29 Cdo 2804/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce V. Č., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti žalovanému P.
F., zastoupenému opatrovníkem JUDr. J. K., advokátem, o zaplacení částky
300.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 7 Cm 185/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. ledna 2008, č. j. 12 Cmo 321/2007-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze
dne 27. března 2007, č. j. 7 Cm 185/2006-43, kterým Městský soud v
Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky
300.000,- Kč s 6% úrokem od 26. května 2005 do zaplacení a směnečné odměny ve
výši 1.000,- Kč.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 76 odst. 1 zákona č. 191/1950
Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že
směnka, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, je neplatná z důvodu neurčitě
vymezeného platebního místa, když z údaje „v trvalém bydlišti“ není zřejmé, „čí
trvalé bydliště má být místem placení směnky“. Mělo-li by jím být, pokračoval
odvolací soud, na směnce vyznačené bydliště výstavce, bylo by takto určené
platební místo v rozporu s domicilem, adresa uvedená u umístěnce
(„P 4 C., ul. Ž.“) pak zase nesplňuje požadavek, aby platební místo bylo
vymezeno alespoň s přesností obce. Na závěru, že „neurčitost v platebním místu
směnky“ způsobuje její neplatnost, přitom nic nemění, jak nesprávně dovozoval
žalobce, ani ustanovení čl. I. § 76 odst. 3 směnečného zákona, které „platí“
jen v případě, není-li na směnce uveden žádný údaj „její splatnosti“ (správně
platebního místa).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce
dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 30. června 2009 (srov. bod 12. přechodných ustanovení obsažených v čl. II.,
části první, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony)
[dále jen „o. s. ř.“] odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že závěr o neplatnosti směnky (pro rozpornost a neurčitost
platebního místa), který odvolací soud učinil, vycházeje z konkrétních údajů na
směnce, je významný právě a jen pro projednávanou věc a postrádá potřebný
judikatorní přesah. Přitom zmíněný závěr Nejvyšší soud neshledává rozporným ani
s hmotným právem (ustanovením čl. I. § 76 směnečného zákona), ani s dosavadní
judikaturou. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp.
zn. 29 Odo 1645/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici na jeho internetových
stránkách) dovodil, že údaj místa, kde má být placeno, je nezbytnou náležitostí
vlastní směnky s tím, že nelze akceptovat uvedení místa placení způsobem
alternativním a že nesmí jít o „údaj rozporný“. Neurčité vymezení platebního
místa má tak za následek neplatnost směnky a nikoli to, že k takovému údaji, ač
se na směnce nachází, nebude přihlíženo [srov. shodně také důvody rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 2. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 996/2005 a ze dne 25.
února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti k
dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu)].
Právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu ani se závěry
formulovanými Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 29
Odo 1053/2004 a ze dne 30. června 2005, sp. zn. 29 Odo 948/2004, když vychází –
v porovnání s těmito rozhodnutími – z odlišného skutkového stavu.
Námitkou, podle níž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající podle dovolatele v tom, že soudy
nižších stupňů žalobce nepoučily podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o
možnosti posoudit věc jinak), je pak uplatňován dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá dovolatel k dispozici (k tomu
srov. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS
372/06).
Důvod připustit dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto
Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže
být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému
podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu