U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně ECONTAX, s. r. o., se sídlem v Praze 8, U Pentlovky 466/7, PSČ 181
00, identifikační číslo osoby 61856223, zastoupené Helenou Dvornou, advokátkou,
se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1305/11, PSČ 142 00, proti žalovanému V. M.,
zastoupenému Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2,
Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, o zaplacení 61.067,73 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 70/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 12 Co
254/2015-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 4.694,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho zástupkyně.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 42 C
70/2013-87, zamítl žalobu o zaplacení 61.067,73 Kč s příslušenstvím (výrok I.)
a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v
§ 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že dovolání
podává „proti prvnímu výroku a proti na něj navazujícímu druhému výroku“
rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; tou částí prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II. o nákladech řízení, a druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu o nákladech
odvolacího řízení se dovolací soud proto nezabýval. Dovoláním otevřenou otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění
práva na náhradu škody podle § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), resp. možnosti převzetí judikatorních závěrů
přijatých ohledně této otázky za podmínek zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007) [dále též jen „ZKV“],
odvolací soud vyřešil v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, podle něhož:
1) Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či
dalších osob stanovených zákonem) za škodu [či jinou újmu] způsobenou porušením
povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně
o konkursu a vyrovnání četných změn (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014), insolvenční zákon na jeho
občanskoprávní povaze ničeho nezměnil. Ani insolvenční zákon neobsahuje vlastní
speciální úpravu promlčení, pročež se nadále podpůrně použije úprava zakotvená
v občanském zákoníku. Závěry formulované a odůvodněné Nejvyšším soudem v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005,
uveřejněném pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze
dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněném pod číslem 103/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o občanskoprávní povaze odpovědnosti
osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV a o nejzazším možném dni vzniku škody (o
počátku běhu objektivní promlčecí doby) se tudíž uplatní přiměřeně i v poměrech
insolvenčního zákona. 2) Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení
povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za
škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této
odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého
plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení
zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou
věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem,
kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán
insolvenční návrh.
Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení
věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti
podat insolvenční návrh.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu