ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Mgr. Milana Chytila, advokáta, se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1963/6, PSČ 602 00, jako správce konkursní podstaty úpadce ICOM a.s., identifikační číslo osoby 49454676, zastoupeného Mgr. Ing. Lucií Türkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1963/6, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ M. L., zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, a 2/ Mgr. Lucii Zapletalové, advokátce, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, zastoupené Mgr. Michaelou Patočkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, o zaplacení částky 126 360,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 31/2018, o dovolání žalované 1/ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 47 Co 166/2019-279, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. prosince 2021, č. j. 47 Co 166/2019-285, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 47 Co 166/2019-279, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. prosince 2021, č. j. 47 Co 166/2019-285, se s výjimkou druhého, čtvrtého a sedmého výroku mění
1. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. května 2019, č. j. 21 C 31/2018-155, ve znění opravného usnesení ze dne 25. května 2021, č. j. 21 C 31/2018-207, se v bodě I. a III. výroku potvrzuje.
2. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 43 305,90 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce první žalované.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 647,20 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce první žalované.
1. Žalobou ze dne 11. srpna 2016 se žalobce (Mgr. Milan Chytil, jako správce konkursní podstaty úpadce ICOM a. s.) domáhal po žalované 1/ M. L.) zaplacení částky 122 355,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody dle § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jakož i § 51 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále též jen „z. o. k.“), kterou měla žalovaná 1/ způsobit tím, že jako statutární ředitelka úpadce porušila svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, když jako zástupkyně úpadce trvala na zahájení soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 299/2014 (i když se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), v důsledku čehož byla úpadci uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku. Žalobce se rovněž domáhal zaplacení částky 4 005 Kč společně a nerozdílně jak po první žalované, tak po žalované 2/ (Mgr. Lucii Zapletalové), která odpovídá za újmu, jež vznikla v souvislosti s výkonem advokacie (neboť první žalovanou řádně nepoučila) dle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
2. Rozsudkem ze dne 27. května 2019, č. j. 21 C 31/2018-155, ve znění opravného usnesení ze dne 25. května 2021, č. j. 21 C 31/2018-207, Okresní soud v Jihlavě zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po první žalované zaplacení částky ve výši 122 355,20 Kč (bod I. výroku), jakož i žalobu, kterou se domáhal, aby mu první žalovaná i druhá žalovaná společně a nerozdílně zaplatily částku 4 005 Kč (bod II. výroku), současně rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Úpadce podal prostřednictvím advokáta JUDr. Milana Staňka žalobu na náhradu škody ve výši 14 900 000 Kč, o které bylo vedeno řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 299/2014. Plnou moc udělila advokátu první žalovaná spolu s dalším členem představenstva Zdeňkem Pikulíkem. Žalovaná byla přitom před podáním žaloby výslovně upozorněna na velkou pravděpodobnost neúspěchu ve sporu. K žalobě se vyjádřil žalovaný JUDr. Miroslav Müller. Ten se přitom o zahájeném řízení dozvěděl a vyjádření k žalobě prostřednictvím svého zástupce podal bez výzvy soudu za situace, kdy mu byla žaloba doručena v souvislosti s předložením věci Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné příslušnosti. [2] Usnesením ze dne 15. září 2014, sp. zn. 25 C 299/2014, Okresní soud v Olomouci rozhodl, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Jelikož úpadce v postavení žalobce následně nezaplatil soudní poplatek, Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. ledna 2015, č. j. 25 C 299/2014-146, zastavil řízení a uložil úpadci povinnost zaplatit žalovanému JUDr. Miroslavu Müllerovi na nákladech řízení částku 122 355,20 Kč. Úpadce zastoupený druhou žalovanou podal proti tomuto usnesení odvolání. [3] Usnesením ze dne 30. dubna 2015, č. j. 69 Co 133/2015-171, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil usnesení okresního soudu a současně přiznal žalovanému JUDr. Müllerovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 005 Kč. [4] Na základě pokynu konkursního soudce ze dne 16. března 2016, č. j. 39 (10) K 18/2002-237, žalobce z konkursní podstaty úpadce zaplatil dne 30. března 2016 částku ve výši 126 360,20 Kč ve prospěch advokáta žalovaného JUDr. Müllera.
4. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobcem tvrzená škoda ve výši povinnosti hradit náklady řízení vzniklé v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 299/2014 není v příčinné souvislosti s jednáním první žalované spočívajícím v podání žaloby na náhradu škody mimo jiné proti JUDr. Miroslavu Müllerovi, a není tedy kryta jejím zaviněním.
5. V projednávané věci by totiž podle soudu prvního stupně náklady žalované strany (tedy škoda) nevznikly, kdyby žaloba byla podána u věcně příslušného soudu (žalovaný by se o podané žalobě nedozvěděl před rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudního poplatku). Soud tak uzavřel, že skutečnost, že z procesního hlediska úpadce zavinil zastavení řízení, neznamená, že lze škodu v souvislosti s tím vzniklou přičítat právě první žalované, neboť ta není odpovědná za škodu, která vznikla v důsledku podání žaloby u věcně nepříslušného soudu. Ohledně povinnosti k úhradě nákladů navazujícího odvolacího řízení soud konstatoval, že první žalovaná neporušila zákonnou povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, když se bránila povinnosti hradit náklady předchozího řízení, stejně jako druhá žalovaná, která při výkonu advokacie neporušila povinnost poučit o rozhodovací praxi soudů ve vztahu k podání odvolání do nákladového výroku.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 122 355,20 Kč (první výrok); a současně jej v bodě II. výroku potvrdil (druhý výrok). Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti první žalované k náhradě nákladů řízení žalobce před soudem prvního stupně (třetí výrok) a změnil bod IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně v poměru mezi žalobcem a druhou
žalovanou (čtvrtý výrok). Zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o povinnosti první žalované k úhradě soudních poplatků (pátý, šestý, sedmý a osmý výrok).
7. Odvolací soud, cituje § 2894, § 2952 o. z., dále § 14 písm. a/ a § 27 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jakož i § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 z. o. k., dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.
8. Odvolací soud považoval za nesprávnou argumentaci soudu prvního stupně o tom, že náklady řízení by nevznikly, kdyby žaloba byla podána u věcně příslušného soudu, neboť by se protistrana o řízení nedozvěděla. Konstatoval, že v daném případě je škodou dluh ve smyslu § 2951 věty druhé o. z. a že tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním první žalované již právní mocí usnesení, kterým byla úpadci uložena povinnost nahradit náklady řízení JUDr. Miroslavu Müllerovi. Neztotožnil se přitom s argumentací první žalované, že pokyn konkursního soudu k vyplacení částky rovnající se přiznaným nákladům řízení z konkursní podstaty je nezákonný. Uzavřel, že předpoklady odpovědnosti první žalované za škodu ve výši 122 355,20 Kč byly splněny, neboť v řízení bylo prokázáno, že porušila povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 51 odst. 1 z. o. k.
9. Za opodstatněný však neměl odvolací soud uplatňovaný nárok žalobce na zaplacení částky ve výši 4 005 Kč. Ohledně tohoto nároku totiž odvolací soud u žalovaných podmínky odpovědnosti za škodu neshledal. První žalovaná neporušila povinnost péče řádného hospodáře, když zmocnila druhou žalovanou k podání odvolání, a druhá žalovaná podáním odvolání neporušila povinnosti stanovené v § 16 zákona o advokacii.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem (posuzováno dle obsahu), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil v rozsahu bodů I., III., V., VI. a VIII. výroku.
11. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu následující otázky: [1] Může úkony úpadce v době trvání konkursu vzniknout na konkursní podstatě úpadce škoda? [2] Je žalobce (myšleno správce konkursní podstaty) aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody, která vznikla po prohlášení konkursu ve formě dluhu na jiném majetku úpadce než na majetku, který je součástí konkursní podstaty daného úpadce, a to v důsledku právního jednání úpadce (nikoli správce konkursní podstaty) učiněného po prohlášení konkursu?
12. Dovolatelka tvrdí, že jí předkládané otázky jsou soudy nižších stupňů řešeny odlišně, a proto je třeba rozhodovací praxi sjednotit. Má za to, že náklady přiznané úspěšnému účastníku v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 299/2014 nejsou pohledávkou, která měla být uhrazena z majetku konkursní podstaty úpadce, ale měla být uplatňována věřitelem přímo proti úpadci, případně proti žalované jako člence statutárního orgánu. Správce konkursní podstaty tak svým postupem (když z konkursní podstaty na základě pokynu konkursního soudce, který byl následně zrušen, vyplatil věřiteli částku odpovídající přiznaným nákladům řízení) při správě konkursní podstaty způsobil škodu úpadci (neboť jeho majetek ponížil), ale i přihlášeným věřitelům, kteří budou kráceni na svém uspokojení. Dovolatelka se domnívá, že předmětný dluh nemá žádnou souvislost s konkursní podstatou, respektive s majetkem, který v okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o přiznání nákladů řízení ve smyslu § 6 ZKV do konkursní podstaty patřil, neboť v předmětném řízení byl účastníkem přímo úpadce, nikoliv žalobce zastupující konkursní podstatu.
13. Dovolatelka proto uzavírá, že dluh z titulu náhrady nákladů výše uvedeného řízení není škodou, žalobce není aktivně legitimován k vedení sporu a postup, který žalobce obhajuje ve svých návrzích vůči žalované, je v přímém rozporu s účelem zákona o konkursu a vyrovnání. Dovolatelka nenaplnila znaky odpovědnosti za škodu; odpovědnost za snížení hodnoty majetku v konkursní podstatě dle jejího názoru nese právě žalobce jako správce konkursní podstaty.
14. Žalobce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby ho jako nedůvodné zamítl, maje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Zdůrazňuje, že škoda nevznikla na nějakém „jiném majetku“, který by nebyl součástí konkursní podstaty, ale vznikla přímo úpadci. K jejímu vymáhání je podle § 14a odst. 1 a § 27 odst. 4 ZKV oprávněn (a povinen) správce konkursní podstaty, který ostatně také tyto pohledávky na náhradu škody zahrnul podle pokynu konkursního soudu do soupisu majetku konkursní podstaty.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
17. Dovolání Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky aktivní legitimace žalobce (jako správce konkursní podstaty úpadce) k vymáhání náhrady škody, jež měla vzniknout úpadci po prohlášení konkursu na jeho majetek (z titulu povinnosti hradit náklady řízení vzniklé v soudním řízení, ve kterém vystupoval sám úpadce, nikoli správce konkursní podstaty). Potud jde o otázku vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (představovanou zejména rozsudkem ze dne 30. května 2024, sp. zn. 29 Cdo 3736/2021), jak se ustálila v době po vydání napadeného rozhodnutí.
18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
19. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
22. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy zejména zákon o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou proto rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání: Z § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV se podává, že prohlášení konkursu má (mimo jiné) ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu. Podle § 14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny. Dle § 27 odst. 4 ZKV peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty; to platí přiměřeně i pro nepeněžité pohledávky úpadce, pokud je možné ocenit je penězi. Tuto povinnost správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávek nelze krýt z podstaty, ledaže by konkursní věřitelé poskytli správci přiměřenou zálohu k jejich krytí.
24. Ve vztahu k otázce aktivní legitimace správce konkursní podstaty úpadce k vymáhání náhrady škody, jež měla vzniknout úpadci po prohlášení konkursu na jeho majetek, Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3736/2021 (i s odkazem na tam označenou judikaturu) učinil následující závěry.
25. Věcná legitimace (obecně) představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Není-li žalobce účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v posuzované věci jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby (srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Současně platí, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
27. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty, a tedy i s pohledávkami úpadce, na správce jeho konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty úpadce. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu důvody rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, a rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, nebo bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
28. Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Tak například nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněné pod číslem 8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (úpadcem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede). K tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009.
29. Uplatní-li správce konkursní podstaty žalobou u soudu pohledávku, jež měla úpadci vzniknout po prohlášení konkursu na jeho majetek a která měla představovat náhradu škody způsobené žalovaným (advokátem) tím, že v soudních řízeních činil jako zástupce za úpadce úkony (podával žaloby a opravné prostředky), jež byly zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, v důsledku čehož byla úpadci (v těchto řízeních) uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku, nejde o pohledávku, jež by se týkala majetku konkursní podstaty úpadce. Jde totiž o osobní pohledávku úpadce, vzniklou v souvislosti s vedením těchto soudních sporů.
30. Nelze (totiž) přehlížet, že i v průběhu konkursního řízení úpadce vstupuje do dalších hmotněprávních či procesních vztahů, v nichž mu mohou vznikat také další závazky. Vznikla-li úpadci ve sporu, v němž sám vystupoval jako účastník řízení, povinnost k náhradě nákladů řízení, nezatěžuje takový závazek (bez dalšího) konkursní podstatu. Opačný závěr by ve svém důsledku (dovedeno ad absurdum) znamenal, že by úpadce vedením zbytečných řízení či podáváním zjevně bezúspěšných opravných prostředků v řízeních, v nichž je účastníkem, mohl bezdůvodně „škodit“ konkursní podstatě. Je-li závazek k náhradě nákladů řízení v takových řízeních osobním závazkem úpadce, pak i případná pohledávka na náhradu škody, způsobená úpadci v souvislosti se vznikem tohoto závazku, by byla „jen“ osobní pohledávkou úpadce. K jejímu vymáhání není aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty, nýbrž sám úpadce.
31. To, že správce konkursní podstaty zaplatil z prostředků konkursní podstaty procesně úspěšnému účastníkovi (v těchto sporech) přiznanou náhradu nákladů řízení, není pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné. Správce konkursní podstaty tím (lhostejno zda z vlastního rozhodnutí, nebo na základě pokynu konkursního soudu vydaného při výkonu dohlédací činnosti) poskytl plnění na osobní závazek úpadce. Tato okolnost však nic nemění na závěru, že k vymáhání náhrady škody, jež měla úpadci v souvislosti se vznikem jeho osobního závazku vzniknout, není legitimován správce konkursní podstaty (jinak řečeno, jen kvůli tomu na správce konkursní podstaty nepřechází aktivní legitimace k vymáhání pohledávky úpadce).
32. V poměrech projednávané věci se uvedené závěry promítnou takto. Správce konkursní podstaty úpadce uplatnil žalobou u soudu pohledávku, jež měla úpadci vzniknout po prohlášení konkursu na jeho majetek a která měla představovat náhradu škody způsobené první žalovanou tím, že jménem úpadce zahájila soudní řízení, které však bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno (osvobození od soudního poplatku nebylo úpadci přiznáno, neboť šlo dle soudu o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), v důsledku čehož byla úpadci uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku. Tato pohledávka však není pohledávkou, jež by se týkala majetku konkursní podstaty, nýbrž osobní pohledávkou úpadce vzniklou po prohlášení konkursu. Správce konkursní podstaty proto není věcně legitimován k jejímu vymáhání.
33. Právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše uvedených důvodů nesprávné. Vzhledem k tomu, že dovolání je opodstatněné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v určeném rozsahu změnil v tom duchu, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (zabývat se dalšími v dovolání předestřenými námitkami považoval Nejvyšší soud v situaci, kdy shledal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, za nadbytečné, neboť jejich posouzení nemohlo na výsledku daného sporu nic změnit). Lze totiž uzavřít, že ač soud prvního stupně v dané věci nesprávně posuzoval samotné předpoklady odpovědnosti první žalované za vzniklou škodu, je jeho rozhodnutí o zamítnutí žaloby ve výsledku správné.
34. Tento procesní postup Nejvyšší soud zvolil s přihlédnutím k tomu, že při jednoznačném právním posouzení by bylo ryzím formalismem rušit napadené rozhodnutí se závazným právním názorem, aby odvolací soud v dalším řízení sám rozhodl v tom duchu, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí (resp. žalobu zamítne); uvedené by vedlo jen k dalšímu prodlužování řízení a zatěžování účastníků dále vznikajícími náklady řízení. K tomu, že z ústavněprávního hlediska není – s výjimkou řízení v trestních věcech – jakékoliv soudní řízení povinně dvoustupňové (natož vícestupňové), srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 1162/17, a judikaturu v jeho důvodech uvedenou. Rozhodnutí ani nemůže být hodnoceno jako překvapivé, neboť při nezměněném skutkovém stavu byla otázka aktivní věcné legitimace žalobce zkoumána odvolacím soudem a je i podstatou dovolacích námitek, přičemž žalobce využil možnosti vyjádřit se k dovolání (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
35. Výrok o nákladech řízení před odvolacím soudem je odůvodněn § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když první žalovaná byla v řízení plně úspěšná, a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení včetně odměny jejího zástupce z řad advokátů a hotových výdajů a náhrad advokáta, který je plátcem daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
36. Náklady první žalované v řízení před odvolacím soudem sestávají z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (vyjádření k podanému odvolání žalobcem ze dne 27. srpna 2019, doplnění vyjádření ve věci podaného odvolání ze dne 21. listopadu 2019, vyjádření ve věci ze dne 29. října 2021 a účast u dvou jednání odvolacího soudu dne 19. října 2021 a 23. listopadu 2021). Mimosmluvní odměna náleží dle § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve spojení s § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 6 180 Kč za jeden úkon právní služby. Dále z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (účast na vyhlášení rozhodnutí dne 23. listopadu 2021), za který náleží mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu ve výši jedné poloviny sazby (3 090 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 7 515,90 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady první žalované před odvolacím soudem celkem částku 43 305,90 Kč.
37. Výrok o nákladech řízení před dovolacím soudem je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka byla v řízení plně úspěšná, a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolací řízení ve výši 14 000 Kč, z mimosmluvní odměny podle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (podání dovolání ze dne 14. dubna 2022) počítaný z tarifní hodnoty 122 355,20 Kč ve výši 6 020 Kč a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč; celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (ve výši 1 327,20 Kč) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 21 647,20 Kč.
38. Obecná třídenní lhůta k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku a místo plnění k rukám zástupce žalované byly určeny v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 6. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu