29 Cdo 2267/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně A. Š., zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, se sídlem v
Praze 3 – Vinohradech, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ 130 00, proti
žalované JUDr. Lence Duškové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce ALKA s.
r. o., identifikační číslo osoby 47536721, zastoupené Mgr. Terezou Krákorovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Vinohradská 1107/45, PSČ 120 00,
o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 112/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 15 Cmo
48/2012-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
zástupkyně žalované.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 58
Cm 112/2003-280 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení
nemovitostí v tomto rozhodnutí specifikovaných z konkursní podstaty úpadce ALKA
s. r. o. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního
stupně (bod II. výroku).
Jde o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když
rozsudky ze dne 9. ledna 2006, č. j. 58 Cm 112/2003-82, a ze dne 23. července
2007, č. j. 58 Cm 112/2003-177 (jimiž byla žaloba taktéž zamítnuta) odvolací
soud zrušil usneseními ze dne 20. března 2006, č. j. 13 Cmo 80/2006-107, a ze
dne 17. září 2008, č. j. 13 Cmo 466/2007-201.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Oba soudy shodně uzavřely, že vylučovací žaloba je opožděná,
tedy že ji žalobkyně podala po uplynutí lhůty určené soudem ve výzvě k jejímu
podání (§ 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání).
Přitom vyšly z toho, že výzva byla žalobkyni doručována poštou, ale vzhledem k
tomu, že žalobkyně nebyla zastižena, ačkoli se v místě doručení zdržovala, a
ani opětovný pokus o doručení nebyl úspěšný, uložil doručovatel písemnost na
poště a žalobkyni o tom vyrozuměl. Žalobkyně si zásilku do tří dnů od uložení
nevyzvedla, proto se poslední den této lhůty (17. listopadu 2000) považoval za
den doručení, i když se žalobkyně o uložení nedozvěděla (ustanovení § 47 odst.
2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
prosince 2000). Lhůta k podání žaloby tak marně uplynula dne 18. prosince 2000;
žaloba došla soudu až 28. srpna 2003.
Soudy neměly za důvodnou námitku žalobkyně, podle níž nemohla nastat fikce
doručení výzvy k podání vylučovací žaloby, neboť žalobkyní navržené (a soudem
prvního stupně provedené) důkazy neprokazují, že by se v místě doručování výzvy
k podání žaloby ve dnech 13. až 17. listopadu 2000 nezdržovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [tedy
uplatňujíc dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požadujíc,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek který
je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na
webových stránkách Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/
o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přestože dovolatelka v dovolání formálně ohlašuje i dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., je dovolací argumentace především skutkovou
polemikou se závěry napadeného rozhodnutí. Skutkový dovolací důvod dle § 241a
odst. 3 o. s. ř. však dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. přímo dikce § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit
nelze. Ke kritice hodnocení důkazů (zpochybňující závěr soudů nižších stupňů, podle
nichž dovolatelka neprokázala, že se v místě doručení při pokusu o doručení
výzvy k podání vylučovací žaloby nezdržovala) pak Nejvyšší soud uvádí, že
samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Dovolatelka má dále za to, že napadené rozhodnutí trpí vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jejímu
(tehdejšímu) zmocněnci nebylo umožněno zastupovat žalobkyni při ústním jednání
před soudem prvního stupně dne 21.
dubna 2010 a nebyla mu řádně doručována
předvolání. Touto námitkou však žalobkyně uplatňuje zmatečnostní důvod podle §
229 odst. 3 o. s. ř., který není způsobilým dovolacím důvodem a k jehož
prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně, odkazuje-li dovolatelka v závěru dovolání „na všechna svá předchozí
vyjádření ve věci samé“ (učiněná v řízení před soudem prvního stupně či soudem
odvolacím), jde o odkaz argumentačně bezcenný. Již v usnesení ze dne 29. dubna
2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že odkaz dovolatele na
obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů
nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu
napadá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované
účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání),
která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm.
k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100
Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč.
Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobkyně povinna
zaplatit žalované, částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za
zastupování vycházel z advokátního tarifu, srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se dne 15. května 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. listopadu 2014
Mgr.
Milan P o l á š e k
předseda senátu