USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem, se sídlem v Trutnově, Blanická 174, PSČ 541 01, proti žalovaným 1) A. S., a 2) A. S., zastoupeným JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 23/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2024, č. j. 2 Cmo 155/2023-741, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.246,- Kč, do tří dnů právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. května 2023, č. j. 3 Cm 23/2019-690, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. května 2019, č. j. 38 Cm 23/2019-18, jímž uložil druhému žalovanému (A. S.) aby zaplatil žalobci (M. B.) směnečný peníz 1.000.000,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2018 do zaplacení, soudní poplatek 50.000,- Kč a na náhradě nákladů právního zastoupení částku 45.738,- Kč (výrok I.), uložil prvnímu žalovanému (A. S.) zaplatit žalobci směnečný peníz 1.000.000,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2018 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o povinnosti prvního žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení do vydání směnečného platebního rozkazu v částce 95.738,- Kč (výrok III.), s tím, že povinnosti uložené prvnímu žalovanému ve výrocích II. a III. je první žalovaný „povinen zaplatit“ společně a nerozdílně s druhým žalovaným, jemuž byla tato povinnost uložena směnečným
platebním rozkazem (výrok IV.), rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých po vydání směnečného platebního rozkazu (výrok V.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok VI.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 19. února 2024, č. j. 2 Cmo 155/2023-741, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, s tím, že povinnost uložená ve výroku VI. rozsudku soudu prvního stupně „je stanovena ve správném znění vůči České republice - Krajskému soudu v Hradci Králové (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – odkazuje na čl. I. § 30, § 48 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), na § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jakož i na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že:
1) Žalobce je majitelem platné směnky vlastní vystavené dne 18. května 2018 v Úpici prvním žalovaným na částku 1.000.000,- Kč splatné 30. září 2018 v Úpici, na řad žalobce, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný.
2) Žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaných na směnce [viz závěry znaleckého posudku ze dne 17. srpna 2019 vypracovaného Mgr. Janou Kudrnovou, znalkyní z oboru písmoznalectví a z oboru kriminalistika, vyhotoveného na objednávku žalobce (č. l. 109-129), a jeho doplňku ze dne 12. září 2019 (č. l. 143-144), a znaleckého posudku ze dne 8. října 2019 vypracovaného Ing. Antonínem Koryntou, znalcem z oboru kriminalistika a písmoznalectví (č. l. 182-187), vypracovaného na objednávku zástupce žalobce, jakož i výslech znalkyně u jednání soudu prvního stupně dne 13.
července 2021 (viz protokol o jednání č. l. 452-457)]. Současně nebyly zjištěny znaky svědčící o pozměňujících zásazích či úpravách „v oblasti slovní či číselném vyjádření směnečné sumy“, když není patrné porušení celistvosti směnky. 3) Kauzální námitky druhého žalovaného, s jejichž obsahem se ztotožnil i první žalovaný, jsou rozporné a účelové, směřovaly k tvrzením, podle nichž byla vystavena směnka [v souvislosti s jednáním o prodeji „areálu v Úpici“ mezi společností KTKom s. r. o. (jednatelem a společníkem je první žalovaný) a BIOM s.
r. o. (jednatelem a společníkem je žalobce)] na směnečnou sumu 100.000,- Kč, tj. na částku jinou než směnka, jejíž zaplacení je předmětem řízení (a jejíž vystavení a podpis žalovaní popírají). V daném kontextu neobstojí ani odkaz žalovaných na § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když nelze dospět k závěru, podle něhož by bylo možné považovat uplatnění nároku z platné směnky za nepoctivý výkon práva.
4) Námitky nepředložení směnky k placení a „neučinění protestace směnky“ jsou nevýznamné již proto, že „účinky prezentace směnky má doručení směnečné žaloby“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek týkajících se (žalovanými tvrzené) existence zajištěného závazku (v hodnotě 100.000,- Kč), (ne)prokázání funkce směnky ve spojení s „nesením“ důkazního břemene (zda má žalobce povinnost prokázat funkci směnky) a posouzení směnečné dohody (žalovanými tvrzené), jakož i hodnocení námitky „absence nepředložení a protestace směnky“, nesprávného posouzení „použitelnosti znaleckého posudku“, porušení práv žalovaných na spravedlivý proces (nevypořádání se s odvolacími důvody žalovaných, nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry) a (ne)unesení důkazního břemene a břemene tvrzení při absenci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Dovolatelé snáší argumenty na podporu uplatněných dovolacích důvodů vedoucích k závěru nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, maje jeho závěry za správné.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Vzhledem k obsahu dovoláním vymezených právních otázek, k jejichž řešení považuje dovolatel podané dovolání za přípustné (§ 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Převážná část argumentace dovolatelů je založena na tom, že podepsali směnku na částku 100.000,- Kč; ve vztahu k této směnce tvrdili a prokazovali (i) námitky o důvodech jejího vystavení, kterými se (mimo jiné) bránili povinnosti tuto směnku zaplatit. Předmětem řízení však bylo zaplacení (jiné) směnky znějící na směnečnou sumu 1 milión Kč. Jinak řečeno, pro rozhodnutí ve věci nebylo právně významné, zda žalovaní unesli důkazní břemeno ohledně důvodu vystavení jimi tvrzené směnky (a byli v tomto směru poučeni v tomto směru podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Současně nelze přehlédnout, že soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalovanými, nýbrž na tom, že se žalovanými uplatněné kauzální námitky nijak nevztahují ke směnce předložené v tomto řízení (viz bod 54. důvodů jeho rozsudku). Konstatování odvolacího soudu (srov. body 11. větu první a 12. odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterých popisuje důvody, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně), podle něhož soud prvního stupně dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene žalovanými, je nesprávné (odporuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přitom ani odvolací soud nezaložil napadené rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení žalovanými.
Dále Nejvyšší soud konstatuje, že jakkoli dovolatelé formálně namítají
nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti (posuzováno podle celého obsahu dovolání) toliko (ve vztahu ke zjištěním ohledně obsahu směnky, včetně podpisů žalovaných) nepřípustně zpochybňují soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu o pravosti podpisů žalovaných na směnce neshledal Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřenými (k tomu srov. výše zmíněné znalecké posudky, včetně výslechu znalkyně Mgr. Kudrnové u jednání 13. července 2021). Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani právní otázky týkající se: a) Funkce směnky „ve spojitosti“ s důkazním břemenem (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, a ze dne 27. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3639/2022). b) Nepředložení a protestace směnky (potud právní posouzení věci soudy nižších stupňů odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem např. v rozsudcích ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009, a ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016). c) Nepoužitelnosti znaleckého posudku (vypracovaného znalkyní Mgr. Kudrnovou) [v tomto směru je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož další rozhodnutí Nejvyššího soudu shrnutá např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 3196/2023]. Konečně Nejvyšší soud dodává, že neshledal relevantními odkazy dovolatelů na (označená) rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu; dílem jde o rozhodnutí vydaná na základě odlišného skutkového stavu, dílem jde o rozhodnutí označená žalovanými ve vazbě na jimi tvrzenou směnku a dílem jde o neexistující rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Cdon 1031/1996 a sp. zn. 22 Cdo 267/1998); rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2008, sp. zn. 5 Cmo 5/2008, nebylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. července 2024), která podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 1.000.000,- Kč) částku 12.300,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí celkem 15.246,- Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu