U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Great Tea Garden s. r. o., se sídlem v Praze 6, Dvořeckého 628/8, PSČ
169 00, identifikační číslo osoby 27248267, zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou,
advokátem, se sídlem v Praze 11, Türkova 2319/5, PSČ 149 00, proti žalované R.
C., zastoupené JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem
v Praze 1, V Jirchářích 148/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm
119/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.
března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-376, ve znění usnesení ze dne 6. března 2015,
č. j. 5 Cmo 530/2014-384, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 29. října 2008, č. j.
60 Sm 387/2008-13, uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši
495.147 Kč s 6% úrokem od 9. května 2008 do zaplacení a směnečnou odměnu ve
výši 1.455 Kč, dále směnečný peníz ve výši 630.092 Kč s 6% úrokem od 9. května
2008 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.890 Kč a na náhradě nákladů
řízení částku 105.640 Kč.
Rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 47 Cm 119/2009-279, soud prvního stupně
ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech
námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl směnečný platební rozkaz
ponechán v platnosti ve výrocích o věci samé (první výrok); ve zbývajícím
rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrok směnečného
platebního rozkazu o nákladech řízení se zrušuje (druhý výrok). Dále rozhodl o
nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a o náhradě nákladů
odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalované
prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného
platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
K jednotlivým námitkám žalované přitom (zejména) uzavřel, že:
1) Sporné směnky, jejichž zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o dvě
o směnky vlastní vystavené žalovanou dne 28. dubna 2008 ve prospěch žalobkyně,
se splatností dne 8. května 2008, z nichž první zní na směnečný peníz 495.147
Kč a druhá na směnečný peníz 630.092 Kč), byly původně vystaveny jako
blankosměnky, přičemž podle ujednání účastníků měly zajišťovat jakékoliv
pohledávky žalobkyně vzniklé na základě franchisingových smluv uzavřených mezi
žalobkyní (jako poskytovatelem) a žalovanou (jako nabyvatelem) dne 2. prosince
2006 a 4. ledna 2007.
2) Jestliže žalovaná namítala, že žalobkyně doplnila blankosměnky neoprávněně
(v rozporu s ujednáním účastníků), neboť žalovaná neměla vůči žalobkyni žádné
nesplněné závazky vyplývající z uzavřených franchisingových smluv (případně
tyto závazky neodpovídají požadovaným částkám), bylo na žalované, aby tvrzené
skutečnosti rovněž prokázala; žalující strana v tomto směru nemá ani povinnost
tvrzení, ani povinnost důkazní. Důkazní břemeno ohledně namítaného zániku
směnkami zajištěných pohledávek přitom žalovaná neunesla.
3) Mezi pohledávky, jež byly na základě ujednání účastníků zajištěny spornými
směnkami, nepochybně patří (vedle nároku na zaplacení ceny zboží, jež žalobkyně
podle uzavřených franchisingových smluv žalované dodala, a nároku na smluvní
pokutu za opožděnou úhradu těchto dodávek) rovněž úplata za užívání nebytových
prostor (jakož i s tím související platby za spotřebované energie), které
žalobkyně v dohodnutém místě přenechala žalované za účelem provozování sjednané
franchisy.
4) Jakkoli „původní“ námitky (rozuměj námitky podané v soudem určené třídenní
lhůtě běžící od doručení směnečného platebního rozkazu) neobsahovaly žádné
výhrady ohledně výše sjednaných smluvních pokut za prodlení s úhradou ceny
dodaného zboží, bylo přesto nezbytné se otázkou (ne)přiměřenosti smluvních
pokut – se zřetelem k závěrům, jež formuloval Ústavní soud ve svých nálezech ze
dne ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (vyhlášeném ve Sbírce zákonů
pod číslem 369/2012), a ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/2011
(uveřejněném pod číslem 12/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) – v
projednávané věci zabývat (námitku týkající se ujednání o smluvních pokutách
žalovaná uplatnila „na prvním „regulérním jednání svolaném k projednání námitek
… dne 2. února 2012“). Podle odvolacího soudu však ani tato námitka důvodná
není, když v posuzovaném případě nelze sjednané smluvní pokuty považovat za
nepřiměřené a nejsou tak dány ani důvody pro jejich snížení podle ustanovení §
301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu především vytýká, že se (stejně jako soud prvního stupně)
vůbec nezabýval aplikací ustanovení § 301 obch. zák. a pouze konstatoval, že k
moderaci smluvní pokuty není důvod. Podle názoru dovolatelky je sjednaná
smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká a soud by ji měl postupem podle ustanovení §
301 obch. zák. snížit. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že sporné směnky
zajišťovaly také pohledávku žalobkyně za údajné užívání nebytových prostor a
spotřebu energií. V této souvislosti zdůrazňuje, že mezi účastníky nebyla
uzavřena žádná (platná) smlouva o užívání předmětných nebytových prostor,
žalobkyni proto mohla v tomto rozsahu vzniknout pouze pohledávka z titulu
bezdůvodného obohacení, jež však nebyla zajištěna spornými směnkami a nemohla
být tudíž ani vyplněna jako součást směnečné sumy do vystavených blankosměnek. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 692/2011
(uveřejněném pod číslem 84/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
vysvětlil, že (kauzální) námitkou nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, jejímž
prostřednictvím žalovaný polemizuje s výší směnkou zajištěné pohledávky (v
daném případě s výší pohledávky z titulu smluvní pokuty), se soud může při
rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti,
zabývat jen tehdy, má-li žalovaný (obecně vzato) kauzální námitky k dispozici a
obstojí-li uplatněná kauzální námitka z hlediska požadavků plynoucích z
ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř., tj. je-li z ní patrno z jakého důvodu a
v jakém rozsahu je správnost směnečného platebního rozkazu zpochybněna (obecně
k požadavku na řádné odůvodnění námitek, jimiž se žalovaný brání povinnosti
uložené mu směnečným platebním rozkazem, srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech dané věci však dovolatelka ve včasných námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu žádné výhrady k (ne)přiměřenosti sjednaných (a spornými
směnkami zajištěných) smluvních pokut nevznesla a způsobem odpovídajícím
ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.
tak neučinila (jakkoli odvolací soud
vycházel zjevně z názoru opačného) ani do skončení prvního jednání, jež se ve
věci konalo (při jednání konaném dne 2. února 2012 dovolatelka pouze uvedla, že
„poukazuje na nepřiměřenost smluvní pokuty“, aniž by současně z jejího přednesu
bylo patrné, v jakém rozsahu by měla být správnost vydaného směnečného
platebního rozkazu prostřednictvím této námitky zpochybněna). Za tohoto stavu jsou dovoláním uplatněné výhrady k právnímu posouzení věci
odvolacím soudem (co do závěru, že sjednaná výše smluvních pokut není
nepřiměřená a nejsou tak naplněny ani předpoklady k postupu soudu podle
ustanovení § 301 obch. zák.) objektivně nezpůsobilé zpochybnit správnost
napadeného rozhodnutí a jde tudíž o výhrady pro výsledek dovolacího řízení
právně bezcenné (soudy nižších stupňů nemohly – se zřetelem ke koncentraci
řízení o námitkách – při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude
ponechán v platnosti, k námitce nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty vůbec
přihlížet). Pro úplnost Nejvyšší soud k argumentaci odvolacího soudu nálezy Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 16/12 a IV. ÚS 376/2011 (ústící v závěr, podle kterého bylo
namístě přistupovat k námitkám, které žalovaná uplatnila před skončením prvního
jednání, jež se v dané věci konalo, jako k námitkám včasným) poznamenává, že
vzhledem k datu vydání směnečného platebního rozkazu a ke skutečnosti, že
žalovaná spornou směnku nepodepsala v postavení spotřebitele, byly v
projednávané věci zcela uplatnitelné závěry přijaté Ústavním soudem např. v
usneseních ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. dubna 2013,
sp. zn. I. ÚS 718/13 a ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13 (k tomu
srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1135/2013, nebo ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1260/2013). Námitkou, že žalobkyně nebyla oprávněna při vyplňování blankosměnek zahrnout do
směnečné sumy také úplatu za užívání přenechaných nebytových prostor (a platby
s tím související), potom dovolatelka ve skutečnosti brojí proti skutkovým
závěrům, na jejichž základě odvolací soud dovodil, že sporné blankosměnky měly
podle ujednání účastníků zajišťovat jakékoliv pohledávky žalobkyně vzniklé na
základě uzavřených franchisingových smluv; takový dovolací důvod však podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 dovolatelka k
dispozici nemá (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.) a jeho uplatnění tak dovolání
rovněž přípustným nečiní. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady
nevznikly. Byť žalobkyně podala (prostřednictvím advokáta) vyjádření k dovolání, které je
ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
úkonem právní služby, z obsahu zmíněného podání neplynou žádné právně významné
skutečnosti (žalobkyně v něm pouze vyjadřuje přesvědčení, že soudy nižších
stupňů rozhodly věcně správně). Vyjádření žalobkyně k dovolání za tohoto stavu
Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad nemá. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.