29 Cdo 2520/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969,
PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Petrem
Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 763/15, PSČ
110 00, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému Mgr. Janem Polákem,
advokátem, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, o
zaplacení částky 139.449,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 68/2008, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 15 Co
207/2009-173, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 15
Co 207/2009-173, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 9. ledna 2009, č. j. 9 C 66/2008-138, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 139.449,46 Kč s
25% úrokem od 10. července 2006 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.). Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že:
1/ Komerční banka, a. s. (dále též jen „banka“) a žalovaný uzavřeli dne 15. března 2001 smlouvu o zřízení a vedení Expreskonta KB číslo 942812810227/0100
(dále též jen „běžný účet“). Mezi smluvními stranami bylo (mimo jiné)
dohodnuto, že v případě vzniku nepovoleného debetu na účtu je banka oprávněna
pro takovou pohledávku zřídit žalovanému „účet pohledávky z nepovoleného
debetu“ a požadovat vedle smluveného úroku rovněž úroky z prodlení z dlužné
částky, jejichž výši stanoví v oznámení. 2/ Dne 20. září 2004 byl bance doručen exekuční příkaz č. j. EX 1990/04-28
(dále jen „exekuční příkaz“), jímž soudní exekutor „ve věci oprávněného Frenn
Trading B. V. proti žalovanému jako povinnému“ přikázal bance, aby od okamžiku
doručení exekučního příkazu z účtu povinného nevyplácela do výše vymáhané
pohledávky (tj. až do částky 1.419.518,20 Kč) a jejího příslušenství peněžní
prostředky a ke dni, kdy bude bance doručeno vyrozumění, že usnesení o nařízení
exekuce nabylo právní moci, poukázala „příslušnou částku“ na účet exekutorského
úřadu. 3/ Ke dni doručení exekučního příkazu bance činil zůstatek na běžném účtu
781.200,98 Kč. Následující den „bylo z účtu čerpáno v hotovosti nebo platební
kartou“ 108.780,- Kč. V období do 13. července 2005 byla na běžný účet připsána
celkem částka 12.521,52 Kč, naopak „na vrub účtu“ byly účtovány poplatky v
celkové výši 2.865,- Kč. 4/ Po doručení vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní
moci, byla dne 13. července 2005 z běžného účtu žalovaného odepsána částka
793.722,50 Kč (odpovídající součtu zůstatku na běžném účtu ke dni 20. září 2004
a částky připsané na běžný účet v následujícím období) a převedena na účet na
exekutorského úřadu. 5/ Dne 13. ledna 2006 převedla banka na účet exekutorského úřadu další částku
ve výši 10.080,64 Kč (odpovídající částkám připsaným na běžný účet žalovaného
ve dnech 31. července 2005 a 18. října 2005). Celková výše debetního zůstatku
na běžném účtu žalovaného pak činila (s připočtením poplatků účtovaných do 31. května 2006 a úroků ve výši 26.732,46 Kč) celkem 139.449,46 Kč. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 369 odst. 1 a §
715 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a § 304 odst. 1, § 305,
§ 306 odst. 1 a § 307 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu –
uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o
běžném účtu byla oprávněna „účtovat si poplatky za poskytnuté služby a v
případě vzniku debetu také úroky a úroky z prodlení“, přičemž „doložila také
pohyby na účtu vedoucí ke vzniku dluhu ve výši žalované částky“.
Za opodstatněné přitom nepovažoval výhrady žalovaného, podle nichž banka
převedla na účet exekutorského úřadu více finančních prostředků, než kolik
činil aktuální zůstatek na účtu. Potud zdůraznil, že banka „postupovala přesně
podle pokynů exekutora i podle ustanovení občanského soudního řádu a z účtu
odvedla celou částku, která na něm byla k dispozici v okamžiku, kdy jí byl
doručen exekuční příkaz a všechny další prostředky, které byly na účet připsány
následně ve lhůtách stanovených zákonem“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok),
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil
žalobkyni zaplatit České republice na soudním poplatku částku 4.510,- Kč (třetí
výrok). Odvolací soud neměl (na rozdíl od soudu prvního stupně) postup banky při
provádění exekuce za souladný s ustanovením § 304 odst. 1 o. s. ř., které
upravuje tzv. arrestatorium. Z učiněných skutkových zjištění totiž plyne, že
banka po doručení exekučního příkazu běžný účet „nezablokovala“, naopak
„provedla výplaty peněžních prostředků a s účtem dále nakládala“. To, že na
běžném účtu nebyla v okamžiku, kdy bance bylo doručeno vyrozumění o tom, že
usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, částka odpovídající zůstatku na
účtu ke dni doručení exekučního příkazu, tak nezpůsobil žalovaný, ale banka
porušením povinností uložených jí soudním exekutorem v souladu s § 65 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a § 304
odst. 1 o. s. ř. Za tohoto stavu pak není možné „s přihlédnutím“ k § 311 o. s. ř. dovodit, že bance vznikl nárok na zaplacení pohledávky z titulu debetního
zůstatku na účtu. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a
požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při posuzování důvodnosti
žalobou uplatněného nároku zaměřil jen na „zjištění“, zda banka postupovala při
provedení exekuce v souladu s ustanovením § 304 odst. 1 o. s. ř., aniž by též
zkoumal, kdo peněžní prostředky z běžného účtu (poté, co mělo dojít k jeho
zablokování) skutečně vyčerpal. Případné pochybení banky v tomto směru přitom
mohlo podle dovolatelky zakládat pouze odpovědnost banky podle ustanovení § 311
o. s. ř. vůči oprávněnému v nařízené exekuci, pro rozhodnutí v dané věci však
žádný význam mít nemohlo.
Navíc v situaci, kdy banka převedla ve prospěch bankovního účtu soudního
exekutora částku odpovídající zůstatku na běžném účtu žalovaného ke dni 20.
září 2004 (kdy byl bance doručen exekuční příkaz) a dále peněžní prostředky,
které došly na běžný účet dodatečně (ve lhůtě šesti měsíců od doručení
vyrozumění, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci), nebyl oprávněný
postupem banky ani nijak poškozen, neboť „se mu dostalo to, co obdržet měl“.
Za správný proto dovolatelka považuje závěr soudu prvního stupně, který – se
zřetelem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný „vyčerpal v rozhodném
období finanční prostředky“ – dovodil, že nárok žalobkyně na zaplacení žalované
částky je důvodný a žalobě vyhověl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 65 exekučního řádu (ve znění účinném k datu vydání
exekučního příkazu a odepsání vymáhané pohledávky z běžného účtu žalovaného)
nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce přikázáním
pohledávky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky.
Dle ustanovení § 304 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním
pohledávky z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude
usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího
příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani
jinak s nimi nenakládal. Nařídí-li soud výkon rozhodnutí na více účtů
povinného, uvede v usnesení také pořadí, v jakém z nich bude vymáhaná
pohledávka odepsána (odstavec 1). Povinný ztrácí okamžikem, kdy je peněžnímu
ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, právo vybrat peněžní
prostředky z účtu, použít tyto prostředky k platbám nebo s nimi jinak nakládat,
a to do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství (odstavec 3).
Ustanovení § 311 o. s. ř. pak stanoví, že nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak
mu to ukládají ustanovení § 304 odst. 1 a § 307 až 309a, může se oprávněný
domáhat, a to i tehdy, když už na účtu povinného není dostatek prostředků, aby
mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav
postupoval správně.
Podle ustanovení § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) konečně platí, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo
plněno, co po právu měl plnit sám.
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že v soudní praxi není pochyb o tom, že
oprávnění (nároky) majitele účtu spočívající – obecně vzato – v tom, aby jemu
nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popř. při
splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek
účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“, kterou lze postihnout
výkonem rozhodnutí podle § 303 až § 311 o. s. ř. Nařízením výkonu rozhodnutí
soud vstupuje do závazkového vztahu mezi majitelem účtu a peněžním ústavem,
přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji pohledávku z účtu až do
výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní ústav ji vyplatí
oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele účtu získala právo
uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu (rozuměj získala
právo, aby jí peněžní ústav v daném rozsahu pohledávku původně náležející
majiteli účtu uhradil). K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 a ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20
Cdo 681/2001, uveřejněných pod čísly 4/2001 a 75/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (uvedená rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 – dostupná i na
webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 48/2009, Nejvyšší soud dále
vysvětlil, že již ze samotné povahy institutu přikázání pohledávky z (běžného)
účtu u peněžního ústavu je nepochybné, že plní-li banka dle exekučního příkazu,
vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a
to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu
realizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem)
zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. V takovém případě vždy
banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím, že jde o plnění na dluh třetí
osoby (majitele běžného účtu – povinného dle exekučního příkazu).
Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje
peněžnímu ústavu (srov. ustanovení § 307 o. s. ř.). Peněžní ústav je proto také
(jak se výslovně podává z ustanovení § 311 o. s. ř.) plně zodpovědný za to, že
výkon rozhodnutí provede tak, jak mu ukládá zákon, jinak řečeno, že oprávněnému
bude zaplacena částka, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav při
provedení výkonu rozhodnutí postupoval správně.
Z výše řečeného však (oproti mínění odvolacího soudu) ještě neplyne, že poruší-
li peněžní ústav při provedení výkonu rozhodnutí některou z povinností, jež mu
ukládají ustanovení § 304 odst. 1 a § 307 až 309a o. s. ř., nemá právo domáhat
se po povinném zaplacení toho, co byl (v důsledku porušení svých povinností) v
intencích ustanovení § 311 o. s. ř. povinen oprávněnému nahradit ze svých
prostředků. Tím, že peněžní ústav zaplatil oprávněnému uvedenou náhradu, se
totiž nic nemění na tom, že dlužníkem oprávněného byl povinný a že to byl právě
on, kdo měl vymáhanou pohledávku po právu zaplatit (peněžní ústav takovou
hmotněprávní povinnost neměl).
Skutečnost, že v důsledku plnění peněžního ústavu oprávněnému podle ustanovení
§ 311 o. s. ř. bude povinný zproštěn povinnosti zaplatit dlužnou částku
oprávněnému ze svého (plněním poskytnutým peněžním ústavem pohledávka
oprávněného vůči povinnému zanikne), se proto nutně v majetkových poměrech
povinného projeví tím, že se na úkor peněžního ústavu (v rozsahu poskytnutého
plnění) bezdůvodně obohatí (srov. ustanovení § 454 obč. zák.), neboť za něj
bylo plněno, co po právu měl plnit sám (k tomu srov. shodně v právní teorii
např. Kurka, V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.
s., 2004, str. 440 – 441, v soudní praxi pak např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 837/96, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura číslo 10, ročník 1999, pod číslem 98, a již výše zmíněného
rozsudku sp. zn. 29 Cdo 48/2009). Takto získané obohacení je pak dlužník
povinen peněžnímu ústavu vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.).
Na výše uvedeném závěru přitom není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že
povinný vznik bezdůvodného obohacení nezavinil. Odpovědnost za bezdůvodné
obohacení je totiž objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není
protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění (srov. shodně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z hlediska posouzení důvodnosti žalobou
uplatněného nároku (ve světle výše uvedených závěrů) není významné ani to, pod
jakou hmotněprávní normu sama žalobkyně svůj nárok podřadila (jak uplatněný
nárok právně kvalifikovala). Není totiž pochyb o tom, že povinností soudu je –
umožňují-li to učiněná skutková zjištění – posoudit uplatněný nárok podle všech
do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Jinak řečeno, jestliže na
základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobkyni přiznat plnění, kterého
se petitem své žaloby domáhala, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se
žalobkyně plnění domáhala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně
náleží (k tomu srov. v soudní praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 131, nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011,
sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu