29 Cdo 2443/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Dipl. Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, proti žalovaným 1) JUDr. Jaroslavu Poláčkovi, se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, PSČ 530 02, jako správci konkursní podstaty úpadkyně VOKO – OPTIK s. r. o., identifikační číslo osoby 25978446, zastoupenému Mgr. Janem Poláčkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, PSČ 530 02, a 2) J. O., zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 29/39, PSČ 500 03, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 20/2008, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 10 Cmo 176/2010-198, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. dubna 2010, č. j. 44 Cm 20/2008-92, zastavil (pro zpětvzetí žaloby) řízení o určení pravosti pohledávek ve výši 8.442 Kč a 27.000 Kč (výrok I.), určil, že žalobce má za úpadkyní VOKO – OPTIK s. r. o. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 374.662 Kč (výrok II.), zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 356.846 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvoláním žalobce a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý a třetí výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2011, č. j. 10 Cmo 176/2010-135, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, k dovolání žalobce velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zčásti zrušil rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách (dále jen „rozhodnutí velkého senátu“), a věc odvolacímu soudu v patřičném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Dovolatel v dovolání argumentuje tím, že „sporná pohledávka je nepřípustně založena na duplicitním uplatnění již uznané pohledávky“. Vychází z toho, že žalobce přihlásil do konkursního řízení úpadkyně dvě pohledávky, a to: 1) pohledávku z titulu půjček žalobce úpadkyni, která měla dle vlastních tvrzení žalobce a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.
března 2008, sp. zn. 32 Cdo 2298/2007, zaniknout započtením oproti pohledávce na vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy, kterou měla úpadkyně vůči žalobci, a 2) pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 374.662 Kč spočívajícího v plnění žalobce na - v té době již započtením zaniklý [viz výše ad) 1] - nárok úpadkyně na vrácení kupní ceny přiznaný jí pravomocným soudním rozhodnutím (které bylo posléze zrušeno rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 2298/2007). Dovolatel tvrdí, že „žalobce uplatnil svoji pohledávku za úpadcem ve výši 374.662 Kč neoprávněně, neboť pohledávka žalobce ve výši 374.662 Kč byla uznána správcem konkursní podstaty a tedy i zjištěna již v roce 2007, a to z titulu půjček poskytnutých žalobcem úpadci“.
Přitom přehlíží, že v projednávané věci se nevede řízení o určení pravosti pohledávek z titulu půjček poskytnutých žalobcem úpadkyni, nýbrž řízení o určení pravosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení úpadkyně vzniklého plněním povinnosti uložené žalobci pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům (žalobce plnil na neexistující – dle rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2298/2007 již zaniklý – dluh) a jež bylo následně zrušeno. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru plně v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím zrušujícím rozhodnutí velkého senátu.
Otázka posouzení pravosti pohledávky ad 1) není - oproti mínění dovolatele - pro posouzení pravosti pohledávky ad 2) právně významná. To, že správce konkursní podstaty úpadkyně na přezkumném jednání uznal (započtením zaniklou) pohledávku žalobce z titulu půjček, nelze nikterak promítnout do výsledku řízení o pohledávce z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle posléze zrušeného soudního rozhodnutí.
Jelikož pohledávka ad 1) nebyla na přezkumném jednání popřena (což dovolatel učinit mohl), je správce konkursní podstaty úpadkyně i konkursní soud zjištěním této pohledávky vázán a nedošlo-li v průběhu konkursu po zjištění pohledávky k jejímu zániku, musí být tato pohledávka při rozvrhu vypořádána; odvolací soud tak na projednávanou věc správně aplikoval i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněného pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto, žalobci však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1.
a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.