29 Cdo 2046/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců
a) Mgr. M. V., b) D. N., c) J. N., a d) K. K., všech zastoupených JUDr.
Ondřejem Vodákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ
110 00, proti žalovaným 1) Bytovému družstvu Vyšehrad, zastoupenému JUDr.
Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, PSČ 170
00, 2) J. K., 3) V. K., 4) I. B., 5) P. K., 6) V. K., 7) Ing. M. K., 8) T. K.,
9) J. K., 10) M. K., 11) B. Z., a 12) E. Z., o určení vlastnického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 179/2002, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č. j.
13 Co 180/2010-272, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 13 Co
180/2010-272, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. srpna 2009, č. j. 14 C
179/2002-210 určil, že vlastníky budovy a pozemků o výměře 374 m2 a o výměře
168 m2, v katastrálním území N., obci P. (dále jen „sporná budova“ a „sporné
pozemky“), jsou dále ve výroku I. uvedení „vlastníci v níže uvedených
spoluvlastnických podílech jednotek na společných částech domu a
pozemcích“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání prvního
žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení
vlastnictví zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Ve sporné budově byly prohlášením vlastníka (jímž byl tehdy první žalovaný)
ze dne 24. února 1997 vymezeny jednotky. 2) Některé z takto vymezených jednotek byly převedeny na členy prvního
žalovaného, mezi jinými i na žalobce. Vlastníkem ostatních jednotek zůstal
první žalovaný. 3) Změnou prohlášení ze dne 10. května 2000 byly ve sporné budově nově vymezeny
další dvě jednotky (v části společných prostor). V důsledku toho byly změněny i
podíly na společných částech budovy a sporných pozemcích, spojené s dosavadními
jednotkami. Změna prohlášení byla vložena do katastru nemovitostí s právními
účinky ke dni 30. listopadu 2000. Jako vlastník nově vytvořených jednotek byl
zapsán první žalovaný, který je následně převedl na třetí osoby (žalované číslo
5, 6, 8 a 9). 4) Žalobci považují změnu prohlášení ze dne 10. května 2000 za neplatnou a mají
za to, že vlastníky sporné budovy a sporných pozemků jsou stále osoby, jež byly
vlastníky jednotek vymezených v budově před touto změnou. V petitu žaloby mimo
jiné označili jako vlastníka jednotky sedmého žalovaného, ačkoliv jejím
vlastníkem byl první žalovaný. 5) Podáním ze dne 6. února 2010 žalobci požádali o opravu výroku rozsudku soudu
prvního stupně, majíce za to, že uvedení sedmého žalovaného jako vlastníka
jednotky je písařskou chybou, jíž lze odstranit postupem podle § 163 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého je změna
prohlášení vlastníka, učiněná dne 10. května 2000, neplatným právním úkonem, a
vlastnictví k nově vymezeným jednotkám nemohlo vzniknout, protože nebyla
uzavřena a do katastru nemovitostí vložena smlouva o výstavbě. Žalobci se ovšem domáhali (mimo jiné) určení, že jednotka je ve vlastnictví
sedmého žalovaného, přestože z provedených důkazů plyne, že sedmý žalovaný byl
pouze jejím nájemcem a vlastníkem této jednotky byl první žalovaný. Podání
žalobců ze dne 6. února 2010 pak odvolací soud hodnotil jako změnu žaloby, jíž
jsou v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. uplatněny nové skutkové okolnosti;
žalobci se tak domáhají na základě jiných skutkových tvrzení jiného určení. K
takto nově uplatněné skutečnosti odvolací soud nepřihlížel a změnu žaloby
nepřipustil.
Jelikož výrok rozsudku soudu prvního stupně neodráží právní vztahy existující
před změnou prohlášení vlastníků, a žalobci nemohou být se svým požadavkem
úspěšní a nemají na něm ani naléhavý právní zájem, odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. prosince 2012, ohlašujíce naplnění dovolacích důvodů vymezených
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé považují za nesprávný postup odvolacího soudu, jenž žalobu zamítl
pouze pro chybné označení vlastníka jednotky, přestože v textu žaloby
odkazovali na výpis z katastru nemovitostí (kde jsou vlastníci jednotek a
jejich podíly uvedeny správně) a přesto, že jinak s názorem žalobců na
neplatnost změny prohlášení vlastníka souhlasil.
Podle názoru dovolatelů měl soud prvního stupně, popř. odvolací soud postupovat
podle § 43 odst. 1 o. s. ř. a pokusit se odstranit „rozpor mezi zněním petitu a
přiloženým důkazem – výpisem z katastru nemovitostí“. Žalobci od počátku
tvrdili, že změna prohlášení vlastníka je neplatná a požadovali určení, že
právní vztahy v domě odpovídají stavu před zápisem neplatné změny do katastru
nemovitostí; v této souvislosti pak odkazovali na přiložený výpis z katastru
nemovitostí. Oprava jména vlastníka jednotky č. 579/13 tak nebyla změnou
žaloby, jak dovodil odvolací soud.
Sedmý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje napadené rozhodnutí
za správné, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle
kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z
části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
a je i důvodné.
Jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., musí žaloba obsahovat
– kromě dalších náležitostí – též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z
ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby
bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě
uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě
uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové
kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné
zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
května 1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
1, ročník 1998, pod číslem 4]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje
předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen
způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim
odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v
občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán
žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou
navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej
překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s.
ř.).
Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících
povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní
petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že
nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností a
kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout,
je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a
srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v
psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem (srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, které je –
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 –
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Vadný je i
takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností
obsaženým v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října
2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října
2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti, anebo je-li nesrozumitelná
či neurčitá, vyzve předseda senátu usnesením žalobce, aby byla opravena nebo
doplněna. K její opravě nebo doplnění určí lhůtu a žalobce poučí, jak je třeba
opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v
řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud ji usnesením odmítne. O
tomto následku musí být žalobce poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci se dovolatelé domáhají určení vlastnictví k jednotkám ve
sporné budově a spoluvlastnictví ke společným částem sporné budovy a sporných
pozemkům, vycházejíce z toho, že změna prohlášení vlastníka, učiněná dne 10.
května 2000, a následné převody změnou vytvořených jednotek jsou neplatné. Od
počátku přitom výslovně uvádějí, že „za těchto okolností je třeba považovat
vlastníky domu a pozemků s tímto spojených a všech jednotek v domě nadále za
spoluvlastníky společných částí domu, a to v podílu, který odpovídá poměru
podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě před změnou
prohlášení vlastníka“.
Dovolatelé tudíž (jinak řečeno) tvrdí, že vlastnická práva k jednotkám a s nimi
spojené spoluvlastnické podíly na společných částech sporné budovy a pozemků
nebyly změnou prohlášení vlastníka a následnými převody jednotek, jež měly být
změnou prohlášení nově vytvořeny, dotčeny. V rozporu s vylíčenými rozhodujícími
skutečnostmi však v petitu žaloby (srov. č. l. 200 a 201 spisu) navrhovali mimo
jiné i určení, že vlastníkem jednotky je sedmý žalovaný, ačkoliv před změnou
prohlášení byl jejím vlastníkem první žalovaný.
Žaloba je proto zatížena vadou, spočívající v rozporu mezi vylíčením
rozhodujících skutečností a petitem žaloby, jež měla být odstraněna výzvou
podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Poté, kdy dovolatelé vadu žaloby sami odstranili
(podáními ze dne 6. února 2010, č. l. 221 až 223, a ze dne 8. listopadu 2010,
č. l. 243 až 247), již však není postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř. na místě.
Považoval-li odvolací soud výše označená podání dovolatelů za nové tvrzení,
uplatněné v rozporu s ustanovením § 205 o. s. ř., a za změnu žaloby, a nikoliv
za odstranění vady žaloby, v důsledku čehož „změnu žaloby“ nepřipustil (č. l.
269) a žalobu „v původním znění“ zamítl, postupoval v rozporu s ustanoveními 43
odst. 1 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít (a
měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu