29 Cdo 254/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobkyně OKNO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Šumavská 31, PSČ 602 00,
identifikační číslo osoby 60 69 79 71, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou,
advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, PSČ 760 01, proti žalovaným 1) B.
W., zastoupenému Mgr. Petrem Břečkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Chlumova
1436/3, PSČ 586 01 a 2) Veckafen AG, se sídlem 5033 Buchs, Nelkenweg 16,
Švýcarská konfederace, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 132/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2011, č. j. 7 Cmo
91/2011-199, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2011, č. j. 7 Cmo
91/2011-199, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2011, č. j. 3
Cm 132/2009-167, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 3 Cm 132/2009-167,
zrušil ve vztahu k prvnímu žalovanému směnečný platební rozkaz ze dne 24. července 2009, č. j. 3 Cm 132/2009-18, jímž žalovaným uložil zaplatit společně
a nerozdílně žalobkyni částku 3.500.000,- Kč s 6 % úrokem od 2. března 2009 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 11.667,- Kč a náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1) Žalobkyně se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění
ze směnky vlastní vystavené v Brně dne 8. března 2006 prvním žalovaným na řad
žalobkyně, znějící na směnečný peníz 3.500.000,- Kč, se splatností na viděnou. Za zaplacení směnky (dále též jen „sporná směnka“) převzal směnečné rukojemství
druhý žalovaný. 2) Proti směnečnému platebnímu rozkazu, kterým soud prvního stupně návrhu
žalobkyně vyhověl, podal v zákonné lhůtě námitky první žalovaný. V nich (mimo
jiné) namítal, že v období po 8. březnu 2006 převedl druhý žalovaný žalobkyni
více než 3.500.000,- Kč, „proto je pohledávka uhrazena“. 3) Dne 22. února 2005 uzavřela žalobkyně jako „dodavatel“ s druhým žalovaným
jako „odběratelem“ (jednajícím při uzavření smlouvy prvním žalovaným) „obchodní
smlouvu“, na jejímž základě se žalobkyně zavázala dodávat druhému žalovanému
okenní a dveřní prvky z plastu. Část ceny výrobků dodaných žalobkyní druhému
žalovanému v období do 2. listopadu 2006 byla vyúčtována dvaceti fakturami v
celkové výši 305.759,55 švýcarských franků (vyjádřeno v české měně – při kurzu
platném v roce 2006 – představovala tato částka 5.442.510,- Kč) a druhým
žalovaným byla také zaplacena. 4) Sporná směnka byla podle ujednání účastníků vystavena k zajištění
pohledávek, které žalobkyni vznikly na základě smlouvy ze dne 22. února 2005 a
které „zde musely být k datu vystavení směnky dne 8. března 2006“. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaný se uvedenou
námitkou povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil. Přitom
zdůraznil, že z obsahu vznesené námitky lze dovodit, že první žalovaný nenamítá
zaplacení sporné směnky, nýbrž uplatňuje kauzální námitku, podle níž kauza
sporné směnky zanikla, když po jejím vystavení byly směnkou zajištěné
pohledávky uhrazeny. Vzhledem k tomu, že první žalovaný v řízení jak tvrzený
účel sporné směnky, tak zaplacení směnkou zajištěných pohledávek prokázal, soud
vydaný směnečný platební rozkaz zrušil. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky
žalovaného, že směnkou zajištěná pohledávka zanikla, akcentuje, že na základě
výsledků provedeného dokazování nelze mít žádné pochybnosti o tom, že sporná
směnka byla směnkou zajišťovací, jejímž účelem bylo zajistit splnění povinnosti
druhého žalovaného zaplatit cenu výrobků dodaných druhému žalovanému žalobkyní
podle smlouvy ze dne 22. února 2005, a že tato cena byla druhým žalovaným
zaplacena.
V této souvislosti považoval za bezvýznamné, že spornou směnkou byla
zajištěna jen část závazku druhého žalovaného, jakož i skutečnost, že spornou
směnku vystavil druhý žalovaný, zatímco kauzální dlužník směnku podepsal jen
jako směnečný rukojmí. Je pouze věcí dohody dlužníka a věřitele, pokračoval
odvolací soud, zda „k použití zajišťovacího instrumentu ve formě směnky
přistoupí a v jakém rozsahu tak učiní“. Stejně tak se od uzavřené dohody
(směnečné smlouvy) „odvíjí charakter jednotlivých směnečných dlužníků“, když
právě tato smlouva určuje, „kdo je v postavení věřitele a kdo v postavení
dlužníka a rovněž za jakým účelem je směnka vystavována“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka především namítá, že soudy nižších stupňů „nepřípustně
interpretovaly“ námitku prvního žalovaného založenou na tvrzení, že po datu
vystavení směnky bylo žalobkyni převedeno druhým žalovaným více než 3.500.000,-
Kč a proto byla pohledávka uhrazena. Taková námitka je podle dovolatelky
„natolik nejasná a neurčitá, že žádným výkladovým postupem nelze zjistit její
určitý a jasný obsah“. Rozhodně ji pak nelze interpretovat způsobem, kterým k
výkladu námitek přistoupily soudy obou stupňů, totiž že první žalovaný
uplatňuje kauzální námitku, podle níž sporná směnka měla zajišťovací charakter
k pohledávce žalobkyně za druhým žalovaným, přičemž tato pohledávka již byla
uhrazena. Z tvrzení obsažených v námitkách se nepodává, že by směnka měla mít
zajišťovací charakter ke konkrétní pohledávce, tato pohledávka ostatně není ani
jasně, určitě a srozumitelně konkretizována.
Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje
dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy, které žalobkyně
navrhovala k prokázání jejího tvrzení o tom, že sporná směnka neplnila funkci
zajišťovací, nýbrž platební a bez dalšího uzavřely, že žalobkyně neunesla
ohledně tvrzeného účelu sporné směnky důkazní břemeno.
Soudy se pak nevypořádaly ani s dalšími výhradami, jimiž žalobkyně
zpochybňovala tvrzení prvního žalovaného o zajišťovací funkci sporné směnky,
přičemž zcela pominuly též její tvrzení o tom, že ostatně ani prokázanými
platbami nebyla pohledávka žalobkyně z obchodního vztahu založeného smlouvou ze
dne 22. února 2005 uhrazena v plné výši, když celková výše dluhu druhé žalované
činila ke dni vystavení směnky 5.907.573,02 Kč.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí je – co do závěru, že první žalovaný v námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil kauzální námitku zániku směnkou
zajištěné pohledávky – v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek,
o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění
práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž
žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení
nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti
platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen
do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu
vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo
vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného
rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud
odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání
námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud
k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze
přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz
ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu
se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku ze dne 26. července
2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu), ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti
platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební
rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a
vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v
námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v
platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu.
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, navazuje
na výše uvedené závěry, dále vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou
být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen
takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný
platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný
svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat
takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v
tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle
jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně)
uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k
doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by
již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4
části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných
vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky),
bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže
žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež
byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného
dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka
zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž
důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka
směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o
narovnání apod.).
V soudní praxi konečně není pochyb o tom, že je nutné rozlišovat mezi kauzální
námitkou zaplacení pohledávky směnkou zajištěné a námitkou zaplacení směnky, s
tím, že každá z těchto námitek je založena na odlišných skutkových tvrzeních (k
tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp.
zn. 29 Odo 125/2006, ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 354/2008 nebo ze
dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 538/2007).
Poměřováno shora uvedenými kritérii závěr soudů nižších stupňů, podle něhož
první žalovaný uplatnil ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu rovněž námitku zániku směnkou zajištěné pohledávky (kauzální námitku),
neobstojí.
Soudy obou stupňů spatřovaly kauzální námitku prvního žalovaného v námitkovém
tvrzení, podle něhož „po 8. březnu 2006 bylo společnosti Okno převedeno více
než 3.500.000,- Kč od společnosti Veckafen AG. Proto je pohledávka uhrazena.“ Z
takto formulovaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu však nelze
(posuzováno dle jejich obsahu, viz § 41 odst. 2 o. s. ř.) dle přesvědčení
Nejvyššího soudu dovodit, že by jimi první žalovaný uplatnil kauzální námitku
(zániku směnkou zajištěné pohledávky), když v námitkách nejen není žádným
způsobem konkretizována pohledávka, k níž by se měla směnka vztahovat, ale
nijak se z nich nepodává dokonce ani to, že by směnka, o jejíž úhradě bylo
rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, měla být směnkou zajišťovací.
Založil-li v projednávané věci první žalovaný obranu proti směnečnému
platebnímu rozkazu (ve vztahu k namítanému zaplacení částky převyšující
3.500.000,- Kč) jen na tvrzení, podle něhož „je pohledávka uhrazena“, pak – při
absenci jiných skutkových tvrzení – neumožňovaly námitky prvního žalovaného
soudům přezkoumat správnost směnečného platebního rozkazu z jiného hlediska,
než zda tvrzenými platbami došlo k zaplacení pohledávky, jež byla předmětem
daného řízení, tj. pohledávky ze žalobkyní vymáhané směnky.
Na shora uvedených závěrech přitom není způsobilý nic změnit ani v námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažený poukaz na (k námitkám připojené)
listiny, jimiž první žalovaný hodlal namítanou úhradu částky 305.759,-
švýcarských franků prokázat.
Jakkoliv Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dříve při výkladu zabývajícím
se projednatelností žaloby ve smyslu § 79 o. s. ř. připustil, že vylíčení
rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na
listinu (listinný důkaz), kterou žalobce připojí k žalobě jako její přílohu
(srov. jeho rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35),
představuje takový závěr (jež se nepochybně obdobně uplatní také při řešení
otázky, jaké námitky žalovaný vznesl – se zřetelem k vylíčeným rozhodujícím
skutečnostem ve včas podaných námitkách – proti směnečnému platebnímu rozkazu)
jen výjimku ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat
samotná žaloba a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně, včetně
požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný
důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006,
uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci přitom zjevně ke skutkovému vymezení (kauzální) námitky
nedošlo ani výše uvedeným způsobem. Z obsahu podaných námitek neplyne, že by
první žalovaný projevil vůli vylíčit některou z rozhodujících skutečností, na
nichž zakládal své námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, tak, že ohledně
ní odkáže na její popis v některém z připojených listinných důkazů, nehledě k
tomu, že z obsahu těchto listin ani žádné takové skutečnosti (co se týče funkce
sporné směnky a případné identifikace směnkou zajištěné pohledávky)
nevyplývají.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, podle kterého
první žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil
kauzální námitku zániku směnkou zajištěné pohledávky) neobstojí, Nejvyšší soud
(aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami) rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího
(§ 243 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu