29 Cdo 2241/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci navrhovatelky V. B., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, za účasti R. d.
K., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, o zaplacení 450.090,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm
10/2008, o dovolání R. d. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
ledna 2009, č. j. 7 Cmo 284/2008-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. R. d. K. je povinno zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání R. d. K.
rozsudek ze dne 31. března 2008, č. j. 33 Cm 10/2008-46, v části prvního
výroku, jíž Krajský soud v Hradci Králové zavázal R. d. K. zaplatit
navrhovatelce 450.090,- Kč s úrokem z prodlení ode dne právní moci rozsudku do
zaplacení; co do zbývající části požadovaného příslušenství odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žaloba“ se v tomto rozsahu zamítá
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“ podalo R. d. K. dovolání, jež
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé
může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o
situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy
tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Otázkou platnosti stanov družstva v části upravující lhůtu pro splatnost
vypořádacího podílu odchylně od ustanovení § 233 odst. 4 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se Nejvyšší soud již zabýval v
rozsudku uveřejněném pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V něm uzavřel, že stanovy družstva, které určují lhůtu deseti let
pro splatnost vypořádacího podílu, lze v této části považovat za rozporné s
dobrými mravy. K témuž závěru se pak opětovně přihlásil v usnesení ze dne 30.
srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 427/2006 (jež je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého je článek 15 stanov R. d. K. (jenž
určuje, že vypořádací podíl se uhrazuje v penězích po dobu dvaceti let v
rovnoměrných splátkách, tj. jedna dvacetina každý rok, a nárok na první splátku
je splatný uplynutím dvou let od schválení účetní závěrky za rok, kdy členství
zaniklo) neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro
rozpor s dobrými mravy, v důsledku čehož je nárok navrhovatelky na zaplacení
vypořádacího podílu splatný v souladu s ustanovením § 233 odst. 4 obch. zák.
uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž zaniklo
členství navrhovatelky, je s označenými rozhodnutími v souladu.
To, že v projednávané věci „nejde o desetiletý odklad splatnosti vypořádacího
podílu, ale o splácení vypořádacího podílu v rovnoměrných splátkách po dobu
dvaceti let“, pak není důvodem – a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak – k
odlišnému posouzení úpravy splatnosti vypořádacího podílu ve stanovách v
projednávané věci. Je-li v rozporu s dobrými mravy takové ujednání, podle něhož
obdrží (bývalý) člen v plné výši plnění na vypořádací podíl teprve po deseti
letech od zániku jeho účasti, je tím spíše nemravná úprava, na jejímž základě
má člen obdržet ve stejné lhůtě méně než polovinu vypořádacího podílu.
Důvod připustit dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných
ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není.
V části, v níž dovolatel brojí proti měnícímu výroku napadeného rozsudku ve
věci samé (jímž byla žaloba ohledně části příslušenství zamítnuta) není
dovolání subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Konečně v části, v níž dovolatel napadá i výrok o nákladech odvolacího řízení,
pak dovolání není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání R. d. K. bylo odmítnuto a
navrhovatelce vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty
sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (za
dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen
„vyhláška“). Podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle
ustanovení § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč,
jelikož zástupce navrhovatelky učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon
právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za
19 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.
s. ř. tak dovolací soud přiznal navrhovatelce k tíži R. d. K. celkem 12.257,-
Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu