29 Odo 1416/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní
věci žalobců a/ V. M., a b/ P. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované
JUDr. J. J., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně R. spol. s
r. o., za účasti Č. s., a. s., jako vedlejší účastnice řízení na straně
žalované, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 52 Cm 462/2000, o dovolání
žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 6. dubna 2006, č. j. 13 Cmo
44/2006-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 6. října 2004, č. j. 52 Cm 462/2000-84, ve znění opravných
usnesení ze dne 10. října 2005, č. j. 52 Cm 462/2000-112 a ze dne 5. ledna
2006, č. j. 52 Cm 462/2000-121, Městský soud v P. zamítl žalobu, kterou se
žalobci (a/ V. M. a b/ P. M.) domáhali vůči žalované správkyni konkursní
podstaty úpadkyně R. spol. s r. o. (za účasti Č. s., a. s., jako vedlejší
účastnice řízení na straně žalované) vyloučení označených nemovitostí
(nacházejících se v katastrálním území L., obec Z.) ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body
II. a III. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 6.
dubna 2006 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nemovitosti
nacházející se v podílovém spoluvlastnictví žalobců jsou zatíženy zástavním
právem, zřízeným k zajištění pohledávek z úvěru ve výši 900.000,- Kč a
300.000,- Kč, ve prospěch vedlejší účastnice (zástavní věřitelky) vůči úpadkyni
(osobní dlužnici) zástavní smlouvou ze dne 5. dubna 1993 (dále též jen
„zástavní smlouva č. 1“) a zástavní smlouvou ze dne 26. května 1993 (dále též
jen „zástavní smlouva č. 2“). Shodně též uzavřel, že byly splněny podmínky
postupu podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“), na jehož základě žalovaná sepsala nemovitosti do
konkursní podstaty úpadkyně.
K námitkám žalobců odvolací soud uzavřel, že na základě důkazu znaleckým
posudkem i on shledává podpis žalobce na zástavní smlouvě č. 2 pravým a že
závěru soudu prvního stupně nepokračovat dále ve znaleckém dokazování nelze
ničeho vytknout.
Dále se odvolací soud - cituje na ustanovení § 34, § 35 odst. 2, § 40 a § 151b
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) -
vyslovil k platnosti zástavních smluv, a to tak, že:
1/ byly uzavřeny v náležité písemné formě,
2/ v záhlaví jsou náležitě vymezeni jejich účastníci (vedlejší účastnice /
zástavní věřitelka/ na straně jedné a žalobci jako vlastníci nemovitosti
/zástavci/ na straně druhé),
3/ je v nich náležitě vymezena zajišťovaná pohledávka, respektive dlužník z
této pohledávky (pozdější úpadkyně),
3 plyne / z nich úmysl vlastníků zastavit nemovitosti ve prospěch vedlejší
účastnice,
4/ stavba čp. 87 je identifikovatelná i bez označení parcely, na které stojí
(stavební parcely č. 479),
5/ jsou podepsány jak zástavní věřitelkou (vedlejší účastnicí) tak zástavci
(vlastníky nemovitostí) a podpis jednatele pozdější úpadkyně A. S. nemá
normativní obsah.
Umístění podpisu účastníků na listinách pak nemůže změnit jejich právní
postavení ve smluveném právním vztahu. Obě zástavní smlouvy jsou proto platné a
po vkladu zástavních práv do katastru nemovitostí nabyly i věcněprávních
účinků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají (v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) o to, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uplatňujíce
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., jimž lze odvolacímu soudu
vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíce, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují
dovolatelé v tom, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně (v rozporu s §
132 o. s. ř.) při hodnocení důkazu znaleckým posudkem týkajícím se pravosti
podpisu dovolatele na zástavní smlouvě č. 2, uzavřely-li, že jde o pravý
podpis, aniž přihlédly k výpovědím dovolatelů k tomu, že srovnávací materiály,
ze kterých znalkyně vycházela, nepocházejí z doby údajného podpisu, apod. V
této souvislosti dovolatelé vyslovují nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu
(jenž nevyhověl jejich návrhu na provedení revizního znaleckého posudku), že
závěry znaleckého posudku nezpochybňovali, namítajíce, že z podání, která před
soudy činili, plyne, že trvají na tom, že dovolatel zástavní smlouvu č. 2
nepodepsal.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé
nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jejich námitkou, že obě
zástavní smlouvy jsou neplatné.
Souhlasí sice se závěrem odvolacího soudu, že umístění jejich podpisů na
zástavních smlouvách nemůže mít na platnost těchto listin vliv, s odkazem na
ustanovení § 35 obč. zák. však uvádějí, že z jazykového vyjádření jasně
vyplývá, že zástavní smlouvu č. 1 dovolatelé nepodepsali a zástavní smlouvu č.
2 dovolatelka nepodepsala v postavení zástavců.
Týž závěr lze podle dovolatelů dovodit i za použití jiných metod výkladu, když
není možné pominout (byť právně bezvýznamný) podpis A. S. Vzhledem k umístění
tohoto podpisu v kolonce „podpis vlastníků“ dovolatelé usuzují, že jmenovaný se
buď vydával za vlastníka nemovitostí (a zástavní smlouvy by byly absolutně
neplatné proto, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má) nebo za
zástupce žalobců (zástavní smlouvy by pak pro absenci dodatečného schválení
dovolateli podle ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. dovolatele nezavazovaly a
byly by absolutně neplatné; podpisy dovolatelů na zástavních smlouvách, s tím,
že berou na vědomí zřízení zástavního práva, nelze totiž vykládat jako
dodatečné schválení jednání A. S.). V té souvislosti dovolatelé zdůrazňují, že
k absolutně neplatnému právnímu úkonu musí soud přihlédnout vždy z úřední
povinnosti, i bez námitky účastníků.
Odvolací soud podle dovolatelů zhodnotil nesprávně i další nedostatky
zástavních smluv, zejména to, že z jejich obsahu plyne, že každý z nich činí
právní úkon ohledně nemovitostí jako celku a nikoli pouze co do velikosti svého
spoluvlastnického podílu; i to podle dovolatelů způsobuje neplatnost zástavních
smluv (jednak proto, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, jednak
proto, že v zástavních smlouvách není v takovém případě vymezen předmět
zástavy).
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího
soudu „v celém jeho rozsahu“ zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda
dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení a
proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Jelikož přípustnost
dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního
řádu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího
odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné
jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod
písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/
(tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu
(oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno
usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Výklad podávaný soudní praxí je přitom jednotný v tom, že o dovolací důvod dle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), jde typově i tehdy, namítá-li dovolatel, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo; srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 6. V podrobnostech lze (mutatis
mutandis) odkázat též na závěry obsažené v důvodech rozsudku bývalého
Nejvyššího soudu České republiky, uveřejněného pod číslem 8/1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle
posledně označeného rozhodnutí vystihuje zkoumaný dovolací důvod i tvrzení, že
soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky
vadné) skutkové závěry (že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska
jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor,
nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.).
Jakkoli tedy dovolatelé připínají námitku, že odvolací soud pochybil při
hodnocení důkazu znaleckým posudkem, vzal-li z něj za prokázáno, že podpis
dovolatele na zástavní smlouvě č. 2 je pravý, k dovolacímu důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř., z obsahového hlediska tím vystihují dovolací důvod
dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být
založena toliko prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
nemají k dispozici a z nějž závěr o přípustnosti dovolání dovodit nelze.
K argumentům, jež dovolatelé pojí s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř., Nejvyšší soud uvádí, že napadené rozhodnutí nemá ani potud
judikatorní přesah (jde o výklad konkrétních ustanovení dvou konkrétních smluv)
a ani jinak mu v dotčeném ohledu nelze přisuzovat zásadní právní význam, když
je obecně založeno na ustálené rozhodovací praxi soudů při výkladu právních
úkonů (srov. výklad podaný k § 37 odst. 1 obč. zák. např. v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, jakož i v
rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z této ustálené judikatury naopak vybočuje
dovolací argumentace, jež opomíjí základní skutkový závěr (a z něj plynoucí
závěr právní) odvolacího soudu, z nějž se podává, že postavení dovolatelů
vymezovalo záhlaví zástavních smluv.
K posouzení tvrzení dovolatelů, že zástavní smlouvy jsou neplatné, jelikož
podle jejich obsahu každý z nich nakládal s nemovitostmi jako s celkem (a
nikoli jen v rámci příslušného spoluvlastnického podílu), Nejvyšší soud
dovolání rovněž nepřipustil, když takovým tvrzením přinejmenším není ovlivněna
správnost závěru, že právo zastavit samostatně svůj ideální podíl, každý z
dovolatelů měl a prostřednictvím uvedených smluv je též realizoval (srov. k
tomu dále též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 12/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Neurčitost vymezení předmětu zástavy z
takového tvrzení též neplyne.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé jako nepřípustného;
Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), i v tomto rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s.
ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na
jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího
řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu