29 Cdo 2287/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci navrhovatelky D. Z., , zastoupené JUDr. M. G., advokátkou, , za účasti
společností C.P. I., a. s., a C. R., a. s., o vyslovení neplatnosti rozhodnutí
členských schůzí družstva V. – s. d. P., vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 49 Cm 38/2003, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 14 Cmo 344/2006-78, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu
2006, č. j. 14 Cmo 344/2006-78 a
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2006, č. j.
49 Cm 38/2003-71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 49 Cm 38/2003-71,
odkazuje na ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“) odmítl návrh navrhovatelky ze dne 3. dubna 2003.
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že navrhovatelka se návrhem
ze dne 3. dubna 2003 domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí členských schůzí
družstva V . – s. d. P., (dále též jen „družstvo“), od 31. října 1997 dosud. Na
výzvu soudu ze dne 7. ledna 2004 k upřesnění nesrozumitelného návrhu „o
vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby bylo možné stanovit jaký skutek má
být předmětem řízení, navržení dalších důkazů a upřesnění žalobního petitu“
navrhovatelka rozvedla v podáních ze dne 3. února 2004, 5. února 2004 a 5.
března 2004 skutková tvrzení a navrhla, „aby družstvu bylo uloženo uvést
všechna svá rozhodnutí přijatá na členských schůzích po 31. říjnu 1997“ (v
podáních uvedla data jejich konání) „do dne vyhlášení rozsudku do souladu s
jeho platnými stanovami ze dne 11. května 1995.“ I přes tato doplnění považoval
soud prvního stupně návrh za nesrozumitelný a neprojednatelný s tím, že by ani
nemohl být podkladem pro výkon rozhodnutí. Podotkl, že neplatnost členské
schůze konané 17. března 1998 a členské schůze konané dne 20. srpna 1998 již
byla soudem vyslovena.
K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
S odkazem na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že žalobní
požadavek musí být úplný, určitý a srozumitelný tak, aby po jeho převzetí do
výroku bylo soudní rozhodnutí po materiální stránce vykonatelné. Zdůraznil, že
v návrhu na zahájení řízení musí být určeno, o jakou konkrétní členskou schůzi
či shromáždění delegátů jde, a o jaké rozhodnutí na něm přijaté, protože
tvrzený rozpor se zákonem či stanovami, zachování prekluzivních lhůt pro podání
námitek a pro podání návrhu soudu, je třeba posuzovat u každé z členských
schůzí či shromáždění delegátů zvlášť. Navrhovatelka sice na výzvu soudu
prvního stupně označila jednotlivé členské schůze, upustila však od požadavku
na vyslovení neplatnosti usnesení na nich přijatých a požadovala, aby družstvu
byla uložena povinnost uvést „veškerá svá rozhodnutí přijatá na členských
schůzích po 31. říjnu 1997 do dne vyhlášení rozsudku do souladu se stanovami ze
dne11. května 1995“. Ani tento „petit“ však požadavku ustanovení § 79 odst. 1
o. s. ř. nevyhovuje a nemohl by být podkladem pro výkon rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, odkazujíc co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že
návrh na zahájení řízení má zákonem požadované náležitosti. Uvádí, že se domáhá
práva, které má jako členka družstva podle ustanovení § 242 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) a přiměřeně i ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák., tedy
práva na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva. Zdůrazňuje, že
se nemůže domáhat ničeho jiného, než právě vyslovení neplatnosti usnesení
členské schůze. Vyjadřuje přesvědčení, že soud byl povinen pokračovat v řízení,
byť mohl dojít k různým závěrům, např. návrh zamítnout pro zánik práva v
důsledku prekluze, mohl dospět k různému právnímu posouzení, ale měl se návrhem
zabývat. To neučinil a zabýval se pouze tím, zda navrhovaný „petit“ bude
vykonatelný. Dovolatelka má za to, že soud nepostupoval v souladu s právními
předpisy, nesplnil svou poučovací povinnost a nedal jí možnost případně „petit“
upravit tak, aby jej považoval za vyhovující z hlediska vykonatelnosti. Proto
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení družstvo zaniklo výmazem z obchodního rejstříku k
25. květnu 2007 a jeho právní a procesní nástupkyní se stala společnost V., a.
s.,. Tato společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku k 16. březnu 2009
poté, kdy byla rozdělena a sloučena se společností C. P. I., a. s., a se
společností C. R., a. s.,. Usnesením ze dne 20. května 2009, č. j. 29 Cdo
2287/2007-137, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude na místo
družstva V . – s. dr. P. pokračováno se společností C. P. I., a.
s. a společností C. R., a. s.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. a je i důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že Městský soud v Praze vyzval navrhovatelku usnesením
ze dne 7. ledna 2004, č. j. 49 Cm 38/2003-28, doručeným 23. ledna 2004, aby do
15 dnů od doručení usnesení „opravila, doplnila“ své podání ze dne 3. dubna
2003 ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 a 2 o. s. ř. 1) o
vylíčení rozhodných skutečností tak, aby bylo možné stanovit, jaký skutek má
být předmětem řízení, 2) o další rozhodující skutečnosti a případně o návrh
dalších důkazů tak, aby se družstvo mohlo před zahájením jednání vyjádřit ke
vše sporným tvrzením a důkazům a soud se mohl na jednání náležitě připravit, a
3) tak, aby navržený výrok rozhodnutí („žalobní petit“) byl přesný, určitý a
srozumitelný, a aby mohl být nařízen a proveden výkon vydaného rozhodnutí
(zejména doplnit konkrétní členskou schůzi či shromáždění delegátů, jehož
usnesení je napadeno). V odůvodnění usnesení soud pouze konstatoval, že
navrhovatelce uložil, aby podání ze dne 3. dubna 2003 „doplnila, opravila“,
neboť nesplňuje náležitosti stanovené v § 42 odst. 4 o. s. ř. a §
79 odst. 1 a 2 o. s. ř., s poučením, že nebude-li přes výzvu podání řádně
opraveno nebo doplněno a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, bude
vadné podání, kterým se zahajuje řízení, usnesením odmítnuto.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že výzva k odstranění vad podání musí
obsahovat i údaje o tom, v čem je podání nesprávné nebo neúplné (terminologií
stávajícího znění § 43 o. s. ř., v čem je podání neúplné, nesrozumitelné nebo
neurčité) a poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Shodný
požadavek na obsah výzvy (usnesení) k odstranění vad podání klade i právní
literatura (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl., 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 172-173).
Výzva podle § 43 odst. 1 o. s. ř. musí být formulována přesně, jednoznačně a
srozumitelně. Jejím obsahem nemůže být pouhý demonstrativní výčet skutečností,
o které je nutno žalobu doplnit. Soud přitom musí brát v úvahu i to, že
účastníci řízení nemusejí být v řízení před soudem prvního stupně zastoupeni
advokátem, a že výzva musí být proto zcela jednoznačná a srozumitelná i pro
osobu, která nemá právnické vzdělání. V projednávané věci bylo povinností soudu
přesně specifikovat, která další tvrzení jsou z hlediska hmotného práva
nezbytná pro to, aby návrh na zahájení řízení byl projednatelný. Protože výzva
tímto způsobem formulována nebyla, nemohla založit účinky podle § 43 odst. 2 o.
s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) není správné ani s ohledem
na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn.
21 Cdo 909/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003,
pod číslem 152. V něm dovodil, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé
o. s. ř., aby z návrhu bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, neznamená, že
by navrhovatel byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozhodnutí.
Nemá-li navrhovatel tuto povinnost, není soud ani návrhem na znění výroku
rozhodnutí vázán, považuje-li ho s ohledem na uvedená skutková tvrzení za
neúplný či neurčitý. Přitom projednatelnost návrhu na zahájení řízení nelze
zaměňovat či poměřovat případnou (ne)úspěšností návrhu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu - i soudu prvního stupně - není správné,
Nejvyšší soud tato rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem a odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu