29 Cdo 240/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 30, PSČ 150 00, proti žalované JUDr. H. N., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Sati, a. s., identifikační číslo osoby 49707515, zastoupené Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ječná 1, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 173/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 13 Cmo 266/2008-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. června 2008, č. j. 15 Cm 173/2006-63, kterým Městský soud v Praze určil pravost pohledávky žalobkyně za úpadkyní Sati, a. s. (dále jen „úpadkyně“) ve výši 449.991,- Kč. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dovolání žalované Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Totožný skutkový stav (ve vztahu k jiné žalující věřitelce úpadkyně, která byla spolu se žalobkyní účastnicí smlouvy o sdružení) Nejvyšší soud posuzoval již v rozsudku ze dne 22. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4669/2008 (jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), v němž dovodil, že uzavřel-li Ing. L. D. jako zástupce ostatních účastníků sdružení s úpadkyní dne 23. ledna 2004 komisionářskou smlouvu o obstarání koupě nebo prodeje cenných papírů, na jejímž základě složil na účet pozdější úpadkyně částku 5,000.000,- Kč, aniž by z uvedené smlouvy vyplývalo, že jedná jako zástupce ostatních účastníků sdružení, je z této smlouvy zavázán pouze on sám. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že dohodli-li se účastníci sdružení ve smlouvě o jeho rozpuštění ze dne 16. března 2005 (kterou všichni účastníci sdružení včetně žalobkyně a Ing. L. D. podepsali), že pohledávku sdružení za úpadkyní z titulu „zálohy složené na účet obchodníka s cennými papíry“ „mají“ nadále jeho jednotliví účastníci, a to každý ve výši uvedené ve smlouvě o rozpuštění sdružení (žalobkyně ve výši 449.991,- Kč a Ing. L. D. ve výši 699.986,- Kč), splňuje označená smlouva obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky (§ 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Přitom se vypořádal i s námitkou, podle níž rozpuštění a vypořádání sdružení až po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně bylo provedeno za účelem dosažení výplaty z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, neboť v opačném případě by měl pohledávky za úpadkyní pouze Ing. D. sám. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že neplatnost smlouvy o rozpuštění sdružení pro obcházení zákona není dána, neboť částečné postoupení pohledávky zákazníka za obchodníkem s cennými papíry nemá žádný vliv na maximální částku vyplácenou Garančním fondem obchodníků s cennými papíry zákazníkům obchodníka s cennými papíry. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se v důsledku smlouvy o rozpuštění sdružení ze dne 16. března 2005 („Smlouvy 2“) [jíž byla každému účastníkovi sdružení zde uvedená část pohledávky postoupena] každý její účastník stal věřitelem své splatné pohledávky (§ 14 odst. 1 písm. a/ a g/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) představující jeho zákaznický majetek podle § 81e zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (ve znění účinném ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadkyně), je s výše uvedenými závěry dovolacího soudu plně v souladu. Námitkami, podle nichž a/ veškerá ujednání ze smlouvy o sdružení mohou mít účinky výhradně mezi členy sdružení; b/ smlouva o sdružení ze dne 5. ledna 2004 je absolutně neplatná pro obcházení zákona, neboť kolektivní investování bylo v době jejího uzavření vyhrazeno pouze zákonem vymezeným subjektům; jakož i že c/ z komisionářské smlouvy byl zavázán pouze Ing. D., neboť z ní nevyplývá, že jednal jako zástupce sdružení, dovolatelka tento závěr odvolacího soudu nijak nezpochybňuje, a proto jimi přípustnost dovolání založit nelze. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není. Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a žalobkyni, vzhledem k ustanovení § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, také ne. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu