29 Cdo 2045/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobce RNDr. P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem, se
sídlem v Brně, Mezníkova 273/13, PSČ 616 00, proti žalovanému A. H.,
zastoupenému Mgr. Petrem Knapem, advokátem, se sídlem v Hustopečích, Mrštíkova
15, PSČ 693 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 96/2008, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. prosince 2009, č. j. 14 Cmo
240/2009-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 13. května 2009, č. j. 22 Cm 96/2008-65, jímž Krajský
soud v Brně ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze
dne 27. června 2008, č. j. 22 Sm 81/2008-9, kterým žalovanému uložil zaplatit
žalobci částku 370.000,- Kč s 6% úrokem od 8. ledna 2008 do zaplacení,
směnečnou odměnu ve výši 1.233,33 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovaný se vznesenými
námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil. K
námitce promlčení žalobou uplatněné směnečné pohledávky, odůvodněné tvrzením,
že na směnce nebyl v době jejího vystavení uveden údaj splatnosti (doplněný na
směnku později žalobcem) a šlo tudíž o směnku splatnou na viděnou, odvolací
soud uzavřel, že na základě provedených důkazů (výpovědí svědků A. Š. a L. B. a
účastnické výpovědi žalobce) nelze závěr o tom, že mezi účastníky nebyla i
ohledně chybějícího údaje splatnosti směnky uzavřena dohoda o vyplnění
blankosměnky, učinit. Naopak – v situaci, kdy směnka byla vystavena jako
blankosměnka s nevyplněným údajem splatnosti – lze podle přesvědčení odvolacího
soudu předpokládat, že „určité byť neformální ujednání ohledně dalšího osudu
tohoto nevyplněného místa mezi účastníky existovalo“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „odpovídajícím způsobem nehodnotil
provedené důkazy“, konkrétně výslechy obou účastníků a výslechy svědků Š. a B.,
v důsledku čehož dospěl k nesprávnému právnímu závěru, podle kterého se v
posuzovaném případě nejednalo o tzv. vistasměnku, ale šlo původně o
blankosměnku s chybějícím údajem splatnosti, k jehož doplnění byl žalobce podle
neformální dohody účastníků oprávněn. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, neshledávaje
napadené rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jakkoli dovolatel co do dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., polemikou se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že „určité
byť neformální ujednání ohledně dalšího osudu“ nevyplněného údaje splatnosti
směnky „mezi účastníky existovalo“, ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; uplatňuje tak dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní
právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze (k tomu srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo
1416/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Argumentace dovolatele, podle níž jsou práva ze směnky – jednalo-li se vskutku
o směnku splatnou na viděnou – promlčena, neuplatnil-li žalobce směnku do
jednoho roku od data jejího vystavení, je ostatně pro případný závěr o zásadním
právním významu rozhodnutí odvolacího soudu bezcenná rovněž proto, že pomíjí
ustanovení čl. I. § 53 odst. 1 ve spojení s § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), z nichž je zřejmé, že zmeškání uvedené jednoroční
lhůty (k předložení směnky na viděnou k placení) podle ustanovení čl. I. § 34
odst. 1 směnečného zákona nemá ve vztahu k přímým směnečným dlužníkům (jímž je
i výstavce směnky vlastní) za následek ani promlčení, ani zánik práv ze
směnky. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta
za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem s
připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí žalobcovy náklady
dovolacího řízení 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu