29 Cdo 2427/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatelky Ceiml s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě,
Wenzigova 1861/7, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27 19 37 72, zastoupené
Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Struze 1740/7, PSČ 110
00, za účasti J. B., zastoupeného JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Trojická 20, PSČ 120 00, o zaplacení 1.445.168,63,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 41 Cm 276/2006, o
dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna
2011, č. j. 14 Cmo 453/2007-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit J. B. na náhradu nákladů
dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jeho zástupkyně, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
1. Dne 31. května 2004 uzavřeli J. B. (dále jen „převodce“) a právní předchůdci
navrhovatelky, Ing. M. V. a R. B. (dále jen „právní předchůdci“) smlouvu o
převodu 100% obchodního podílu (dále jen „smlouva“) ve společnosti MAXIMO spol.
s r. o. (dále jen „společnost“) s tím, že na každého přešel obchodní podíl ve
výši 50 %; cena byla dohodnuta ve výši 9,013.000,- Kč, aniž byl ve smlouvě
stanoven způsob jejího určení.
2. Právní předchůdci se domáhali po převodci zaplacení částky 1,445.168,63 Kč s
poukazem na to, že po provedení kontroly vyšlo najevo, že závazky společnosti
jsou o 1,229.547,22 Kč vyšší a naopak její pohledávky o 215.621,41 Kč nižší než
bylo uvedeno v příloze č. 1 smlouvy.
3. Smlouvou ze dne 29. května 2006 postoupili právní předchůdci výše uvedenou
pohledávku na navrhovatelku a na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne
30. ledna 2007, č. j. 41 Cm 276/2006-37 vstoupila navrhovatelka do řízení
namísto nich.
Odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí uzavřel, že nelze postupovat podle
ustanovení § 486 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) o přiměřené slevě
z kupní ceny, když v projednávané věci nešlo o prodej podniku podle § 476 a
násl. obch. zák. a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ve
svém zrušujícím usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008,
uložil odvolacímu soudu, aby se zabýval otázkou, zda převodce odpovídá za vady
plnění ze smlouvy o převodu obchodního podílu. Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že i když na převod obchodního podílu nelze přímo vztáhnout úpravu odpovědnosti
za vady, je nicméně možné postupovat na základě analogické aplikace § 13 odst.
1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, podle kterého „nevyplývá-li z
tohoto zákona nebo povahy věci něco jiného, řídí se úplatný převod akcií
úpravou kupní smlouvy“. I když ustanovení § 115 obch. zák. neobsahuje podobnou
úpravu pro úplatný převod obchodního podílu, je Nejvyšší soud toho názoru, že
by nabyvatelé obchodního podílu neměli být zbaveni ochrany, kterou zákon
poskytuje nabyvatelům akcií. Je proto také možné, aby si strany smlouvy o
převodu obchodního podílu dohodly, jaké „vlastnosti“ tento obchodní podíl
(resp. podnik společnosti, o jejíž podíl jde) musí mít. Za těchto podmínek je
pak možné právní úpravu odpovědnosti za vady kupní smlouvy použít.
Odvolací soud zkoumal, zda si strany smlouvy „vlastnosti“, které má mít
převáděný obchodní podíl, skutečně dohodly a dospěl k závěru, že tomu tak
nebylo. Uvedl, že strany si ve smlouvě „nevymínily, že hospodářský stav
společnosti nesmí být jiný, než převodcem prezentovaný, ale pamatovaly na
následky porušení povinností převodce a také na situaci, že se v období
osmnácti měsíců od uzavření smlouvy ukáže, že stav společnosti neodpovídá tomu,
co nabyvatelé před podpisem smlouvy předpokládali.“ Tímto ujednáním došlo k
založení odpovědnosti za škodu za porušení závazku, nikoliv však k založení
odpovědnost za vady.
Odvolací soud tak uzavřel, že smlouva neobsahuje písemnou dohodu o
„vlastnostech“ převáděného obchodního podílu, jež by mohla být podkladem pro
analogickou aplikaci ustanovení o odpovědnosti za vady kupní smlouvy, přičemž
požadavek „písemnosti“ vyvodil z toho, že zákon požaduje pro smlouvu o převodu
obchodního podílu písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Nelze proto
nedostatek takového ujednání ve smlouvě „nahrazovat výslechy účastníků“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání; jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní právní otázku považuje, „zda je možné požadovat slevu z ceny za
převod obchodního podílu z důvodu, že předmět převodu nemá vlastnosti
deklarované převodcem.“
Dovolatelka namítá, že jí během soudního řízení před soudy obou stupňů nebylo
umožněno provést listinné důkazy, které navrhovala, a které byly již od podání
návrhu založeny ve spise. Není tedy pravdou, že by neunesla břemeno tvrzení a
břemeno důkazní, jak uvedl odvolací soud i soud prvního stupně. Navíc má
dovolatelka za to, že se odvolací soud neřídil právním názorem Nejvyššího
soudu, když uzavřel, že smlouva „neobsahuje vymínění si vlastností převáděného
podílu“, přičemž poukazuje na přílohy 1 až 3 smlouvy. Dovolatelka je
přesvědčena, že tyto přílohy, tvořící nedílnou součást smlouvy, obsahují
vymínění si „vlastností“ obchodního podílu, resp. podniku společnosti, jejíž
obchodní podíl se převádí. Vzhledem k tomu, že předmět převodu nesplňoval
podmínky dle příloh, má mít dovolatelka právo na slevu z ceny. Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že k reklamaci, tedy vytknutí vad,
nedošlo „bez zbytečného odkladu“, když telefonicky a ústně na tyto vady
upozorňovala již před 1. březnem 2006. Důkaz výslechem převodce však soud
nepřipustil, čímž mělo dojít k „omezení v jejím právu na spravedlivý proces“. Závěrem dovolatelka konstatuje, že důvodem pro zamítnutí návrhu „nemůže být
neunesení důkazního břemena ohledně slevy, když provedení důkazů soud neumožnil
a vycházel jen ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která
jsou dle názoru dovolatelky nedostačující.“
J. B. ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že navrhovatel nepředložil žádný
důkaz, a tedy neunesl důkazní břemeno. Navrhuje, aby Nejvyšší soud, rozhodl, že
dovolání není přípustné. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však žádnou otázku zásadního právního významu dovolacímu soudu
nepředkládá. Tvrdí, že odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že neunesla břemeno
tvrzení a důkazní břemeno k výši požadované slevy, ač v tom směru, jak plyne ze
spisu, nabízela písemné důkazy. Odvolací soud však nezaložil napadené
rozhodnutí na tom, že dovolateka neunesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení,
ale založil je na tom, že si nabyvatelé ve smlouvě nevymínili vlastnosti, jaké
musí převáděný obchodní podíl mít.
Podle odvolacího soudu sice přílohy smlouvy
obsahovaly závazek převodce seznámit nabyvatele se skutečným stavem hospodaření
společnosti a s veškerými dalšími závazky, které společnost má, současně však
strany dohodly důsledky toho, že se tvrzení převodce uvedené v přílohách 1 a 3
smlouvy ukáže nepravdivým, spočívající v povinnosti převodce nahradit vzniklou
škodu; nešlo tedy podle odvolacího soudu o vymíněné vlastnosti plnění. Dále pak dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud neřídil právním názorem soudu
dovolacího, když uzavřel, že smlouva „neobsahuje vymínění vlastností
převáděného obchodního podílu“, přičemž podle mínění dovolatelky tyto
vlastnosti plynou z příloh 1 a 3 smlouvy. Nenapadá však závěr odvolacího soudu,
že vzhledem ke sjednaným důsledkům nesprávnosti údajů uvedených v přílohách
nešlo o vymíněné vlastnosti plnění ve smyslu založení odpovědnosti za vadné
plnění při jejich nedostatku. Podle ustanovení § 420 odst. 1 obch. zák. je prodávající je povinen dodat zboží
v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva. Poruší-li prodávající
uvedenou povinnost, má zboží podle § 421 odst. 1 obch. zák. vady. Obě citovaná
ustanovení jsou dispozitivní a účastníci smlouvy si mohou sjednat práva z
odpovědnosti za vady odchylně. V projednávané věci odvolací soud dovodil, že
smlouva, resp. její příloha, takové odchylné ujednání obsahovala, když strany
dohodly důsledky toho, že se tvrzení převodce uvedené v přílohách 1 a 3 smlouvy
ukáže nepravdivým, tak, že bude převodce povinen nahradit nabyvatelům vzniklou
škodu. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem
132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Vzhledem k tomu, že dovolatelka nenapadá závěr odvolacího soudu, že sjednáním
důsledků nepravdivého prohlášení o stavu majetku společnosti vyloučily strany
smlouvy uplatnění odpovědnosti za vady poskytnutého plnění, nemůže mít přezkum
dovolatelkou předložených otázek vliv na její právní postavení a nemůže tedy
ani založit přípustnost dovolání. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky
odmítl a J. B. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty
sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §
3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18
odst. 1 této vyhlášky (advokát J. B.
učinil v dovolacím řízení toliko jeden
úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s
režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží J. B. 10.300,- Kč. Z
této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2060,- Kč. Celkem tak
dovolací soud přiznal J. B. k tíži navrhovatelky částku 12.360,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.