29 Cdo 2352/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, se sídlem Simis 12, Kiti, Larnaca,
Kyperská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M.,
advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, PSČ 170 00, proti žalovaným
1) Ing. P. M., 2) M. M., a 3) Ing. J. K., všem zastoupeným JUDr. Radomilem
Mackem, advokátem, se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, PSČ 563 01, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 244/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2007, č. j. 6 Cmo 184/2007-235, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. října
2007, č. j. 6 Cmo 184/2007-235, potvrdil rozsudek ze dne 5. září 2006, č. j. 43
Cm 244/2003-141, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 43 Sm 675/2002-14,
kterým žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili původní žalobkyni
Agrobance Praha, a. s. v likvidaci (dále jen „banka“) částku 1,500.000,- Kč s
6% úrokem od 3. července 2001 do zaplacení a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 175 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný
zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným se
prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního
rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním
rozkazem (dále jen „směnka“), vystavená 1. března 1996 výstavkyní SelMic, s. r.
o. (dále jen „společnost“), na řad banky, zní na směnečnou sumu vyjádřenou
jednak „4,652.411,- Kč“, jednak „čtyři miliony šest set dvaapadesát tisíc čtyři
sta jedenáct korun“, je splatná 30. června 2001 a obsahuje platební místo „u
Agrobanky Praha, a. s. filiálky Pardubice, jednatelství Hradec Králové ve
prospěch účtu č. 20001-169102-424/0600 var. symbol 524022037“;
2) Byla vystavena k zajištění pohledávky banky za společností dle
smlouvy o úvěru ze dne 1. března 1996, a to původně jako blankosměnka bez
uvedení údajů data splatnosti, směnečné sumy a čísla účtu, v jehož prospěch má
být placeno;
3) Banka doplnila chybějící údaje na blankosměnce v souladu s
dohodou o způsobu vyplnění blankosměnky ze dne 1. března 1996;
4) Žalovaní podepsali blankosměnku jednak jménem společnosti,
jednak jako směneční rukojmí za společnost.
Jde-li o údaje měny směnečné sumy, odvolací soud uzavřel, že nezpůsobují
neplatnost směnky, když „jde o zcela běžné označení téže měny a různost
vyjádření k neplatnosti směnky vést nemůže“. K výhradě ohledně „neexistence
platebního místa v době vystavení směnky“ akcentoval, že platební místo musí
obsahovat geografický údaj místa, kde má být placeno, popř. kde je směnka
domicilována. V daném případě směnka tento údaj obsahuje a skutečnost, že
platební místo v mezidobí mezi vystavením blankosměnky a jejím doplněním
zaniklo, je bez významu. Rozhodné je to, že údaje o platebním místu (domicilu)
blankosměnka obsahovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., považujíce napadené
rozhodnutí za zásadně právně významné, „neboť řeší právní otázku v rozporu s
hmotným právem“.
Namítají existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především uvádějí, že rozsudek soudu prvního stupně je „zjevně
nepřezkoumatelný“, když z jeho odůvodnění nelze zjistit, jakým způsobem soud
hodnotil námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu, resp. jaké
skutečnosti jej vedly k závěru o jejich nesprávnosti; to se týká zejména
námitky „absolutní neplatnosti směnky“, kterou se soud prvního stupně
nezabýval. Dále nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně (ne)platnosti
směnky z hlediska rozporných údajů měny směnečné sumy a poukazují na „nemožnost
plnění pro neexistenci platebního místa“. Opakují, že ke dni vystavení
blankosměnky (k 1. březnu 1996) existovala v Hradci Králové dvě jednatelství
banky a naopak ke dni „údajného vyplnění blankosměnky“ (k 1. červnu 2001) již
neexistovalo ani jedno z nich. Přitom upozorňují, že u označení místa
splatnosti nejde pouze o geografický údaj, nýbrž „rovněž o to, komu má být
směnka k placení předložena“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje:
1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v
jazyku, ve kterém je tato listina sepsána;
2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu;
3. údaj splatnosti;
4. údaj místa, kde má být placeno;
5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
6. datum a místo vystavení směnky;
7. podpis výstavce.
Ustanovení čl. I. § 76 směnečného zákona dále určuje, že listina, v
které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako
vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích
(odstavec 1). O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je
splatná na viděnou (odstavec 2). Není-li zvláštního údaje, platí, že místo
vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště
(odstavec 3). Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla
vystavena v místě uvedeném u jména výstavce (odstavec 4).
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že nezbytnou náležitostí vlastní
směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v
platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto
platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je
tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně
také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno,
nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem
alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez
jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní
povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat (k tomu srov.
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo
1645/2005).
K naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa postačí, je-li platební
místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města (k tomu srov.
např. v právní teorii Kovařík, Z., Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4., dopl.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 14 a v rozhodovací praxi např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007).
V poměrech projednávané věci směnka obsahuje údaj, podle něhož je splatná „u
Agrobanky Praha, a. s. filiálky Pardubice, jednatelství Hradec Králové“.
Jelikož žalovaní ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu
nenamítali, že směnka obsahuje rozporné údaje ohledně místa, kde mělo být
placeno, nýbrž pouze to, že „jednatelství v Hradci Králové bylo v roce 1998
zrušeno“, soudy nižších stupňů se správně (vzhledem k zásadě koncentrace řízení
o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – § 175 odst. 1 o. s. ř.)
zabývaly otázkou (ne)platnosti směnky a povinnosti žalovaných plnit na směnku
pouze z hlediska uplatněné námitky.
Podle ustanovení čl. I § 4 směnečného zákona směnku lze učinit splatnou u třetí
osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném.
Je-li určeno, u koho se má směnka zaplatit, komu se má k placení předložit,
tedy u koho je splatná, je tím obvykle i určeno platební místo směnky. Je-li
však na směnce údaj platebního místa a ještě domicil, nesmí jít o údaje
rozporné (k tomu srov. opět výše citované dílo, str. 34, jakož i důvody
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 2804/2008).
Z hlediska určitosti platebního místa přitom není významné, zda se v rámci
směnkou vymezeného platebního místa případně nachází více provozoven označené
osoby, v nichž by mohla být směnka k placení předložena (podle tvrzení
žalovaných se k datu vystavení blankosměnky nacházely v Hradci Králové dvě
jednatelství banky). V takovém případě by totiž majitel mohl směnku k placení
předložit podle své volby v kterékoli z nich (srov. důvody shora zmíněného
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3964/2007). Přitom na povinnost
zaplatit směnku bez jakýchkoli pochybností nemůže mít vliv ani skutečnost, že k
datu její splatnosti v rámci vymezeného platebního místa provozovna osoby, u
níž má být placeno, neexistuje (byla v mezidobí zrušena); rozhodující totiž je,
že i nadále zůstává jednoznačně určené místo placení (v daném případě Hradec
Králové).
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatelů ohledně
neplatnosti směnky z důvodu neurčitého, respektive rozporného vyjádření údaje
směnečné sumy – měny.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (z obsahu směnky),
směnka obsahuje údaj směnečné sumy vyjádřený jednak „4,652.411,- Kč“, jednak
„čtyři miliony šest set dvaapadesát tisíc čtyři sta jedenáct korun“.
Patří-li mezi náležitosti vlastní směnky (mimo jiné) bezpodmínečný slib
zaplatit určitou peněžitou sumu, není pochyb o tom, že vyjma vyjádření určité
peněžité sumy (směnečného penízu), určitost směnečného příkazu vyžaduje
vyjádřit také měnu, ve které má být směnečná suma zaplacena. Musí přitom jít o
měnu v době vystavení směnky existující (platnou) a směnka nesmí obsahovat
údaje měny rozporné. Z hlediska shora vymezených kritérií v poměrech
projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že na směnce
vedle sebe existující údaje měny „Kč“ a „korun“ rozporné nejsou; jde-li o
použitou zkratku, tato odpovídá ustanovení § 13 zákona č. 6/1993 Sb., o České
národní bance, v případě slovního vyjádření není pochyb o tom, že jde o koruny
české (viz čl. I. § 41 odst. 4 směnečného zákona)
Jelikož Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani výhradu dovolatelů ohledně
„nepřezkoumatelnosti“ rozhodnutí soudu prvního stupně (důvody, pro které soud
prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, byť stručně,
vyjádřeny byly), dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto
a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu