29 Cdo 2043/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího
Zavázala v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, PSČ 120 00, proti žalovanému J.
Z., zastoupenému Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Průchodní
346, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 103/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007, č. j. 12 Cmo
325/2007-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání
žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 25. dubna 2007, č. j. 24 Cm 103/2003-224,
jímž Městský soud v Praze ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný
platební rozkaz ze dne 3. (4.) června 2003, č. j. 53 Sm 75/2003-13, ve znění
opravného usnesení ze dne 15. října 2004, č. j. 24 Cm 103/2003-55, kterým
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3,850.000,- Kč s 6% úrokem od 18.
března 2000 do zaplacení, směnečnou odměnou 12.833,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I § 7, § 13, § 14, §
16, § 17, § 20, § 40, § 53, § 77 a § 78 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen
„směnečný zákon“) a ustanovení § 175 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) – dospěl k závěrům, podle kterých:
1) Se nemohl zabývat námitkami uplatněnými po uplynutí třídenní lhůty k
podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitkou promlčení a
námitkou, podle níž žalobkyně nepřevzala směnky od remitenta.
2) Žalovaný si byl vědom, kterých směnek se žaloba o vydání směnečného
platebního rozkazu týká.
3) Žalovaný neprokázal důvodnost kauzálních námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu.
4) Ve vztahu k žalovanému – přímému dlužníku ze směnky (výstavci vlastní
směnky) neztratil majitel směnky svá práva z důvodu, že směnky nebyly
předloženy k placení a nebyly protestovány, když účinky prezentace směnky
žalovanému nastaly doručením směnečné žaloby a směnečného platebního rozkazu
žalovanému, který ve lhůtě pro podání námitek směnky nezaplatil a „tuto
skutečnost v námitkách nenamítl“.
5) Žalovanému nepřísluší námitka materiální vady podpisu indosanta;
náleží mu pouze zkoumat, zda na směnce, kterou majitel vůči dlužníkovi
uplatňuje, je vyznačena nepřetržitá řada rubopisů. V projednávané věci přitom
nejde o případ předvídaný ustanovením čl. I § 40 odst. 3 směnečného zákona a
výsledek dědického řízení po zemřelém remitentovi není z hlediska řešení otázky
aktivní legitimace žalobkyně významný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem, podle něhož se odvolací soud nemohl zabývat
dodatečně vznesenými námitkami promlčení a nepřevzetí směnky žalobkyní od
remitenta. Zdůrazňuje, že návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl
soudu doručen po uplynutí tříleté promlčecí lhůty a originály směnek byly
doloženy až k výzvě soudu, přičemž „účinky předložení směnek k placení“ nastaly
až dnem 13. června 2003, kdy mu byla doručena žaloba a směnečný platební
rozkaz. Zdůrazňuje, že „promlčecí lhůta splatnosti“ skončila dne 17. března
2003 a tento byl i posledním dnem pro prezentování směnky; nedodržení této
lhůty má za následek ztrátu procesní způsobilosti žalobkyně prezentovat směnku,
neboť právo prezentovat směnku se nikoliv promlčelo, ale prekludovalo“.
Opakuje výhradu, podle níž skutečnost, že žalobkyně vlastnictví ke směnkám
odvozovala od rubopisu, nevyplývala z obsahu návrhu na vydání směnečného
platebního rozkazu, v důsledku čehož mu byla znemožněna obrana „proti
doplněnému žalobnímu tvrzení o vlastnictví směnek na základě rubopisu“. Konečně
dovolatel setrvává na výhradě „nepravosti indosamentu, resp. absolutní
neplatnosti rubopisu“.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, popř. i rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. , Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jehož správnost
byla dovoláním zpochybněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu.
K otázce, zda se zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu (§ 175 o. s. ř.) vztahuje i na námitku promlčení, se
Nejvyšší soud vyjádřil např. v důvodech rozsudku ze dne 26. listopadu 2008,
sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněném pod číslem 101/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Přitom uzavřel, že nejde o námitku procesněprávní,
poukazující na nedostatek podmínek řízení, k němuž soud přihlíží kdykoli za
řízení, nýbrž jde o námitku s hmotněprávními důsledky, kterou je nutno uplatnit
ve lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Tamtéž
dovodil, že promlčením směnečný nárok nezaniká.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud ani
co do řešení otázky důsledku dovolatelem namítaného „nepředložení“ směnky k
placení, když závěr, podle něhož zmeškáním lhůty k předložení vlastní směnky
neztrácí majitel práva vůči výstavci, jednoznačně vyplývá z ustanovení čl. I §
53 odst. 1, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 směnečného zákona (v literatuře viz.
Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4.vydání., dopl. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2005, str. 166 a 207 a v rozhodovací praxi obdobně např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000 a ze dne
25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 a č. 4, ročník 2003, pod číslem 62).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do
závěru, podle něhož žalovanému nepřísluší právo namítat nepravost podpisu
indosanta (remitenta) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 727/2006, jež obstálo i v ústavní rovině,
když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 10.
července 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08, odmítl].
Konečně rozhodnutí odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud zásadně právně
významným ani z hlediska jeho závěru, podle něhož si žalovaný musel být vědom
toho, zaplacení jakých směnek žalobkyně v řízení požaduje (k tomu srov. např.
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo
3850/2008, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2010, sp.
zn. III. ÚS 1903/09, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2009,
sp. zn. 29 Cdo 1227/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu