USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce PETRONEL spol. s r. o., se sídlem v Desné, Riedlova 919, PSČ 468 61, identifikační číslo osoby 25 00 51 38, zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem, se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, PSČ 434 01, proti žalovanému P. Ř., zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, o zaplacení částky 107.498,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 194/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 58 Co 82/2023-345, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.921,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 17 C 194/2021-292, uložil žalovanému (P. Ř.), aby zaplatil žalobci (PETRONEL spol. s r. o.) částku 107.498,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 4. května 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. března 2023, č. j. 58 Co 82/2023-345, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – vycházeje z § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a § 6, § 8, § 2991 odst. 1 a 2 a § 3001 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2012“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že:
a) Kupní smlouva ze dne 20. prosince 2002 uzavřená mezi žalobcem a Národní stavební společností a. s. (dále jen „společnost N“), podle níž žalobce nabyl vlastnické právo k (označeným) nemovitostem (dále jen „nemovitosti“), je platná, když sjednaná kupní cena, ač nebyla určena posudkem znalce jmenovaného soudem, byla cenou obvyklou. b) Skutečnost, že žaloba o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty společnosti N byla (v době před vydáním R 67/2012) zamítnuta, nic nemění na tom, že žalobce měl k výtěžku zpeněžení nemovitostí (v rozsahu žalované částky) lepší právo, než žalovaný, jemuž byl výtěžek zpeněžení v konkursním řízení společnosti N vyplacen.
c) Žalovanému, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, vznikla povinnost vydat toto obohacení žalobci. d) Jelikož společnost N nebyla vlastníkem nemovitostí, nesvědčil žalovanému žádný spravedlivý důvod k tomu, aby si mohl podíl na výtěžku zpeněžení nemovitostí ponechat; nelze mít za spravedlivé, aby pohledávka žalovaného za společností N byla uspokojena z majetku žalobce. Případná dobrá víra žalovaného by mohla mít význam pouze tehdy, kdyby nebylo možné vydat předmět bezdůvodného obohacení; to se ale netýká finančních prostředků.
e) Jde-li o výklad § 196a odst. 3 obch. zák., ke změně judikatury Nejvyššího soudu (viz R 67/2012) došlo sice až v průběhu konkursního řízení na majetek společnosti N, avšak řadu let před zahájením řízení v projednávané věci. Nesprávné přesvědčení žalovaného o spravedlivém nabytí výtěžku zpeněžení nemohlo být důvodem pro zamítnutí žaloby. Žalobci nelze klást k tíži ani to, v jakém rozsahu byla uspokojena pohledávka žalovaného v konkursním řízení společnosti N; nelze dovodit ani „žádný nepoctivý úmysl či nepoctivé jednání“ žalobce v souvislosti s kupní smlouvou.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolatelem vymezeného důvodu přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů v souladu: 1) V řešení otázky předpokladů pro úspěch žaloby z tzv. lepšího práva (a jejich splnění v poměrech dané věci) se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v R 67/2012 a (ve vazbě na povahu vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a jejího neúspěchu) v rozsudku ze dne 29.
července 2004, sp. zn.
29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 4458/2008. 2) V posouzení a hodnocení důkazů ohledně obvyklé ceny nemovitostí se závěry obsaženými v rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněném pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i s judikaturními závěry shrnutými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3044/2018.
Současně nelze přehlédnout, že: a) Dovolateli byla vyplacena (příslušná část) výtěžku zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení společnosti N až v době po změně judikatury Nejvyššího soudu (viz rozvrhové usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2019, č. j. 46 K 10/2007-1478, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2019, č. j. 2 Ko 20/2019-1522). b) Dovolatel nepřípustně zpochybňuje (i) správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, včetně hodnocení provedených důkazů; současně polemizuje s právním posouzením věci vycházeje z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Přitom skutkový závěr ohledně výše obvyklé ceny neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným. Vzhledem k rozdílům ve skutkovém stavu hodnotí Nejvyšší soud jako nepřiléhavé i poukazy dovolatele na (označenou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
c) V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 74/2022 [ve věci žalobce proti tamnímu žalovanému (GENOR Finance s. r. o.) o zaplacení částky 506.220,- Kč z titulu tzv. lepšího práva k části výtěžku zpeněžení nemovitostí] dospěly soudy všech stupňů k závěru o platnosti kupní smlouvy ze dne 20. prosince 2002, majíce za to, že sjednaná kupní cena byla cenou obvyklou; srov. důvody rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. ledna 2023, č. j. 10 C 74/2022-162, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.
května 2023, č. j. 11 Co 59/2023-206, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024, č. j. 29 Cdo 3658/2023-254. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. července 2023), která podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 107.498,- Kč) 5.420,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 6.921,20 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).