29 Cdo 2157/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
navrhovatelky S., s. r. o., zastoupené Mgr. L. H., advokátem, za účasti G. a.
s., zastoupené JUDr. T. M., advokátem, o neplatnost rozhodnutí jediného
akcionáře, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 87/2005, o
dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.
prosince 2006, č.j. 8 Cmo 154/2006-64, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2006, č. j. 8 Cmo
154/2006-64, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2006, č. j.
26 Cm 87/2005-40, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V záhlaví označeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení ze dne 25. ledna
2006, č. j. 26 Cm 87/2005-40, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na
vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné
hromady společnosti G. a. s. (dále jen „společnost“) ze dne 26. října 2004,
které učinil Mgr. J. V. jako správce konkursní podstaty (dále jen „správce“)
úpadkyně F. a. s. „v likvidaci“ (dále jen „úpadkyně“) a jímž změnil § 14 odst.
1 a odst. 3 stanov společnosti.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) na majetek úpadkyně byl (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.
června 2001, sp. zn. 8 K 75/2000) prohlášen konkurs a správcem konkursní
podstaty byl ustanoven Mgr. J. V.;
2) správce sepsal do soupisu konkursní podstaty úpadkyně 12.821 kusů akcií na
majitele v listinné podobě s pořadovými čísly 0. až 1., emitovaných společností
a představujících 100 % základního kapitálu společnosti (dále jen „sporné
akcie“);
3) navrhovatelka tvrdila, že sporné akcie nabyla od (pozdější) úpadkyně na
základě smluv ze dne 27. května 2000 (6.800 akcií) a ze dne 2. května 2001
(6.021 akcií); k její žalobě rozhodl Krajský soud v Ostravě (dosud
nepravomocným) rozsudkem ze dne 10. června 2005, č. j. 13 Cm 66/2001-59, tak,
že se ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně vylučuje 6.800 kusů sporných akcií
označených čísly 0. až 06.; ve zbytku pak žalobu zamítl, neboť smlouvu ze dne
2. května 2001 shledal neplatnou;
4) správce dne 26. října 2004 učinil rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu
působnosti valné hromady společnosti, o němž byl pořízen notářský zápis a jímž
změnil stanovy společnosti takto:
„§ 14 odst. 1 se mění a nově zní:
Valná hromada je schopná usnášení, pokud přítomní akcionáři mají akcie, jejichž
jmenovitá hodnota přesahuje šedesát procent základního kapitálu společnosti.
§ 14 odst. 3 se mění a nově zní:
K přijetí usnesení valné hromady je třeba dvou třetin hlasů všech akcionářů
společnosti, nevyžaduje-li zákon nebo stanovy k přijetí usnesení většinu jinou“.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého
navrhovatelka postrádá aktivní věcnou legitimaci. Odkazuje na ustanovení § 156
odst. 7 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), uzavřel, že práva spojená s listinnou akcií na majitele vykonává ten,
kdo ji předloží, nebo ten, kdo prokáže písemným prohlášením osoby, která
vykonává úschovu nebo uložení podle zvláštního předpisu, že akcie je pro něho
uložena podle zvláštního právního předpisu. Navrhovatelka listinné akcie na
majitele, o něž opírá svou věcnou legitimaci, nepředložila a ani netvrdila, že
akcie má v držení.
Rovněž závěr soudu prvního stupně, podle kterého byl správce i před pravomocným
skončením řízení o žalobě o vyloučení sporných akcií ze soupisu konkursní
podstaty úpadkyně oprávněn napadené rozhodnutí přijmout, shledal odvolací soud
správným. Z ustanovení 14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“), jednoznačně vyplývá právo a povinnost správce
vykonávat veškerá akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní
podstaty. Toto právo v sobě zahrnuje i právo účastnit se valné hromady a
hlasovat na ní, anebo, jak tomu bylo v posuzovaném případě, přijímat rozhodnutí
jako jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady. Správce je přitom
podle odvolacího soudu oprávněn tato akcionářská práva vykonávat i v průběhu
sporu o vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty úpadce a ustanovení § 19
odst. 3 ZKV mu „v žádném případě nebrání taková rozhodnutí přijímat“. Výkon
hlasovacího práva totiž není nakládáním s akciemi, jak je v tomto ustanovení
vymezeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Zásadní právní význam usnesení odvolacího soudu spatřuje v posouzení otázek,
zda
1) „je v řízení ohledně věcného přezkumu rozhodnutí přijatých jediným
společníkem společnosti aktivně legitimován majitel akcií zahrnutých do
konkursní podstaty, ohledně nichž byla podána vylučovací žaloba, který však
předmětné akci nedrží (respektive z povahy věci ani držet nemůže) a
2) zda zahrnuje oprávnění správce konkursní podstaty podle ustanovení § 14a ZKV
a § 19 ZKV, který zahrnul do konkursní podstaty akcie, ohledně nichž byla
podána vylučovací žaloba, při nakládání s akciemi i nevratné úkony, fakticky
znehodnocující tyto akcie, rovnající se de facto jejich zpeněžení (v dané
případě změnu stanov společnosti zvýšením kvóra pro usnášeníschopnost a
přijímání rozhodnutí, čímž byla dovolatelka připravena o postavení osoby
ovládající společnost)“.
Dovolatelka zdůrazňuje, že i po zápisu sporných akcií do konkursní podstaty
úpadkyně zůstává jejich vlastnicí, byť s tzv. holým vlastnictvím. I přes dikci
ustanovení § 156 odst. 7 obch. zák. je proto třeba jí přiznat alespoň minimální
práva, která souvisí se základní ochranou jejího vlastnického práva. Jsou-li
sporné akcie prokazatelně znehodnocovány úkony správce, které činí jenom proto,
že předvídá výsledek řízení o vyloučení sporných akcií z konkursní podstaty
úpadkyně, musí „právní řád poskytovat vlastníku akcií možnost obrátit se na
soud se žádostí o ochranu svého vlastnického práva“.
Závěr odvolacího soudu o rozsahu oprávnění správce konkursní podstaty nakládat
s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, o nichž probíhá vylučovací žaloba,
je podle dovolatelky v rozporu s ustanovením § 8 odst. 2 a § 19 odst. 3 ZKV, §
156 odst. 7 obch. zák. a rovněž s článkem 11 odst. 1, odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Oprávnění správce „nakládat“ s akciemi podle
ustanovení § 14 odst. 1 písmeno a) a § 14a ZKV je – jak plyne z ustanovení § 19
odst. 3 ZKV – významně omezeno v případě, že je vedeno řízení o jejich
vyloučení z konkursní podstaty. Pojem „nakládat“, užitý v § 14 odst. 1 písm. a)
a § 19 odst. 3 ZKV, je totiž nutno vykládat v obou ustanoveních shodně, tj.
jako oprávnění majetek řádně spravovat a činit všechny úkony nutné k této řádné
správě, zahrnující rovněž práva a povinnosti uvedené v § 14a ZKV.
Ustanovení § 19 odst. 3 ZKV tak omezuje správce nejen ve zpeněžení, ale „i v
tom směru, že nesmí na předmětném majetku vzniknout škoda na újmu vlastníka
tohoto majetku“. Vlastník majetku zapsaného v konkursní podstatě zůstává stále
jeho vlastníkem. Bude-li jeho vylučovací žaloba úspěšná, je správce povinen
majetek vrátit v takovém stavu, v jakém by se nacházel, kdyby s ním bylo
zacházeno s péčí řádného hospodáře.
Dovolatelka souhlasí s názorem, podle něhož je okamžikem prohlášení konkursu
správce oprávněn vykonávat i tzv. statusová práva spojená s akciemi v konkursní
podstatě, a to i v průběhu řízení o vyloučení sporných akcií, např. jmenovat na
valné hromadě členy orgánů společnosti, aby získal faktický vliv na chod
společnosti (čímž správce předchází vzniku škody na akciích, způsobené např.
jejich znehodnocením v důsledku špatného vedení společnosti).
V případě napadeného rozhodnutí jediného akcionáře však nešlo o odvracení
hrozící škody ani o správu majetku v konkursní podstatě. Změna stanov
společnosti nijak nezměnila možnost správce konkursní podstaty po dobu
probíhajícího sporu o vyloučení akcií z konkursní podstaty ovládat společnost.
Jediným důsledkem přijetí napadeného rozhodnutí je pouze způsobení škody
dovolatelce v důsledku snížení hodnoty majoritního balíku sporných akcií (jenž
byl – zatím nepravomocně – z konkursní podstaty vyloučen), neboť změnou kvóra
pro usnášení valné hromady byla připravena o postavení osoby ovládající
společnost ve smyslu ustanovení § 66a obch. zák.
Společnost považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud
odmítl.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., a to k posouzení otázek v dovolání otevřených.
Podle ustanovení § 19 odst. 3 ZKV do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu
do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou
majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící
škodu na majetku, který je předmětem žaloby.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek byl formulován a odůvodněn závěr, podle kterého je správce konkursní
podstaty ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1 ZKV oprávněn a povinen vykonávat
veškerá akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty
bez zřetele k tomu, zda akcie byly sepsány jako majetek úpadce nebo (ve smyslu
§ 6 odst. 3 ZKV) jako majetek jiných osob, a to i v průběhu sporu o vyloučení
akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (§ 19 ZKV). K tomuto závěru
se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo
1347/2006 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu), a nemá důvod ničeho na něm měnit ani v projednávané věci.
Dokud však není příslušnost akcií ke konkursní podstatě konečným způsobem
vyřešena (§ 19 odst. 1, odst. 2 ZKV), nesmí správce – jak přiléhavě uvádí
dovolatelka – činit takové úkony, v jejichž důsledku by tyto akcie nemohl vydat
osobě, která se úspěšně domohla jejich vyloučení ze soupisu konkursní podstaty,
a to ve „stavu“, v jakém je sepsal, resp. ve „stavu“, v jakém by byly, kdyby je
spravoval s péčí řádného hospodáře (§ 19 odst. 3 ZKV – srov. obdobně i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1302/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 92, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 823/2006, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2009, pod číslem 30).
V projednávané věci správce změnil stanovy společnosti tak, aby i v případě, že
bude ze soupisu konkursní podstaty vyloučeno více než 50 % sporných akcií,
nemohla valná hromada společnosti přijmout bez jeho přítomnosti a souhlasu
žádné rozhodnutí. Tím posílil své (očekávané) postavení menšinového akcionáře
(vykonávajícího práva k akciím označeným čísly 0. až 1.) na úkor (budoucího)
postavení dovolatelky (vykonávající opět po jejich vyloučení ze soupisu
konkursní podstaty práva k akciím označeným čísly 0. až 06. a – nebýt změny
stanov – mající rozhodující vliv ve společnosti). Jiný význam změna stanov v
situaci, kdy správce vykonával práva jediného akcionáře, mít nemohla.
Správce tak využil toho, že v důsledku soupisu sporných akcií do konkursní
podstaty vykonával akcionářská práva spojená s akciemi představujícími 100 %
základního kapitálu, tedy i s akciemi označenými čísly 0. až 06. (ohledně
kterých předpokládal, že budou z konkursní podstaty vyloučeny). I s pomocí
hlasů spojených s těmito akciemi přijal změnu stanov, v jejímž důsledku oslabil
pro případ jejich vyloučení z konkursní podstaty postavení akcionáře
vykonávajícího hlasovací práva s těmito akciemi. Tím ovšem do určité míry
„znehodnotil“ soubor či balík akcií označených čísly 0. až 06., neboť v
důsledku změny stanov již s těmito akciemi nejsou spojena hlasovací práva,
umožňující – bez souhlasu dalšího akcionáře – prosadit na valné hromadě
rozhodnutí, k jehož přijetí postačuje (dle zákona, resp. dosavadního znění
stanov) prostá většina hlasů.
Nejvyšší soud uzavírá, že změnou ustanovení § 14 odst. 1 a odst. 3 stanov
správce v případě vyloučení akcií označených čísly 0. až 06. poškodil
akcionáře, který by – nebýt jejich zařazení do soupisu majetku konkursní
podstaty – vykonával hlasovací práva s nimi spojená, a jeho rozhodnutí je v
rozporu s ustanovením § 19 odst. 3 ZKV. Závěr odvolacího soudu, podle něhož byl
správce oprávněn takové rozhodnutí přijmout podle ustanovení § 14a ZKV, tudíž
správný není.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), § 14a ZKV přechází na správce, jenž
sepsal do konkursní podstaty akcie, i právo domáhat se vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady postupem podle § 183 a § 131 obch. zák. Přesto Nejvyšší
soud dospívá k závěru, že toto právo zůstává zachováno i akcionáři, jehož akcie
byly sepsány do konkursní podstaty, a to do uplynutí lhůty k podání vylučovací
žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o této žalobě (§ 19 ZKV).
Jediným způsobem, jakým se může takový akcionář bránit proti rozhodnutím valné
hromady či, jako v projednávané věci, jediného akcionáře v působnosti valné
hromady, o nichž má za to, že jej poškozují, je totiž právě návrh na vyslovení
jejich neplatnosti podle ustanovení § 183 a § 131 obch. zák. V jiných řízeních
(s výjimkou rejstříkového) platnost usnesení valné hromady či rozhodnutí
jediného akcionáře zásadně přezkoumávat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odepřením tohoto práva akcionáři po dobu, v níž jsou akcie sepsány v konkursní
podstatě, by obvykle vedlo – s ohledem na prekluzívní lhůty stanovené v § 131
odst. 1 obch. zák. a obvyklou délku řízení o vyloučení akcií z konkursní
podstaty – k nemožnosti je uplatnit poté, kdy akcie budou vyloučeny z konkursní
podstaty.
Je přitom logické, že v případě listinných akcií na majitele, sepsaných do
konkursní podstaty, je obvykle akcionář nemá v dispozici (§ 18 odst. 4 ZKV),
přičemž obráceně platí, že po soupisu do konkursní podstaty s nimi nemůže
nakládat, i když je (proti vůli správce) v držení má. To však nemůže být na
újmu jeho aktivní věcné legitimaci k podání návrhu na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady (rozhodnutí jediného akcionáře) podle § 183 a § 131
obch. zák.
Nejvyšší soud uzavírá, že akcionář, jehož akcie byly sepsány do konkursní
podstaty, je do uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby a po dobu do
pravomocného skončení řízení o této žalobě (§ 19 ZKV) věcně legitimován k
podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, přijatých správcem konkursní
podstaty jako jediným akcionářem v působnosti valné hromady, a to bez ohledu na
skutečnost, že tyto akcie nemůže v důsledku jejich předání správci (§ 18 odst.
4 ZKV) předložit (§ 156 odst. 7 obch. zák.).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i
rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst.
3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu