zastavil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že u Krajského soudu v Plzni bylo vedeno řízení (pod
sp. zn. 47 Cm 133/2014), v němž se žalobce (M. H.) domáhal (mimo jiné) vůči
žalovanému (J. E.) zaplacení částky 1.180.000,- Kč s 6% úrokem od 19. dubna
2014 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 3.933,33 Kč z titulu směnky.
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 18. září 2014, č. j.
47 Cm 133/2014-33, žalobě vyhověl; k námitkám žalovaného rozsudkem ze dne 10.
září 2018, č. j. 47 Cm 133/2014-249, směnečný platební rozkaz (mimo jiné) ve
vztahu k žalovanému zrušil; Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 20. května 2020, č. j. 12 Cmo 37/2020-349, (mimo jiné) potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Soudy obou stupňů
dospěly k závěru, podle něhož žalobci nevznikl vůči žalovanému (žalobou
uplatněný) regresní (postižní) nárok ze směnky podle ustanovení čl. I. § 32
odst. 3 směnečného zákona; potud poukázaly na závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (uveřejněného pod číslem
115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ? dále jen „R 115/2017“)].
Na tomto základě odvolací soud, cituje ustanovení § 159 a § 159a odst. 1, 3 a 4
o. s. ř., zdůraznil, že v projednávané věci „byl uplatněn stejný procesní
nárok“ jako v dříve zahájeném řízení vedeném pod sp. zn. 47 Cm 133/2014, a sice
„nárok na vzájemné vypořádání solidárně zavázaných spoludlužníků“. Obě žaloby
vycházely z identických skutkových tvrzení ohledně plnění žalobce jako jednoho
z avalistů směnky; v obou řízeních žalobce, poté, co splnil svůj rukojemský
závazek, uplatnil vůči „spoludlužníkům“ právo na regres ve výši odpovídající
celé jím uhrazené částce (ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014), respektive jedné
čtvrtiny této částky, která podle žalobce představuje podíl žalovaného na
společném dluhu (v projednávané věci).
Za stavu, kdy byl právní vztah mezi účastníky řízení „zcela vypořádán“
rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2018, č. j. 47 Cm
133/2014-249, vznikla dnem právní moci tohoto rozsudku překážka věci pravomocně
rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), která brání tomu, aby bylo „o shodném
právu na regres plynoucímu ze splnění téhož dluhu mezi týmiž solidárně
zavázanými dlužníky (rukojmími z téže směnky) rozhodováno opětovně“. Na tomto
závěru ? pokračoval odvolací soud ? nic nemění ani skutečnost, že ve věci sp.
zn. 47 Cm 133/2014 bylo o žalobě rozhodnuto směnečným platebním rozkazem podle
ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., neboť „forma soudního rozhodnutí není z
hlediska posouzení totožnosti nároku relevantní“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
k řešení právní otázky „totožnosti nároků“ v projednávané věci a věci vedené
pod sp. zn. 47 Cm 133/2014, kterou odvolací soud vyřešil (podle jeho názoru)
rozporně se závěry R 115/2017, včetně posouzení, zda „nesprávně uplatněný nárok
avala z titulu zaplacení směnky vůči druhému avalovi, kdy soud nejdříve vydá
směnečný platební rozkaz vůči avalovi, který následně k námitkám avala zruší,
může založit překážku věci pravomocně rozhodnuté pro uplatnění regresního
nároku avala vůči druhému avalovi z titulu pasivní solidarity podle příslušných
ustanovení občanského zákoníku“.
Dovolatel popisuje průběh řízení v obou věcech a zdůrazňuje, že za stavu, kdy
jako směnečný rukojmí nenabyl právo ze směnky (po jejím zaplacení remitentovi)
vůči dalším rukojmím, „nemohl disponovat žádným nárokem ve směnečném řízení
vůči žalovanému“; rozhodnutí ve směnečném řízení tak nemohlo založit překážku
věci pravomocně rozhodnuté pro projednávanou věc, ve které žalobce neuplatnil
nárok ze směnky, nýbrž nárok opírající se o ustanovení § 511 odst. 2 a 3 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje za správné (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní
otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 159a o. s. ř.,
dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda
jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jde-li o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout
odvoláním, je v právní moci.
Podle ustanovení § 159a o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). Jakmile
bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec
4).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v
následujících závěrech:
1) Pro účely posouzení, zda ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř. je dána
překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) [zda v novém řízení jde o
projednání stejné věci] platí, že o stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek.
Srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009,
uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo
1212/2021, uveřejněného pod číslem 55/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
2) Ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona upravuje nabytí práv ze
směnky směnečným rukojmím, který směnku zaplatil; směnečná práva přitom
splnivší rukojmí nabývá proti tomu, za koho se zaručil (v poměrech projednávané
věci proti výstavci vlastní směnky) a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně
zavázáni. Směnečný rukojmí, který zaplatil směnku, nenabývá práv ze směnky vůči
dalším rukojmím, zaručivším se za téhož dlužníka (výstavce vlastní směnky).
Vnitřní vztah mezi takovými směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu
směnečného, se řídí pravidly určenými ustanovením § 511 odst. 2 a 3 obč. zák.
Srov. např. R 115/2017, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
září 2017, sp. zn. 29 Cdo 3710/2015.
3) Uplatnil-li žalobce (žalobou spojenou s návrhem na vydání směnečného
platebního rozkazu) pohledávku ze směnky, přičemž aktivní věcnou legitimaci k
výkonu směnečných práv proti žalovaným (směnečným rukojmím) dovozoval z toho,
že směnku nabyl (poté, kdy na směnku sám plnil z titulu směnečného rukojemství)
rubopisem, nebylo nutné zabývat se tím, zda na vnitřní poměry účastníků řízení
(jako směnečných rukojmí za výstavce vlastní směnky) lze použít také právní
úpravu obsaženou v ustanovení § 511 obč. zák., když zaplacení takové pohledávky
se žalobce v řízení nedomáhal.
Srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3710/2015.
Pro rozhodnutí o dovolání je tak (z pohledu shora citované judikatury)
podstatné, zda se žalobce v projednávané věci domáhal vůči žalovanému úhrady
peněžitého plnění na základě týchž skutkových okolností jako ve věci vedené
pod sp. zn. 47 Cm 133/2014.
Ve věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 133/2014 požadoval žalobce (mimo jiné) po
žalovaném zaplacení směnky, konkrétně směnečného peníze ve výši 1.180.000,- Kč
s 6% úrokem od 19. dubna 2014 do zaplacení a směnečné odměny 3.933,33 Kč, to
vše na základě skutkových tvrzení, podle nichž na směnku plnil (remitentu) z
titulu směnečného rukojemství a žalovaný mu přes výzvu na směnku nic nezaplatil.
Jinak řečeno, žalobce uplatnil práva ze směnky (viz čl. I. § 49 směnečného
zákona), která „měl nabýt“ tím, že směnku jako směnečný rukojmí zaplatil a
remitent mu směnku předal (tj. předmětem řízení byla práva žalobce jako
majitele listinného cenného papíru).
V projednávané věci se žalobce domáhá (poté, kdy se stal účastníkem řízení
místo původního žalobce) zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím ve výši
zákonného úroku z prodlení od 29. dubna 2014 do zaplacení, a to s poukazem na
skutková tvrzení, že plnil (remitentu) na směnku jako směnečný rukojmí a vznikl
mu „regresní“ nárok.
Jinými slovy, nepožaduje zaplacení směnky (neuplatňuje práva majitele
listinného cenného papíru), nýbrž se domáhá plnění z titulu regresního
(„nesměnečného“) nároku (vzniklého plněním na směnku), a to zaplacení částky,
která představuje (podle jeho názoru) podíl, který připadal v rámci vnitřního
vztahu mezi směnečnými rukojmími na žalovaného.
Jakkoli mají oba nároky (ve značné míře) společný (skutkový) základ (zaplacení
směnky žalobcem jako směnečným rukojmím), jde o pohledávky skutkově i právně
odlišné [předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 47 Cm 133/2014 byl požadavek na
zaplacení pohledávky určené čl. I. § 49 směnečného zákona, tj. (mimo jiné)
pohledávky na úhradu celé částky, kterou žalobce na směnku (důvodně) zaplatil,
šestiprocentního úroku z této částky ode dne, kdy zaplatil, a (směnečné)
odměny, která měla žalobci (podle jeho názoru) vzniknout tím, že plnil na
směnku jako směnečný rukojmí; předmětem řízení v projednávané věci je požadavek
na zaplacení pohledávky vzniklé tím, že žalobce plnil na směnku jako jeden ze
směnečných rukojmích více, než činil jeho podíl ve vzájemném poměru směnečných
rukojmích na dluhu ze směnky].
Pravomocné rozhodnutí, jímž soud zamítl žalobcem podanou žalobu na zaplacení
postižní (směnečné) pohledávky, tak netvoří překážku věci rozhodnuté ve vztahu
k řízení, v němž žalobce uplatňuje pohledávku ve vzájemném poměru mezi
dlužníky, kteří mají (měli) povinnost splnit dluh ze směnky společně a
nerozdílně.
K tzv. „pojmenovaným“ pohledávkám (při rozlišování žalobou uplatněných
pohledávek vycházejících z téhož skutkového základu) srov. např. přiměřeně
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001,
uveřejněného pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom na shora formulovaných závěrech nic nemění ani (nesprávné) usnesení,
jímž Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně
příslušné krajské soudy (§ 104a odst. 7 o. s. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 o.
s. ř.).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu