30 Cdo 3655/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobce JUDr. M. K., správce konkursní podstaty úpadce PRIOR – Severočeské
obchodní domy, státní podnik v "likvidaci", se sídlem v Ústí nad Labem – Krásné
Březno, Neštěmická 796, IČ: 00157287, proti žalované Black s. r. o., se sídlem
v Praze 8, Libni, Pod Plynojemem 2244/13a, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, za účasti AVERSEN
ENTERPRISES LIMITED, se sídlem Simis 12, KITI, P.C. 7550, Larnaca, Kyperská
republika, IČ (Reg. No.): 107986, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D.,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, jako vedlejšího
účastníka řízení na straně žalobce, o určení vlastnického práva k nemovitosti,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 125/2006, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března
2010, č.j. 10 Co 561/2009-300, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října
2010, sp. zn. 10 Co 561/2009, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2010, č.j. 10 Co
561/2009-300, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2010, sp. zn. 10 Co
561/2009, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2009,
č.j. 15 C 125/2006-254, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. května 2009, č.j. 15 C 125/2006-254, určil, „že vlastníkem nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ústí nad Labem na
listu vlastnictví č. 678 pro obec Ú. – město a katastrální území K. B. a tam
označených jako dům č.p. 796 (objekt občanské vybavenosti) se zastavěnou
plochou č. parc. 472/156 o výměře 3.495 m2, je úpadce PRIOR – Severočeské
obchodní domy, s.p., v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, IČ:
0015787“ (výrok I). Současně uložil žalované nahradit náklady řízení žalobci ve
výši 5.000,- Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníku ve výši 33.590,- Kč (výrok
III.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na majetek úpadce byl
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.10.1997, č.j. 18 K
73/97-35, prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena Ing. L. Š. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.11.1997, č.j. 18 K
73/97-134, byl uvedené správkyni konkursní podstaty udělen souhlas a stanoveny
podmínky se zpeněžením věci mimo dražbu dle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále
„ZKV“). Jmenovaná správkyně konkursní podstaty kupní smlouvou ze dne 17.1.1998
převedla na žalovanou shora uvedené nemovitosti včetně movitých věcí uvedených
v příloze 1 smlouvy za kupní cenu 39,000.000,- Kč, přičemž nedodržela podmínky
stanovené usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.11.1997, č.j. 18
K 73/97-134. Podle této smlouvy byl proveden vklad do katastru nemovitostí ve
prospěch žalované. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce (současný správce
konkursní podstaty, když předchozí dva správci konkursní podstaty byli této
funkce rozhodnutím soudu zproštěni) má naléhavý právní zájem na žalobě o určení
vlastnictví úpadce podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Důvodem je
skutečnost, že soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je
podkladem pro provedení změny v katastru nemovitostí, a proto je žaloba na
určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty
o skutečných právních vztazích mezi účastníky. Soud prvního stupně odkázal na
podporu uvedeného názoru na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 86/97. Dále dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 17.1.1998 je neplatná podle
ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 27 ZKV. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označenými
rozsudkem a opravným usnesením k odvolání žalované rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Současně uložil žalované povinnost nahradit vedlejšímu
účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 12.473,- Kč a rozhodl, že žalobce a
žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z
odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.
K odvolacím námitkám doplnil, že naléhavý právní zájem žalobce je dán
skutečností, že vlastnické právo žalované bylo na základě předmětné kupní
smlouvy ze dne 17.1.1998 vloženo do katastru nemovitostí, přičemž jiným
způsobem než žalobou na určení vlastnictví nemůže žalobce dosáhnout změny
tohoto zápisu. Žaloba na vyloučení věci z konkursní podstaty situaci neřeší,
neboť na jejím základě soud nerozhoduje o určení vlastnického práva a ani nelze
dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalobce,
správce konkursní podstaty úpadce, může vykonávat tuto funkci pouze v případě,
kdy úpadce bude vlastníkem předmětných věcí. Posuzovaná kupní smlouva ze dne
17.1.1998 je absolutně neplatným právním úkonem (§ 39 obč. zák.), když byla
uzavřena v rozporu se zákonem – ustanovením § 27 ZKV. Na základě absolutně
neplatného právního úkonu nemohla žalovaná nabýt vlastnictví k předmětným
nemovitostem. Zápis v katastru nemovitostí učiněný na základě tohoto právního
úkonu je nesprávný, neodpovídá skutečnému stavu věci a vlastníkem předmětných
nemovitostí je úpadce, který vlastnictví k věcem v důsledku kupní smlouvy ze
dne 17.1.1998 pozbyl.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje především ve skutečnosti, že
napadené rozhodnutí řeší právní otázku jinak než judikatura dovolacího soudu.
Dovolatelka zejména namítá nedostatek naléhavého právního zájmu správce
konkursní podstaty na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem, protože
v konkursním řízení základním předpokladem pro zpeněžení podstaty je soupis
konkursní podstaty, jenž je jako specielní institut titulem, kterým správce
dokládá oprávnění se sepsaným majetkem nakládat. V tomto smyslu odkázala na
ustálenou judikaturu, např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn.
20 Co 334/2000, publikované pod č. 65 (správně 65/2001) ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.7.2008, sp. zn.
32 Odo 1298/2006, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, 32 Odo 105/2006, ze dne 29.5.2008 a
29 Odo 34/2003, ze dne 27.9.2006. Dále dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem
odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy ze dne
17.1.1998, když měla být uzavřena v rozporu se zákonem. Svůj nesouhlas s
uvedeným právním závěrem odvolacího soudu dovolatelka dále v dovolání podrobně
odůvodňuje. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i
rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním
posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a je-li dovolání přípustné, též z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§ 242 odst. 3
o. s .ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z toho mimo
jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího
soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto
dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a
musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze
považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu
o věci samé žádný vliv. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalovaná uplatnila z hlediska uvedených
podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to v
závěrech o tom, že správce konkursní podstaty má naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho
vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť řeší právní
otázku týkající ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. jinak, než je řešena v
ustálené judikatuře dovolacího soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); dovolání je
tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Právní posouzení věci je nesprávné (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž
– a o tento případ jde v souzené věci – i procesního), jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.
návrhem na zahájení řízení lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu správce konkursní
podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k
nemovitostem [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Má-li za to, že úpadce je vlastníkem
nemovitostí, sepíše je do konkursní podstaty (srov. usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 29. září 2000 sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod č. 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postup správce konkursní
podstaty při zjišťování a zajišťování majetku patřícího do podstaty má zvláštní
právní režim, upravený ZKV. Základním podkladem pro zpeněžení podstaty je
soupis podstaty, který provádí správce podstaty. Soupis může být i dodatečně
rozšířen (§ 18 ZKV). Soupis musí zachytit celý rozsah konkursní podstaty a správce do něj zahrne i
všechny pochybné případy spolu s poznámkou o důvodech pochybností. Správce do
soupisu v zásadě zahrne každou věc a právo, o nichž je přesvědčen, že do
podstaty náleží. Pokud je do podstaty zahrnuta věc, k níž uplatňuje právo třetí
osoba, soud této třetí osobě uloží, aby ve stanovené lhůtě podala proti správci
vylučovací (excindační) žalobu. Není-li vylučovací žaloba včas podána, má se za
to, že věc patří do konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV). Jestliže správce
oznámí příslušnému katastrálnímu úřadu, že sepsal do konkursní podstaty
nemovitosti ve vlastnictví osob odlišných od úpadce, nesmí katastrální úřad
povolit zápis změn vlastnických práv k nemovitostem na základě právních úkonů,
které učinila jiná osoba než správce. Soupis majetku podstaty představuje
titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným
majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Uvedená zásada jednoznačně vyplývá z § 18
odst. 2 a 3 ZKV, ve znění po novele č. 105/2000 Sb. účinné od 1. 5. 2000. Tato
zásada však již byla akceptována i před uvedenou novelou, neboť soudní praxe k
ní dospívala výkladem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998). Ze shora uvedeného vyplývá, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho
budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitých věcí, o nichž je správce
přesvědčen, že náležejí do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako
vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí,
je soupis majetku. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při
zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v
katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku. Není proto
nezbytné, aby byl úpadce jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí
zapsán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod č. C 1104, rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209
a rozsudek ze dne 7. dubna 2010, sp. zn.
22 Cdo 4805/2009, jenž je veřejnosti
k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nad rámec uvedených závěrů dovolací soud poznamenává, že judikatura
Nejvyššího soudu řešila i otázku, zda skutkové okolnosti jako v projednávané
věci neopodstatňují jiný postup, kdy by správce konkursní podstaty nemohl
využít soupisu jako nástroje opravňujícího jej se sepsaným majetkem nakládat,
za situace, kdy tento majetek byl původně sepsán v konkursní podstatě jako
vlastnictví úpadce a následně došlo k jeho zpeněžení prodejem mimo dražbu
způsobem, který zakládá neplatnost kupní smlouvy. Byl přijat názor, že pro
závěr, zda takový majetek má být sepsán do konkursní podstaty, není významné,
že se tak již jednou stalo, nýbrž to, že poté co tento majetek konkursní
podstatu opustil, vznikl nový důvod pro jeho soupis. Má-li žalobce (správce
konkursní podstaty) za to, že pro neplatnost kupní smlouvy úpadce nepřestal být
vlastníkem sporných nemovitostí, nic mu nebrání v tom, aby při dodržení
náležitostí předepsaných pro soupis majetku konkursní podstaty (srov. k tomu
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) přikročil k jejich opětovnému soupisu a aby osoby
tímto soupisem dotčené hájily svá práva prostřednictvím vylučovací žaloby podle
§ 19 odst. 2 ZKV (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.září 2006, sp. zn. 29 Odp 34/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná
vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i toto
rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu