29 Cdo 2057/2018-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M., advokátky, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D., narozeného XY, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalované Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Pasteurova 3544/1, PSČ 400 96, identifikační číslo osoby 44555601, zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 407/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 12 Co 233/2017-165, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Rozsudkem ze dne 7. března 2017, č. j. 9 C 407/2014-137, Okresní soud v Ústí nad Labem:
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D.) domáhala vůči žalované (Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem) určení, že úpadce je výlučným vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitých věcí (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku].
2/ Určil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 239 289,60 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma části bodu II. výroku ohledně výše náhrady nákladů řízení, kterou změnil na částku 16 456 Kč (první výrok). 2/ Určil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí ve výroku prvním spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a „protože existují důvody, proč by měl dovolací soud právní otázku v této věci posoudit jinak, než v případech, o kterých dosud rozhodoval“.
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl a vyhověl žalobě v plném rozsahu. Konkrétně má dovolatelka za to, že se v projednávané věci neuplatní judikatorní závěry Nejvyššího soudu (dle rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněného pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku ze dne 27.
září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, rozsudku ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, a rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, které jsou, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle nichž správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení, že úpadce je vlastníkem nemovitostí. Podle dovolatelky jde totiž o případ „diametrálně skutkově odlišný“. Specifika daného případu shledává v absolutně neplatném zpeněžení sporných nemovitostí v minulosti, v jejich opětovném soupisu a ve skutečnosti, že jí konkursní soud uložil podat určovací žaloby.
Odvolacím soudem prosazovaný výklad, podle něhož měla nemovitosti opakovaně sepsat do konkursní podstaty, považuje za rozporný se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04 (veřejnosti dostupném na webových stránkách Ústavního soudu). Konečně dovolatelka namítá, že v případě opětovného soupisu by se konkursní soud stal „soudcem ve vlastní věci“ a poukazuje i na to, že odvolací soud její naléhavý právní zájem potvrdil v jiných řízeních.
Žalovaná ve vyjádření pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. K dovolání proti nákladovým výrokům.
Dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí, jíž odvolací soud bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně změnil a ve zbývající části potvrdil, a
proti druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na níž nemá důvodu ničeho měnit ani v poměrech projednávané věci), podle které správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti. Má-li správce za to, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, sepíše ji do soupisu konkursní podstaty. K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143, ze dne 21.
srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209, sp. zn. 29 Odo 34/2003, sp. zn. 30 Cdo 3655/2010, sp. zn. 30 Cdo 3047/2012, ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018. Viz již i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000, sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud stejně jako v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 101/2018 (na který v podrobnostech odkazuje, neboť byl vydán ve skutkově obdobné věci týkající se téže dovolatelky a téhož úpadce) neshledává skutkové poměry projednávané věci natolik specifickými, aby výjimečně odůvodňovaly přijetí závěru o existenci naléhavého právního zájmu dovolatelky na určení, že úpadce je vlastníkem sporných nemovitostí.
Zbývá dodat, že dovolatelkou vznesenými námitkami rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 220/04 a podjatosti soudce se Nejvyšší soud zabýval již např. v usneseních ze dne 28. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 2558/2018, nebo ze dne 16. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2537/2018. Jelikož šlo o typově shodné věci, lze v zájmu stručnosti odkázat na důvody těchto rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (31. ledna 2018) je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád, v aktuálním znění (srov. část první, článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.