29 Odo 51/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobců a) V. J., a b) M. J., proti žalovanému JUDr. P. V., advokátu, jako
správci konkursní podstaty úpadkyně CH., spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 36 Cm 104/2000, o dovolání obou žalobců proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 15 Cmo 62/2003-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 36 Cm 104/2000-38,
zamítl jednak žalobu, kterou se žalobci vůči žalovanému domáhali vyloučení ve
výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
CH., spol. s r. o., (bod I. výroku), jednak vzájemný návrh žalovaného, aby
žalobci tytéž nemovitosti vydali do konkursní podstaty úpadkyně (bod II.
výroku). Dále žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení (bod III. výroku) a
uložil mu zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu částku
64.400,- Kč (bod IV. výroku). Ve vztahu k výroku o zamítnutí vylučovací žaloby
dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování k závěru, že na
nemovitostech vázne zástavní právo zajišťující pohledávku K. b., a. s. (dále
též jen „banka“) ze smlouvy o úvěru vůči úpadci. S odkazem na ustanovení § 6, §
18, § 27 odst. 5 a § 28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“) pak uzavřel, že žalovaný postupoval správně, jestliže
nemovitosti sepsal do konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání obou sporných stran (odvolání žalobců se týkalo bodu I. výroku o
zamítnutí vylučovací žaloby a odvolání žalovaného bodu IV. výroku o nákladech
řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2003, č. j. 15 Cmo
62/2003-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí
vylučovací žaloby a v obou výrocích o nákladech řízení (první výrok), s tím, že
jinak zůstává nedotčen. Žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). K potvrzujícímu výroku rozsudku ve
věci samé odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si pro rozhodnutí opatřil
dostatečný skutkový podklad, z nějž učinil správný závěr o opodstatněnosti
soupisu ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. K tomu s odkazem na ustanovení §
151d odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) doplnil, že
odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitostí s účinky od počátku, nemá
automaticky za následek zánik zástavního práva k nemovitostem zřízeného
nabyvatelem nemovitostí dříve, než původní vlastník od smlouvy odstoupil,
popřípadě než došlo k dohodě o zrušení kupní smlouvy od počátku. Zástavní
smlouvu uzavřela pozdější úpadkyně v době, kdy byla v katastru nemovitostí
zapsána jako vlastnice nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené se
žalobci, takže nelze mít žádné pochybnosti o tom, že banka jednala v dobré
víře, že zástavní dlužnice je osobou oprávněnou s nemovitostmi nakládat.
Zástavní právo tak vázne na nemovitostech i poté, co se jejich vlastníky opět
stali žalobci. Pro výsledek řízení proto není rozhodné, zda žalobci prokázali
vlastnické právo k nemovitostem (které žalovaný nezpochybňoval), ani zda dohoda
o zrušení kupní smlouvy ze dne 7. ledna 1998 je právně neúčinná podle § 15 nebo
§ 16 ZKV. Existuje-li jeden zákonný důvod soupisu nemovitostí do konkursní
podstaty, pak pro potřeby excindačního řízení není nutné ani potřebné zkoumat,
zda jsou dány i jiné důvody soupisu (např. neúčinnost právního úkonu, kterým
byly nemovitosti převedeny zpět do vlastnictví žalobců). Soud prvního stupně
proto nepochybil, jestliže se po zjištění důvodu soupisu ve smyslu § 27 odst. 5
ZKV nezabýval dalšími námitkami. Soud přitom není vázán důvody uváděnými
správcem konkursní podstaty pro „zápis“ věcí do konkursní podstaty ať již ve
výzvě k podání incidenční žaloby nebo v průběhu řízení o takové žalobě, pokud
vyšlo najevo, že předmětný úkon se stal ze zákona neúčinným. S odkazem na dikci
ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném před 1. květnem 2000 neshledal
odvolací soud opodstatněnou ani námitku žalobců, že soupisu nemovitostí
nepředcházela výzva (ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném od
1. května 2000), uváděje, že v době soupisu správce konkursní podstaty neměl
povinnost takovou výzvu učinit, přičemž jde o postup souladný s judikaturou
Nejvyššího soudu a s jeho rozhodnutími uveřejněnými ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelé soudům obou stupňů vytýkají, že
ačkoliv žalovaný sepsal nemovitosti do konkursní podstaty z jiného důvodu
(proto, že měl za to, že je dovolatelé nabyli odporovatelným úkonem dle § 16
odst. 1 ZKV ve spojení s § 42a obč. zák., případně neúčinným právním úkonem
podle § 15 ZKV) a ačkoliv v rámci procesní obrany proti vylučovací žalobě v
konečném důsledku omezil své námitky na tvrzení o neúčinnosti právního úkonu ve
smyslu § 15 ZKV, shledaly soupis nemovitostí opodstatněným z jiného právního
důvodu, který v řízení vůbec nebyl uplatněn a k němuž se nevedlo dokazování.
Soud tedy vyhověl žalovanému, avšak z jiného skutkového základu, než který byl
předmětem projednávání a dokazování v soudním řízení a bez zřetele k obsahu
žaloby a procesním návrhům stran; tím porušil zásady rozhodování uvedené v §153
o. s. ř., jakož i (v neprospěch dovolatelů) zásadu procesní rovnosti účastníků
řízení.
Dále dovolatelé podrobují kritice závěr odvolacího soudu o tom, že existuje-li
jeden zákonný důvod soupisu věcí do konkursní podstaty, pak pro potřeby
excindačního řízení není nutné ani potřebné zkoumat, zda jsou dány i jiné
důvody soupisu. Rovněž nesouhlasí s úsudkem, podle kterého soud není vázán
důvody uváděnými správcem konkursní podstaty pro zápis věcí do konkursní
podstaty ať již ve výzvě k podání excindační žaloby nebo v průběhu řízení o
takové žalobě, pokud vyšlo najevo, že předmětný úkon se stal ze zákona
neúčinným. Tyto závěry podle dovolatelů popírají jakýkoli smysl excindační
žaloby a řízení o ní a opět vedou i k porušení zásady procesní rovnosti
účastníků řízení. Zdůrazňují, že není-li důvody soupisu uváděnými správcem
konkursní podstaty vázán soud, musí jimi být vázán žalobce. K tomu, aby mohl
posoudit, zda příslušná věc byla sepsána neoprávněně (a zda své právo na
vyloučení věci bude vůbec uplatňovat), musí totiž žalobce znát důvod soupisu.
Obsahem vylučovací žaloby je obrana žalobce proti důvodu, na jehož základě
správce věc sepsal, a žalobce není a nemůže být povinen popírat důvody, které
správce konkursní podstaty jako důvody soupisu neuvedl (a to ani v průběhu
řízení o vylučovací žalobě, kdy tuto možnost stále má).
Konečně dovolatelé zpochybňují i správnost závěru, že důvod soupisu byl dán z
příčin popsaných v napadeném rozhodnutí. V této souvislosti uvádějí, že se
zřetelem k době pořízení soupisu je pro věc rozhodný výklad zákona o konkursu a
vyrovnání ve znění účinném před 1. květnem 2000. Ustanovení § 6 a § 27 odst. 5
ZKV v tehdejším znění pak podle přesvědčení dovolatelů nedovolovala správci
konkursní podstaty zahrnout automaticky do konkursní podstaty i věci ve
vlastnictví třetích osob (zástavců) jen z toho titulu, že na nich vázlo
zástavní právo k zajištění pohledávek vůči úpadci. Ani závěr odvolacího soudu,
že takový postup možný byl, nemá dle dovolatelů oporu v provedeném dokazování
(to k existenci zástavního práva nebylo vedeno). Dovolatelé upozorňují i na to,
že u Krajského soudu v Českých Budějovicích dosud probíhá (pod sp. zn. 12 Cm
874/2000) na základě jejich žaloby řízení „o neplatnost“ zástavní smlouvy. S
přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem dovolatelé požadují, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že otázka existence
zástavního práva a jeho důsledků v případě pozdějších odstoupení od smlouvy již
byla odvolacími soudy i dovolacím soudem jednotně vyřešena. Názor, že soud
rozhodl, aniž přihlédl k procesním návrhům stran, podle žalovaného neodpovídá
povinnosti tvrzení (§ 101 o. s. ř.) a povinnosti důkazní (§ 120 o. s. ř.). K
tomu žalovaný uvádí, že sepsal-li nemovitosti do konkursní podstaty, bylo na
žalobcích dokázat, že soupis byl neoprávněný. Dále žalovaný odkazuje na
ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., s tím, že v průběhu sporu „bylo zcela
nesporně zjištěno“, že měl povinnost dle § 27 odst. 5 ZKV vymáhat pohledávky
od osob zajišťujících pohledávku vůči úpadci, a že „tímto zajištěním“ bylo
zástavní právo k předmětným nemovitostem, které úpadkyně zřídila ve prospěch
banky.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit
přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu
(oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné
usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní
přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Dovolatelé uplatněné argumenty výslovně nepřipínají k žádnému z dovolacích
důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z
obsahového hlediska je nicméně většina těchto argumentů kritikou správnosti
právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Problematikou postupu správce konkursní podstaty při aplikaci ustanovení § 27
odst. 5 ZKV ve znění účinném před 1. květnem 2000 se Nejvyšší soud opakovaně
zabýval a v daném ohledu sjednotil soudní praxi rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové uveřejněným pod číslem 66/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 66/2001“) a svým rozsudkem uveřejněným pod číslem
74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 74/2001“). V
R 66/2001 (na které dále odkazují např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné
pod čísly 27/2003 /dále též jen „R 27/2003“/ a 9/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 9/2005“/), uzavřel, že podle
ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném před 1. květnem 2000 byl správce
konkursní podstaty oprávněn okamžitě po prohlášení konkursu na majetek
dlužníka sepsat do konkursní podstaty i majetek, kterým třetí osoby zajišťují
pohledávky vůči úpadci. V R 74/2001 pak Nevyšší soud vysvětlil, že osoby,
jejichž majetek byl takto sepsán do konkursní podstaty z titulu zástavního
práva, i před 1. květnem 2000 mohly docílit zániku zástavního práva a
následného vyloučení majetku ze soupisu tím, že do konkursní podstaty uhradí
zajištěnou pohledávku nebo (převyšuje-li zajištěná pohledávka cenu zástavy)
složí cenu zástavy. Pro posouzení této problematiky proto Nejvyšší soud
napadenému rozhodnutí nepřisuzuje zásadní právní význam, když odvolací soud v
tomto ohledu rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou.
K předpokladům, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV,
se Nejvyšší soud rovněž již mnohokráte vyslovil, a to např. opět v R 27/2003 a
R 9/2005, a to tak, že mezi tyto předpoklady patří, že:
1) Označený majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku
pojat do soupisu majetku konkursní podstaty.
2) Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději
posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který
konkurs prohlásil.
3) Žalovaným je správce konkursní podstaty.
4) V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci, trvají účinky konkursu a sporný
majetek je nadále sepsán v konkursní podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu
majetku konkursní podstaty vyloučen).
5) Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že
tento majetek neměl (nebo ke dni vydání rozhodnutí o vylučovací žalobě již
nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení
majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Dovolatelům lze v obecné rovině přisvědčit potud, že znalost důvodů soupisu
majetku ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce do konkursní podstaty je pro
tuto osobu coby potenciálního vylučovatele nezbytná, byť i jen proto, aby se
rozhodla, zda vůbec podá vylučovací žalobu. Nicméně i dovolatelé sami
připouštějí (a ze shora vyjmenovaných předpokladů se podává), že při
projednávání vylučovací žaloby není správce konkursní podstaty (ale ani soud)
vázán důvody soupisu. V řízení o vylučovací žalobě nejde o „popření důvodů
soupisu“, nýbrž o zjištění, zda osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze
soupisu, prokáže, že má k majetku právo, jež příslušnost sepsaného majetku ke
konkursní podstatě vylučuje. Kromě toho nemůže být znalost důvodů soupisu ve
výše uvedeném smyslu přeceňována tam, kde jiný (než správcem v soupisu uvedený)
důvod příslušnosti sepsaného majetku ke konkursní podstatě možnému vylučovateli
je (musí být) znám (typickým příkladem je právě vědomost o zástavním právu).
Spojují-li dovolatelé přípustnost dovolání s nesprávnou aplikací ustanovení §
153 o. s. ř., pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že (bez zřetele k tomu, že se tím
dovolatelé vyslovují o konkrétní vadě řízení a uplatňují tak dovolací důvod dle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictví přípustnost dovolání dle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - jak vyloženo výše - založit nelze) popsaná
argumentace směřuje k posouzení toho, co je skutkovým základem sporu.
Jak Nejvyšší soud uzavřel např. v usnesení uveřejněném pod číslem 85/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tentýž předmět řízení je dán, jestliže
tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového
děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových
formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku
podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které
tvoří skutek. Pro posouzení skutkového základu sporu není významné, jak soud
skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. V rozsudku
uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k tomu
Nejvyšší soud uvedl, že vylučovací žaloba je svou povahou (obdobně jako
vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž
prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. Ze
skutkového hlediska jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být
dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž
vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání. Jinak
řečeno, podle ustálené judikatury (se kterou je tak napadené rozhodnutí v
souladu) nejde o vybočení z mezí předmětu řízení o vylučovací žalobě, je-li
zjištěný skutkový stav věci možno posoudit (a o příslušnosti majetku ke
konkursní podstatě rozhodnout) nejen z pohledu účastníky uplatněných (právních)
námitek.
Nejvyšší soud znovu připomíná, že u dovolání, jež může být přípustné jen podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze účinně zpochybnit soudy nižších stupňů
zjištěný skutkový stav věci. Námitka dovolatelů, že (skutkové) závěry
odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, se tak pojí k
nezpůsobilému k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Přitom nelze
přehlédnout, že závěry odvolacího soudu o existenci zástavního práva vycházejí
(vedle zjištění učiněných z výpisu z katastru nemovitostí a ze zástavní smlouvy
ze dne 27. dubna 1994) rovněž ze shodných tvrzení účastníků.
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní, nelze usuzovat ani z
poukazu na probíhající spor o určení neplatnosti zástavní smlouvy. Jak totiž
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku uveřejněném pod číslem 2/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, na určení, že je neplatná zástavní smlouva,
podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý
právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na
jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího
řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář ,v. r.
předseda senátu