29 Cdo 2438/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce BRADDOCK FINANCE & CAPITAL Ltd., se sídlem 15 Stopher House,
Webber Street, Londýn, SE1 ORE, Spojené království Velké Británie a Severního
Irska, registrační číslo 4575632, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem,
se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 875/275, PSČ 709 00, proti
žalovaným 1) Ing. K.B., a 2) M. B., narozené oběma zastoupeným Mgr. Jiřím
Ostravským, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ 760 01, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 22 Cm 90/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 20. října 2010, č. j. 14 Cmo 155/2010-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. října 2010,
č. j. 14 Cmo 155/2010-164, potvrdil rozsudek ze dne 7. října 2009, č. j. 22 Cm
90/2009-61, jímž Krajský soud v Brně ponechal ve vztahu k oběma žalovaným v
plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. prosince 2008, č.
j. 22 Sm 303/2008-13, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně
zaplatili žalobci částku 600.922,56 Kč s 6% úrokem od 10. června 2008 do
zaplacení, směnečnou odměnu 2.003,10 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. § 16
odst. 1, § 30 odst. 1, § 75 a § 77 odst. 1 a 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen
„směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „žalovaní se
námitkami povinnosti uložené napadeným směnečným platebním rozkazem, tj.
povinnosti zaplatit na směnku, neubránili“.
Přitom uzavřel, že:
1) Aktivní věcná legitimace žalobce je dána nepřetržitou řadou rubopisů.
2) Rozhodujícími skutečnostmi, které byl žalobce povinen tvrdit a
prokazovat, je existence směnky, ze které je aktivně věcně legitimován, když do
směnky „je inkorporován abstraktní závazek zaplatit určitou peněžitou částku“.
3) Žalovaní podepsali (jako směneční rukojmí) blankosměnku s
nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti a směnečnými dlužníky se
stali vyplněním bílých míst na blankosměnce, a to s účinky ex tunc.
4) Byly splněny předpoklady pro vyplnění blankosměnky obsažené v čl. V.
smlouvy o úvěru ze dne 18. prosince 2000, č. P 350/TU/04/00 (dále jen „smlouva
o úvěru“), když ve sjednaném termínu nebyla zaplacena (jiná) směnka (rozuměj
směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 3 Cm 173/2004), vystavená k zajištění pohledávky ze smlouvy o
úvěru, na směnečnou sumu rovnající se dlužné jistině úvěru a příslušenství ke
dni splatnosti této směnky, s tím, že „směnečný peníz bude doplněn ve výši
úroku z prodlení z jistiny a dlužných úrokových splátek obsažených ve směnečném
penízi (jiné) směnky“.
5) Námitky částečné úhrady v částkách 500.000,- Kč a 347.121,12 Kč byly
uplatněny po uplynutí třídenní lhůty k podání námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, majíce za to, že
„rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“. Přitom zdůrazňují, že nárok žalobkyně byl plně uspokojen z (jiné) směnky
„včetně úroků z prodlení až do zaplacení prostřednictvím exekučního řízení“,
čímž použití směnky, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním
rozkazem, pozbylo opodstatnění. Dále se odvolací soud „nezabýval tím, že již v
rozsudku ze dne 28. července 2005, č. j. 3 Cm 173/2004-127, Krajský soud v Brně
zrušil žalobkyní neoprávněně požadované úroky z úroků, neboť toto neodpovídá
zákonu“. Odvolací soud – pokračují dovolatelé – „se odmítl zabývat důkazem žalovaných,
že společnost LP Plast, s. r. o. v konkursu – tj. dlužník a výstavce sporné
směnky – již zaplatil žalobci dne 4. srpna 2010 částku 500.000,- Kč a dne 5. srpna 2010 částku 347.121,12 Kč a odmítl žalovaným prokázání tohoto důkazu“. „Žalovaným je také známo, že rovněž společnost GROZ BECKER CZECH – zástavní
právo k nemovitostem, týkající se ručitele směnky společnosti Contiplast, s. r. o., uhradila žalobkyni 1 milion Kč a dále více než 2 miliony Kč zaplatila na
účet správce konkursní podstaty společnosti LP Plast“. „Soudy obou stupňů se při posuzování platnosti celého procesu od postoupení
pohledávky přes vyplnění obou směnek a uplatnění u soudu nezabývaly námitkou
žalovaných, že toto bylo učiněno v rozporu s dobrými mravy, vzhledem k
požadované výši plnění od žalovaných a výši úplaty za postoupení za pouhých
17.000 a 30.000,- Kč“. „Žalobce ani předchozí vlastník směnky IV NOVA žádným
způsobem neinformovali žalované před podáním žaloby o termínu splatnosti a výši
směnečné sumy směnky a o skutečnosti, že pohledávka byla postoupena“. Podle dovolatelů pak nebylo možné v době splatnosti a místě určeném pro placení
směnku uhradit, neboť „v daném termínu na uvedené adrese platební místo
prokazatelně neexistovalo“, když „na Union banku byl v roce 2003 prohlášen
konkurs“ a „vlastník směnky na uvedené adrese a uvedeném termínu splatnosti
nebyl zastižen“. Pochybení odvolacího soudu spatřují i v tom, že „ve svém rozsudku neuvádí, že
při jednání 20. října 2010 žalobce na dotaz soudu nebyl schopen prokázat, kdy
byla doplněna směnka, zda byla rubopisem převedena na žalobce již doplněná nebo
zda ji doplnil až žalobce“. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání prvního a druhé žalovaných jako
nepřípustné odmítl. Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Polemikou se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož sporná směnka byla
vyplněna v souladu s čl. V. smlouvy o úvěru, dovolatelé ve skutečnosti
namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování;
uplatňují tak (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Přitom nelze přehlédnout, že v čl. V. smlouvy o úvěru byly jasně dohodnuty podmínky pro vyplnění blankosměnky a
není pochyb ani o tom, že jak směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto
směnečným platebním rozkazem, tak (jiná) směnka sice sloužily k zajištění
pohledávky ze smlouvy o úvěru, nicméně každá k „jiným částem“ této pohledávky. Výhrady dovolatelů, podle kterých se soud nezabýval neoprávněně požadovanými
„úroky z úroků“, a podle nichž žalobce ani jeho předchůdce neinformovali
žalované před podáním žaloby o termínu splatnosti směnky, o výši směnečné sumy
a o skutečnosti, že pohledávka byla postoupena, nečiní rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným již proto, že nebyly obsaženy ve včas podaných
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a nebylo k nim proto možné při
rozhodování o tom, zda bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti,
přihlížet (§ 175 odst. 1 a 3 o. s. ř.). To platí i o dovolateli tvrzených
částečných úhradách ze strany třetích osob, k nimž by nebylo možno přihlížet i
proto, že měly být realizovány až po vydání směnečného platebního rozkazu (viz
obdobně závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29
Odo 63/2006, uveřejněného pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1616/2008). Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do
řešení otázky (ne)možnosti směnku v platebním místě k datu splatnosti zaplatit. Ani tato námitka totiž nebyla vznesena ve lhůtě určené ustanovením § 175 odst. 1 o. s.
ř., nehledě na to, že soudní praxe je jednotná v závěrech, že úspěšnému
uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímým směnečným dlužníkům [jimiž jsou
v posuzované věci rovněž oba žalovaní coby směneční rukojmí za výstavce směnky
vlastní (srov. čl. I. § 32 odst. 1, § 77 odst. 3 směnečného zákona)] nebrání
ani prokázané nepředložení směnky k placení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 nebo rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v témže časopise č. 4, ročník
2003, pod číslem 62) a že k datu splatnosti směnky v rámci vymezeného
platebního místa provozovna osoby, u níž má být placeno, neexistuje (byla v
mezidobí zrušena) [k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března
2010, sp. zn. 29 Cdo 2352/2008]. Právně nevýznamná z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je i výhrada, že „celá žaloba od
koupení pohledávky až vyplnění směnky je v rozporu s dobrými mravy”; v
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu totiž nebyla nijak konkretizována
(a je tak neprojednatelná), nehledě na to, že ze samotné výše úplaty za
postoupení pohledávky na rozpor s dobrými mravy usuzovat nelze. Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani
námitka, že v jeho důvodech není uvedeno, kdy byly do blankosměnky doplněny
údaje směnečné sumy a data splatnosti, když takové posouzení je jak z hlediska
věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, tak z hlediska řešení otázky
přípustnosti dovolání právně irelevantní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto
a vznikla jim povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího
řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle
ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí
10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané
hodnoty činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu