USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce PETRONEL spol. s r.o., se sídlem v Desné, Riedlova 919, PSČ 468 61, identifikační číslo osoby 25005138, zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M. advokátem, se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, PSČ 434 01, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, o zaplacení částky 214 878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 356/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2023, č. j. 16 Co 333/2023-401, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 470,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 19. června 2023, č. j. 29 C 356/2021-353, Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému (J. V.) zaplatit žalobci (PETRONEL spol. s r. o.) částku 214 878 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 4. května 2021 do zaplacení (bod I. výroku), a rozhodl, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žalobci (bod II. výroku) ani České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 (bod III. výroku).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku (první výrok); v bodě II. výroku jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32 135,45 Kč, s tím, že ohledně zbývajících 32 135,45 Kč se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává (druhý výrok). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 942 Kč (třetí výrok).
3. Odvolací soud – vycházeje z § 196a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2012“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že: [1] Kupní smlouva ze dne 20. prosince 2002 uzavřená mezi žalobcem a Národní stavební společností a. s. (dále jen „společnost N“), podle níž žalobce nabyl vlastnické právo k označeným nemovitostem (dále jen „nemovitosti“), je platná, když sjednaná kupní cena, ač nebyla určena posudkem znalce jmenovaného soudem, byla cenou obvyklou. O úhradě kupní ceny přitom není pochyb. [2] Skutečnost, že žaloba o vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty společnosti N byla zamítnuta (v době před vydáním R 67/2012), nic nemění na tom, že žalobce měl k výtěžku zpeněžení nemovitostí (v rozsahu žalované částky) lepší právo než žalovaný, jemuž byl výtěžek zpeněžení v konkursním řízení společnosti N vyplacen. [3] Žalovanému, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, vznikla povinnost vydat toto obohacení žalobci. [4] Jde-li o výklad § 196a odst. 3 obch. zák., ke změně judikatury Nejvyššího soudu (viz R 67/2012) došlo sice až v průběhu konkursního řízení na majetek společnosti N, avšak řadu let před zahájením řízení v projednávané věci. Dovodit nelze ani splnění výjimečných podmínek ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2021, sp. zn. Pl. ÚS 26/21, uveřejněného pod číslem 14/2021 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Je tedy na místě přihlédnout ke změně judikatury a aplikovat závěry R 67/2012.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též je „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě jej změnil tak, že žalobu zamítne.
5. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud řešena dovolacím soudem.
6. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nedůvodné.
7. Dovolatel výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. V rozsahu, v němž odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku o nákladech řízení, dále v části, jíž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok), Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
8. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti podle § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
9. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolatelem vymezeného důvodu přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů v souladu: [1] V řešení otázky předpokladů pro úspěch žaloby z tzv. lepšího práva (a jejich splnění v poměrech dané věci) se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v R 67/2012 a (ve vazbě na povahu vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a jejího neúspěchu) v rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 4458/2008. [2] V posouzení a hodnocení důkazů ohledně obvyklé ceny nemovitostí se závěry obsaženými v rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněném pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i s judikatorními závěry shrnutými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3044/2018.
10. Současně nelze přehlédnout, že:
[1] Dovolateli byla vyplacena (příslušná část) výtěžku zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení společnosti N až v době po změně judikatury Nejvyššího soudu (viz rozvrhové usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2019, č. j. 46 K 10/2007-1478, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2019, č. j. 2 Ko 20/2019-1522).
[2] Dovolatel nepřípustně zpochybňuje (i) správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, včetně hodnocení provedených důkazů; současně polemizuje s právním posouzením věci vycházeje z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom jako skutkový závěr ohledně výše obvyklé ceny neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným. Vzhledem k rozdílům ve skutkovém stavu hodnotí Nejvyšší soud jako nepřiléhavé i poukazy dovolatele na (označenou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
[3] V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 74/2022 [ve věci žalobce proti tamnímu žalovanému (GENOR Finance s. r. o.) o zaplacení částky 506 220,- Kč z titulu tzv. lepšího práva k části výtěžku zpeněžení nemovitostí] dospěly soudy všech stupňů k závěru o platnosti kupní smlouvy ze dne 20. prosince 2002, majíce za to, že sjednaná kupní cena byla pod cenou obvyklou; srov. důvody rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. ledna 2023, č. j. 10 C 74/2022-162, ve spojení s rozsudkem Městského soudu pro Prahu 4 ze dne 10. května 2023, č. j. 11 Co 59/2023-206 (proti němuž podané dovolání žalovaného odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. července 2024, č. j. 29 Cdo 3658/2023-254).
[4] Námitkou, že odvolací soud neumožnil účastníkům řízení přednést závěrečné návrhy a dovolateli tak svým postupem upřel právo na spravedlivý proces, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení dle § 229 odst. 3 o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., takže pro jejich projednání nelze připustit dovolání.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. května 2024), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 214 878 Kč) částku 9 180 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 990,80 Kč. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11 470,80 Kč. 12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 1. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu