NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 2281/2007-120
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně G. M. B., a. s., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti žalovanému
J. N., zastoupenému Mgr. T. G., advokátem, o zaplacení částky 165.293,66 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 71/2004, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince
2006, č. j. 15 Co 502/2006-92, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v
Ostravě ze dne 25. května 2006, č. j. 32 C 71/2004-62, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 10.873,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. prosince 2006,
č. j. 15 Co 502/2006-92, potvrdil rozsudek ze dne 25. května 2006, č. j. 32 C
71/2004-62, jímž Okresní soud v Ostravě (mimo jiné) uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 164.946,04 Kč.
Odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - vyšel z toho, že:
1. žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. března 2000 smlouvu o úvěru,
podle které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 30.000,- Kč, přičemž
současně byly sjednány podmínky splatnosti úvěru a jeho úročení;
2. tytéž strany dne 7. června 2001 uzavřely smlouvu o úvěru, podle které
žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 100.000,- Kč, přičemž současně byly
dohodnuty podmínky splácení úvěru a jeho úročení;
3. v obou smlouvách o úvěru bylo výslovně ujednáno, že se smluvní strany
řídí všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, které tvoří nedílnou součást
smluv;
4. dopisy datovanými 6. května 2002 žalobkyně oznámila žalovanému, že z
důvodu porušování smluvních podmínek (nesplácení úvěrů) prohlašuje úvěry
poskytnuté dle shora uvedených smluv o úvěru za splatné ke dni 6. května 2002,
přičemž současně vyčísluje částky nesplacených jistin, smluvních úroků a úroků
z prodlení dospělých ke dni okamžité splatnosti úvěrů, dlužných měsíčních
poplatků za vedení úvěrového účtu, upomínek, jakož i smluvních pokut;
5. výše uvedené dopisy datované 6. května 2002 byly téhož dne odeslány
na adresu žalovaného, který potvrdil, že mu byly doručeny.
Na tomto základě se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, podle nichž byly mezi účastníky uzavřeny dvě smlouvy o úvěru podle
ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s tím, že část
obsahu smluv byla určena odkazem na všeobecné obchodní podmínky ve smyslu
ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. Žalovaný, kterému žalobkyně částky sjednané
ve smlouvách o úvěru poskytla, úvěr nesplácel, pročež banka v souladu se
všeobecnými obchodními podmínkami využila svého oprávnění a „prohlásila“ oba
úvěry za předčasně splatné (§ 565 občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“).
Přitakal mu také v závěru, podle něhož si smluvní strany v obou smlouvách o
úvěru řádně dohodly i smluvní pokutu (dohodly se na způsobu jejího určení) ve
smyslu ustanovení § 544 obč. zák.; ujednání o smluvní pokutě přitom neshledal
rozporným s dobrými mravy a uzavřel, že nejsou dány ani důvody pro moderaci
smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 301 obch. zák.
Maje za správné i vyčíslení dluhu co do jistin, úroků a úroků z prodlení ke dni
splatnosti celého dluhu, včetně poplatků za vedení účtů a upomínek, jakož i
smluvních pokut, nehledal odvolací soud odvolání opodstatněným.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že není zřejmé, na základě čeho žalobkyně použila jím
poskytnuté plnění z titulu obou smluv o úvěru „na jinou část pohledávky než na
jistinu“ a považuje za nemožné, aby žalobkyně „sesplatnila“ úvěry ke dne 6.
května 2002, když k tomuto mohlo dojít až okamžikem doručení předmětného
oznámení žalovanému a nikoli jeho vyhotovením.
Dále zdůrazňuje, že žalobkyně při „výpočtech pohledávky“, úroku, úroku z
prodlení a stanovení „poplatků za účet a náklady vymáhání“ odkazovala na články
všeobecných smluvních podmínek, které ale ohledně způsobu výpočtu a sazeb
úroků, resp. poplatků a nákladů ničeho neupravují. Současně považuje „vzorec“
pro výpočet výše smluvní pokuty za nejednoznačný a vysvětluje důvody, pro které
nemohl úvěry splácet.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel jím napadá i rozhodnutí soudu
prvního stupně. Jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nelze
podat (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání -
srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud v této části řízení o „dovolání“ podle
ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
zastavil.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Jelikož předmětem řízení je požadavek žalobkyně vůči žalovanému na úhradu dluhu
z titulu dvou úvěrových smluv, přičemž - jde-li o smlouvu o úvěru ze dne 21.
března 2000 - nedosahuje výše žalobkyni přiznaného peněžitého plnění částky
50.000,- Kč, není dovolání proti této části potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř. Není totiž pochyb o tom, že závazkový vztah založený smlouvou
o úvěru je podle ustanovení § 261 odst. 1 písm. d) obch. zák. závazkovým
vztahem obchodním a z procesního hlediska jde o obchodní věc (srov. např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo
1441/2005), ani o tom, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba
zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto
nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním
výrokem (viz např. mutatis mutandis důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
11. května 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, které obstálo i v ústavní rovině,
když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 1. srpna
2005, sp. zn. I. ÚS 626/03, odmítl).
Dovolání proti zbývající části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé (rozuměj proti části týkající se povinnosti k úhradě dluhu dle
smlouvy o úvěru ze dne 7. června 2001), které není přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by
bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady
upozorňující na to, že žalobkyně při výpočtech … odkázala na konkrétní články
všeobecných smluvních podmínek, když podstatná jsou skutková zjištění, která
soudy nižších stupňů ze všeobecných smluvních podmínek učinily. Přitom polemika
se správností těchto zjištění je - posuzováno podle obsahu - uplatněním
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatel u
dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., k dispozici nemá.
Zásadně právně významným Nejvyšší soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu
ani v řešení otázky, zda k „sesplatnění“ úvěru došlo ke dni 6. května 2002,
popř. okamžikem doručení oznámení z výše uvedeným datem žalovanému, když
vzhledem k předmětu řízení je řešení zmíněné otázky irelevantní.
Konečně na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze
usuzovat ani z hlediska výhrady, že není zřejmé, na základě čeho žalobkyně
„rozpočetla“ žalobcem poskytnuté plnění na jinou část pohledávky než jistinu. V
tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu postrádá potřebný judikatorní přesah,
když je významné právě a jen pro projednávanou věc, nehledě na to, že závěr
soudů nižších stupňů, podle něhož žalobkyně částku rozúčtovala „nejprve na úrok
a následně na poplatky a jistiny“, nebyl dovoláním zpochybněn a neodporuje ani
ustanovení § 330 odst. 2 obch. zák.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady
žalobkyně sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni
(dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 8.837,50 Kč a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s
připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí
10.873,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu