29 Cdo 2172/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce
Společenství vlastníků jednotek Děčín I, Plavební 114/13 a 115/15, se sídlem v
Děčíně I, Plavební 114/13, PSČ 405 01, identifikační číslo osoby 25430700,
zastoupeného JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem,
Revoluční 8, PSČ 400 01, proti žalovanému V. S., zastoupenému JUDr. Pavlem
Horákem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 36, PSČ 405 02, o zaplacení
9.566,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C
50/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2011, č. j. 35 Co 469/2010-227, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v
Liberci, k odvolání žalobce usnesení ze dne 9. září 2010, č. j. 19 C
50/2007-214, jímž Okresní soud v Děčíně odmítl žalobu o zaplacení 9.566,- Kč s
příslušenstvím.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého brání
projednání žaloby její vady, které nebyly odstraněny ani přes výzvu soudu
učiněnou v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Jde přitom o v pořadí třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne
21. března 2008, č. j. 35 Co 979/2007-138, zrušil rozsudek soudu prvního stupně
ze dne 26. června 2007, č. j. 19 C 50/2007-120 (jímž soud prvního stupně žalobu
zamítl), vyslovuje závazný právní názor, podle něhož žaloba trpí vadami, jež
dosud nebyly postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. odstraněny a jež brání jejímu
věcnému projednání. Usnesením ze dne 17. června 2010, č. j. 35 Co 77/2010-209,
pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. srpna 2009, č.
j. 19 C 50/2007-189, (jímž soud prvního stupně žalobu opětovně zamítl). I v
druhém kasačním rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že žaloba nadále trpí vadami,
jež brání jejímu věcnému projednání.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že žalobce se domáhá zaplacení
částky 3.086,- Kč za rok 2004 z titulu nezaplaceného pojištění domu, správy
domu, poplatku za výtah a platby za teplo a ohřev teplé vody, a současně uvádí,
že z titulu pojištění domu požaduje 27,- Kč, z titulu správy domu 367,- Kč, „za
výtah“ 141,- Kč a za teplo a ohřev teplé vody 3.886,- Kč. Tyto částky však v
souhrnu činí 4.421,- Kč. Chce-li žalobce rozdíl odečíst, musí uvést, z kterého
ze čtyř uplatněných nároků (popřípadě ze všech v určitém poměru) ji odečítá,
aby bylo zřejmé, jaké částky jsou předmětem řízení za pojištění, správu, výtah,
teplo a ohřev teplé vody.
Taktéž za rok 2005 se žalobce domáhá zaplacení čtyř nároků, a to za opravu a
údržbu 744,- Kč, za provozní výdaje domu 36,- Kč, za úklid 60,- Kč a za správu
domu 240,- Kč. Současně však požaduje z titulu těchto nároků zaplatit částku
6.480,- Kč. Žaloba je tudíž nesrozumitelná a trpí tak vadou, jež brání jejímu
věcnému projednání.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 239 a § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatel, poukazuje na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., dovozuje, že vylíčil
veškeré skutečnosti v žalobě i jejím doplnění (učiněném podáním ze dne 5.
března 2009), jakož i v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Žaloba
obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti a nelze ji považovat za
neúplnou. Stejně tak není ani nesrozumitelná či neurčitá; dovolatel vylíčil
dostatečně a určitě všechny rozhodující skutečnosti, a stejně tak je
srozumitelný i údaj o tom, čeho se domáhá, tedy žalobní petit.
Současně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s nedostatečným
odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i s námitkou dovolatele, že
jiný senát téhož soudu posoudil žalobu v obdobné věci odlišně.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 3, za obdobného užití § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř., není však důvodné.
Jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., musí žaloba obsahovat
– kromě dalších náležitostí – též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z
ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby
bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě
uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě
uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové
kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné
zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
května 1996 sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
1, ročník 1998, pod číslem 4, které je – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydaná po 1. červnu 2000 – veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje
předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen
způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim
odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v
občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán
žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou
navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej
překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s.
ř.).
V literatuře (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §
1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 276) ani v soudní
praxi (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2001, sp.
zn. 21 Cdo 2369/2000, či ze dne 17. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, anebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003, jež
jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), přitom není
pochyb o tom, že žalobní petit je nesprávný nejen tehdy, jestliže vymezení práv
a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo
nesrozumitelné, ale taktéž (bez ohledu na to, že je sám o sobě přesný, určitý a
srozumitelný) tehdy, nevychází-li z vylíčených rozhodných skutečností, ale z
jiných v žalobě neuvedených okolností (kdy proto nelze dovodit, na základě čeho
má soud o žalobním petitu rozhodnout), popř. je-li v rozporu s vylíčením
rozhodných skutečností obsaženým v žalobě.
Napadené rozhodnutí přitom uvedené doktrinální a judikatorní závěry plně
respektuje; neodstranil-li žalobce přes výzvy soudu výše popsaný rozpor mezi
vylíčením rozhodných skutečností a petitem, trpí jeho žaloba vadami, jež brání
jejímu věcnému projednání.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
zamítnuto a žalovanému, který se k dovolání vyjádřil, vzniklo právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za
dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení § 3 odst. 1
bod 3, § 13 odst. 1, § 14 odst. 2 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč.
Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku
2.250,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný
úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 21 % daň z
přidané hodnoty ve výši 535,50 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak
dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 3.085,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu