29 Cdo 255/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně OYSTER Invest a. s., se sídlem v Praze 10 – Dolních Měcholupech,
Kutnohorská 181, identifikační číslo osoby 25792369, zastoupené JUDr. Ivetou
Végsöovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, PSČ 130 00,
proti žalované Ing. E. M., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně NAP a.
s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, o vyloučení
spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 303/2001, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu
2010, č. j. 15 Cmo 126/2010-256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 22. března 2010, č. j. 51 Cm
303/2001-211, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení
spoluvlastnického podílu k nemovitostem specifikovaného ve výroku rozsudku
(dále jen „sporný podíl“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že otázka postupu
správkyně konkursní podstaty při soupisu věci ve vlastnictví třetí osoby do
konkursní podstaty úpadkyně byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom (oproti
svému mínění) Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá námitka, podle níž se
žalovaná dopustila „hrubého a nenapravitelného pochybení“, když nejprve sporný
podíl do konkursní podstaty úpadkyně sepsala a až poté o tom žalovanou
uvědomila a vyzvala ji ke složení ceny sporného podílu nebo k uhrazení jím
zajištěné pohledávky. Již v rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněném pod
číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud
uzavřel, že pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do
konkursní podstaty úpadce je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly
nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že zákonné podmínky takového soupisu nastaly později než v
době soupisu, může mít význam (jedině) z hlediska možné odpovědnosti za škodu
způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo, a z hlediska možného
sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán být neměl; z
odůvodnění označeného rozhodnutí se pak zřetelně podává, že z pohledu
posouzení, zda sepsaný majetek přísluší ke konkursní podstatě, tato skutečnost
významná není. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do
závěru, podle něhož výzva (resp. podání ze dne 5. srpna 2010 označené jako
„aktualizace výzev“ z 10. září 2001 a z 5. října 2001) žalované vyhovuje
požadavkům ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání. Odvolací soud totiž při jeho formulování plně respektoval
judikatorní závěry formulované např. v rozhodnutích uveřejněných pod čísly
72/2005 (tj. rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004) a 24/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 29. března
2006, sp. zn.
29 Odo 367/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
11, ročníku 2006, pod číslem 167. Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu konečně ani výtka,
podle níž soupis majetku konkursní podstaty úpadkyně provedený žalovanou není
určitý, neboť v něm není (dostatečně) specifikován důvod soupisu sporného
podílu, pročež má být soupis majetku konkursní podstaty úpadkyně „neplatný“. Ani případná nedostatečná specifikace důvodu soupisu sporného podílu do
konkursní podstaty úpadkyně totiž nemůže být důvodem, pro který by mohla být
dovolatelka s vylučovací žalobou úspěšná; není totiž - z pohledu nároku na
vyloučení sporného podílu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně -
nikterak významná (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména usnesení ze dne 22. června 2006,
sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12,
ročníku 2006, pod číslem 179). Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud
nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012. V rozsahu, v němž směřuje proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února
2012, činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané
hodnoty ve výši 510,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalované k tíži žalobkyně
částku 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. srpna 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu