USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobců a/ Darren, s. r. o., se sídlem v Bystrém, Sulkovská 482, PSČ 569 92,
identifikační číslo osoby 25278711, a b/ Adnar pohledávky s. r. o., se sídlem v
Zaječicích 322, PSČ 538 35, identifikační číslo osoby 05564352, obou
zastoupených JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární
1130, PSČ 537 01, proti žalovaným 1/ V. H., zastoupenému Mgr. Radkem Látem,
advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, 2/ P. S,,
zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, a 3/ Ing. Davidu Jánošíkovi, jako správci
konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo osoby
00174131, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci
Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, o zaplacení částky 1.633.541 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 183/2007,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 4. října 2022, č. j. 22 Co 14/2022-1965, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce a/ je povinen zaplatit na náhradě nákladů
dovolacího řízení druhému žalovanému částku 7.282,99 Kč a třetímu žalovanému
částku 7.282,99 Kč, vždy do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, vždy k rukám
zástupce těchto žalovaných.
IV. Žalobce b/ je povinen zaplatit na náhradě nákladů
dovolacího řízení druhému žalovanému částku 7.282,99 Kč a třetímu žalovanému
částku 7.282,99 Kč, vždy do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, vždy k rukám
zástupce těchto žalovaných.
1. Rozsudkem ze dne 29. června 2021, č. j. 6 C 183/2007-1873, Okresní soud ve
Svitavách:
[1] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce a/ (Darren, s. r. o.)
domáhal po prvním a druhém žalovaném (1/ V. H. a 2/ P. S.) zaplacení částky
1.633.541 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce a/ domáhal po třetím
žalovaném (3/ Ing. Davidu Jánošíkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce
VITKA Brněnec a. s.) zaplacení částky 1.055.127 Kč s příslušenstvím (bod II.
výroku).
[3] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce b/ (Adnar pohledávky s.
r. o.) domáhal po třetím žalovaném zaplacení částky 578.414 Kč s příslušenstvím
(bod III. výroku).
[4] Rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu (body IV. až IX.
výroku).
2. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Smlouvou o prodeji podniku uzavřenou 1. června 2005 (respektive 2. června
2005) prodal první žalovaný (jako původní správce konkursní podstaty úpadce)
úpadcův podnik žalobci a/ (původně jediný žalobce), který ale nezaplatil řádně
a včas kupní cenu, takže první žalovaný od smlouvy odstoupil.
4. Podstata uplatněného nároku tkví v tvrzení, že v době od 1. června 2005 do
13. září 2005 zhodnotil žalobce a/ podnik úpadce o žalovanou částku, konkrétně
o částku 578.414 Kč představovanou provedenými stavebními pracemi a o částku
1.055.127 Kč představovanou vyplacením odstupného nepotřebným zaměstnancům
úpadcova podniku.
5. Vůči konkursní podstatě úpadce (představované třetím žalovaným) jsou ony
částky požadovány z titulu bezdůvodného obohacení a vůči prvnímu a druhému
žalovanému z titulu náhrady škody, kterou způsobili žalobci a/ tím, že jako
(bývalí) správci konkursní podstaty úpadce nepostupovali s odbornou péčí [§ 8
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)] a
neukončili provoz úpadcova podniku ač věděli, že je nehospodárný, čímž
vytvořili stav, kdy (požadované) bezdůvodné obohacení již nelze vydat z
konkursní podstaty úpadce.
6. Žalobce b/ se stal účastníkem sporu až v jeho v průběhu (na základě usnesení
okresního soudu ze dne 3. dubna 2017, č. j. 6 C 183/2007-1183) jako poslední
nabyvatel části pohledávky (co do částky 578.414 Kč) na základě smluv o
postoupení části pohledávky.
7. Žaloba není důvodná, jelikož ke zhodnocení úpadcova podniku nedošlo.
8. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 4. října 2022, č. j. 22 Co 14/2022-1965:
[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až pátý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 48, § 130, § 451, § 457, § 458
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a § 1
odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dospěl po přezkoumání
napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
10. Povinnost účastníků zrušené smlouvy, kteří si podle ní dříve navzájem
plnili, vrátit druhému vše, co podle ní dostali, je zakotvena v § 457 obč. zák.
Jde o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, kterým je plnění
z právního důvodu, který odpadl. Přímo ze zákona zde dochází ke vzniku
synallagmatického závazku, v němž je na sebe vzájemně vázána povinnost obou
stran k plnění; vydání bezdůvodného obohacení se může domáhat jen ten, kdo sám
již bezdůvodné obohacení vrátil, popřípadě je připraven je vrátit a zároveň s
uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal.
11. Vzájemné vypořádání mezi vlastníkem věci a jejím dříve oprávněným držitelem
(§ 130 obč. zák.) se řídí zásadou, že vlastník věci musí nahradit dříve
oprávněnému držiteli náklady, které účelně vynaložil na věc v rozsahu
zhodnocení věci ke dni jejího vrácení, a to v obvyklé hodnotě tohoto
zhodnocení. Obvyklé náklady spojené s provozem a údržbou se naproti tomu podle
stejné zásady nenahrazují (oprávněný držitel by musel tak jako tak hradit
náklady spojené s běžným provozem).
12. K tomu, zda bezdůvodným obohacením je zhodnocení věci investicemi, je nutno
uvážit, že smyslem zákonné úpravy bezdůvodného obohacení je poskytnout ochranu
(za zákonem stanovených podmínek) tomu, kdo pozbyl určitou majetkovou hodnotu
(ochuzenému). Zákon počítá s tím, že ochuzený dostane onu hodnotu zpět pouze v
takové výši, o jakou se jí obohatil jiný subjekt (obohacený). Není rozhodující,
jakou hodnotu pozbyl ochuzený, nýbrž to, o kolik se tím zvýšil majetek
obohaceného. Žalobci proto nemohou požadovat, co vložili do věci v době jejího
užívání, nýbrž pouze to, oč se investicemi zvýšila hodnota věci. Srov.
„rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2003 a sp. zn. 33 Odo
1184/2005 [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003 a o
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006; rozhodnutí jsou (stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu].
13. Pro povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, nemá právní
význam, zda ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení získal, byl v dobré víře.
Argumentace žalobců, že smlouva o prodeji podniku byla z jimi uváděných důvodů
neplatná, nemá význam pro povinnost vydat plnění z bezdůvodného obohacení. Pro
nedobrověrného uživatele však platí, že s bezdůvodným obohacením musí být
vydány i užitky z něj.
14. Z jednání žalobce a/ (nabyvatele podniku) v době od uzavření smlouvy o
prodeji podniku do okamžiku, kdy prodávající od smlouvy odstoupil, je zjevné,
že žalobce a/ se považoval za oprávněného držitele podniku. Kdyby kupující
vstupoval do postavení účastníka smlouvy o prodeji podniku (jeho části) se
znalostí okolností způsobujících její neplatnost (jak tvrdí) nebo dokonce s
úmyslem nezaplatit kupní cenu, pak by bylo nutno uvážit, zda mohl být v
postavení dobrověrného uživatele při nakládání s podnikem a zda ve smyslu
závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v „rozhodnutí“ sp. zn. 28 Cdo 3186/2014
(správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2014) není důvod
poměřit výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení korektivem dobrých mravů,
popřípadě zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud však má za
prokázáno, že žalobce a/ byl oprávněným držitelem podniku a nemá důvod se
odchýlit od závěru okresního soudu, že smlouva o prodeji podniku (jeho části)
byla platná; tento závěr je však pro vydání bezdůvodného obohacení v dané věci
v zásadě bez významu.
15. Pro posouzení žalobních nároků je zásadní, zda oproti stavu k 2. červnu
2005 se předmět smlouvy (podnik jako věc hromadná) zhodnotil k 13. září 2005 a
zda případné zhodnocení je důsledkem tvrzených skutečností (žalobou vymezeného
skutku).
16. Na podkladě znaleckého posudku znaleckého ústavu Ostravská znalecká a. s.
(dále jen „znalecký ústav O“) a revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu
Kreston A&CE Consulting, s. r. o. (dále jen „znalecký ústav K“), pak lze
uzavřít, že ke zhodnocení (úpadcova) podniku nedošlo a na skutečnosti uplatněné
žalobou lze pohlížet jen v hypotetické rovině. Úvahy znaleckého ústavu O k
otázce, zda tvrzené skutečnosti mohly založit bezdůvodné obohacení [že u
stavebních úprav lze uvažovat s částkou 56.000 Kč a u odstupného (za
předpokladu, že zaměstnanci byli skutečně nepotřební a propuštění neznamenalo
omezení činnosti podniku) s částkou 1.055.027 Kč], měl znalecký ústav K za
nesprávné (uzavíraje, že zvýšení skutečné tržní hodnoty nemovitostí o 56.000 Kč
není průkazné a výdaj na odstupné sám o sobě nemůže vést k zhodnocení podniku).
17. Pro vydání bezdůvodného obohacení (pro výši bezdůvodného obohacení) je
rozhodný okamžik zrušení smlouvy o prodeji podniku (13. září 2005), proto
nejsou významné žalobci zmiňované přínosy úspor při vytápění v dalším období
nebo úspory v mzdových nákladech po 13. září 2005 (což ostatně nebylo tvrzeno v
žalobě při vymezení skutku).
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Proti rozsudku odvolacího soudu podali společně dovolání žalobce a/ (dále
též jen „první dovolatel“) i žalobce b/ (dále též jen „druhý dovolatel“);
přípustnost dovolání vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
20. Dovolatelé v dovolání nejprve podrobně popisují skutkové reálie dané věci a
označují k nim důkazy (srov. článek III. dovolání), načež (v článku IV. dovolání) formulují „právní otázky“ následovně:
[1] „Dle žalobce ze závěrů soudem jmenovaného znaleckého ústavu O, ale
i znaleckého ústavu K je zhodnocení podniku rozdíl mezi hodnotou podniku ke dni
uzavření smlouvy a ke dni odstoupení od smlouvy. Jsou správné závěry soudu
vycházející při ocenění hodnoty podniku, a to na základě jakési tabulky
nekorespondující s účetnictvím úpadce, nebo měl soud vycházet z pohledávek
skutečných a existujících ke dni 1. června 2005, kdy smlouvu podepsal za
kupujícího S., nebo měl soud vycházet z pohledávek ke dni 2. června 2005, kdy
smlouvu o prodeji podniku podepsal první žalovaný?“
[2] „Je správné hodnocení soudu o hodnotě podniku ke dni uzavření smlouvy, když
se zabýval i pohledávkami ke dni 31. květnu 2005, které byly před prodejem
podniku vyvedeny jinam nebo neexistovaly (…)?“
[3] „Je zhodnocením podniku příjem úpadce na běžný účet úpadce, který plynul z
prodeje zásob zcizeného majetku žalobce a/ v době od uzavření smlouvy o prodeji
podniku do odstoupení od smlouvy o prodeji podniku ve výši 161.171 Kč?“
[4] „Ze smlouvy o prodeji podniku vyplývá, že úpadce měl závazky z
nevyčerpaných dovolených ve výši 1.138.632 Kč. Je zhodnocením podniku, když si
v době od uzavření smlouvy o prodeji podniku do odstoupení od této smlouvy
zaměstnanci úpadce tyto dovolené vyčerpali, žalobce jim vyplatil náhradu mzdy
za tuto čerpanou dovolenou a úpadci tím zanikl závazek ve výši 1.138.632 Kč?“
[5] „Může se znalec Ing. Kozorský domnívat, že při vyplacení odstupného došlo
ke snížení aktiv, když z výsledků úpadce vyplývá, že tato aktiva ,byla’ ke dni
31. května 2005 77.407.000 Kč, ke dni 13. září 2005 120.745.000 Kč ke dni 16. září 2005 121.985.000 Kč, či k 30. září 2005 ve výši 142.623.000 Kč, nebo měl
stav aktiv porovnat, jak to udělal žalobce?“
[6] „Je smlouva o prodeji podniku platnou smlouvou, když podnik byl zastaven
žalobcem a/, a to s ohledem na znění § 27 odst. 5 ZKV?“
[7] „Věřitelský výbor schválil prodej podniku dle smlouvy o prodeji podniku
uzavřené dne 30. května 2005. Je smlouva o prodeji podniku platná, když žalobce
a/ podepsal smlouvu dne 1. června 2005 a úpadce dne 2. června 2005 a když žádná
smlouva o prodeji podniku dne 30.
května 2005 uzavřena nebyla?“
[8] „Musí žalovaní existenci tvrzených pohledávek vůči žalobci a/ doložit a
prokázat jejich právní důvod, nebo stačí, když jejich existenci soud dovozuje
pouze z excelové tabulky předložené žalovaným?“
[9] „Přepokládejme hypoteticky, že pohledávky úpadce vůči žalobci a/ před
uzavřením smlouvy o prodeji podniku nebyly smyšlené; mohly tyto pohledávky
vůbec vzniknout, když by se jednalo o pohledávky za dodání zboží, jejichž
vlastníkem byl právě žalobce a/ a zboží navíc nebylo žalobci a/ předáno?“
[10] „Přepokládejme hypoteticky, že by úpadce chtěl prodat existující zboží
žalobci a/ před uzavřením smlouvy o prodeji podniku a zboží by nepředal, došlo
by k prodeji, respektive k převodu vlastnického práva k tomuto zboží z úpadce
na žalobce a/?“
[11] „Přepokládejme hypoteticky, že pohledávky úpadce vůči žalobci a/ před
uzavřením smlouvy o prodeji podniku nebyly smyšlené, předpokládejme že prodej
zásob patřících žalobci a/ úpadcem byl platný i přes zástavy, předpokládejme,
že smlouva o prodeji podniku je platná a odstoupení taky. Došlo by splynutím ke
znehodnocení podniku, když by byly úpadcem prodány zásoby patřící žalobci a/?“
[12] „Přepokládejme hypoteticky, že pohledávky úpadce vůči žalobci a/ ke dni
uzavření smlouvy o prodeji podniku nebyly smyšlené; mohly tyto pohledávky vůbec
vzniknout, když zajištěný věřitel žalobce a/ měl případné zásoby úpadce
zajištěny zástavní smlouvou o věcech movitých ze dne 24. června 2002 a uvedený
prodej navíc ani nechválil konkursní soud?“
[13] „Je zhodnocení podniku, když dne 13. září 2005 úpadce neoprávněně zabavil
žalobci částku 300.000 Kč, jak vyplynulo z výpovědi F. O. ze dne 22. prosince
2005 ve sporu vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm
99/2005?“
[14] „Je snížení počtu nepotřebných zaměstnanců a tím úspora na odstupném ve
výši 1.138.632 Kč zhodnocením podniku, které by úpadce jinak musel vynaložit,
aby nemusel vyplácet mzdu někomu, kdo nepřináší úpadci žádný užitek?“
[15] „Je zhodnocením podniku zcizení zásob žalobce na podnikovou prodejnu
úpadce v řádu stovek tisíc korun českých, když podniková prodejna úpadce nebyla
předmětem prodeje?“
[16] „Sestěhováním výroby do menších prostor došlo k úspoře na vytápění několik
miliónů korun českých ročně. Jedná se zhodnocení podniku? Pokud soudem
jmenovaný znalec žádá součinnost znalce specialisty na výpočet skutečné hodnoty
úspor, bylo povinností soudu tento důkaz provést, aby byla zjištěna skutečná
výše úspor a žalobce unesl k tomuto tvrzení důkazní břemeno? Není postup soudu,
kterým bylo takovéto doplnění znaleckého posudku zamítnuto, libovůlí soudu při
rozhodování?“
[17] „Je důkazem o úspoře několika miliónů korun českých na energiích obdobná
textilní výroba v Zaječích 322, kdy byly v řízení doloženy náklady na vytápění
ročně cca 50.000 Kč či obdobná částka v insolvenčním řízení na K. F. (…) oproti
výrobě, kdy sestěhováním textilní výroby byl vytvářen po dobu několika let zisk
několik miliónů korun českých a je dosahován dodnes?“
[18] „Je pohledávka ve výši 1 % z obratu vůči nájemci ANIDOR s. r. o.
a další
pohledávky získané úpadcem z pronájmu v době od uzavření smlouvy do odstoupení
od smlouvy zhodnocením podniku?“
[19] „Je neoprávněné zabavení finančních prostředků prvním žalovaným jako
správcem konkursní podstaty úpadce ve výši 300.000 Kč dne 13. září 2005
zhodnocením podniku?“
[20] „Vznikla škoda žalobci tím, že první žalovaný zrušil dne 31. květnu 2005
dražbu podniku a místo toho uskutečnil neplatný přímý prodej?“
[21] „Je odvolací soud oprávněn rozhodnout o odvolání účastníka tak, že
odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, aniž by se
vypořádal se všemi právně relevantními odvolacími námitkami účastníka?“
[22] „Je odepřením práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud vychází z
důkazů provedených soudem prvního stupně svědčících pouze v neprospěch jedné z
procesních stran, aniž by byly zohledněny navržené, avšak neprovedené důkazy
svědčící ve prospěch druhé procesní strany?“
[23] „Důsledky nesplnění informační (vysvětlovací) povinnosti žalované strany
ve vztahu k prokázání žalobního nároku žalobce.“
21. Druhý a třetí žalovaný ve (společném) vyjádření navrhují dovolání odmítnout
jako nepřípustná, případně zamítnout jako nedůvodná, akcentujíce, že soudy
rozhodovaly správně jen o tom, zda se podnik úpadce zhodnotil investicemi
popsanými v žalobě.
III. Přípustnost dovolání
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. K tomu
úvodem poznamenává, že předmět sporu se odvíjí od okolností nastalých v průběhu
(dosud neskončeného) konkursního řízení vedeného (podle zákona o konkursu a
vyrovnání) na majetek úpadce. S přihlédnutím k § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a §
434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), se pro toto konkursní řízení uplatní (též pro účely posouzení
přípustnosti dovolání) i v době od 1. ledna 2008 zákon o konkursu a vyrovnání
ve znění účinném do 31. prosince 2007.
24. Dovolatelé podali (společné) dovolání výslovně proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé; jiné rozlišení co do rozsahu, v jakém
rozhodnutí odvolacího soudu napadají (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), jejich dovolání
neobsahuje.
25. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posuzování tzv.
subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je
oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší. Srov. např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sb. rozh.
obč., nebo odstavec 21. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září
2022, sen. zn. 29 ICdo 2/2021, uveřejněného pod číslem 70/2023 Sb. rozh. obč.
26. V rozsahu, v němž první dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
okresního soudu (též) v bodě III. výroku (o zamítnutí žaloby co do požadavku
druhého dovolatele, aby mu třetí žalovaný zaplatil částku 578.414 Kč s
příslušenstvím), odmítl Nejvyšší soud dovolání prvního dovolatele bez dalšího
podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř. jako
subjektivně nepřípustné, jelikož jde o výrok, který se netýká práv a povinností
prvního dovolatele.
27. V rozsahu, v němž druhý dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
okresního soudu (též) v bodech I. a II. výroku (o zamítnutí žaloby co do
požadavku prvního dovolatele, aby mu první a druhý žalovaný zaplatili částku
1.633.541 Kč s příslušenstvím a aby mu třetí žalovaný zaplatil částku 1.055.127
Kč s příslušenstvím), odmítl Nejvyšší soud dovolání druhého dovolatele bez
dalšího podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř. jako
subjektivně nepřípustné, jelikož jde o výrok, který se netýká práv a povinností
druhého dovolatele.
28. V rozsahu, v němž první dovolatel v rámci společného dovolání napadá
rozsudek odvolacího soudu dovoláním v té části prvního výroku, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech I. a II. výroku (o zamítnutí
žaloby co do požadavku prvního dovolatele, aby mu první a druhý žalovaný
zaplatili částku 1.633.541 Kč s příslušenstvím a aby mu třetí žalovaný zaplatil
částku 1.055.127 Kč s příslušenstvím), může být dovolání přípustné podle § 237
o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238
o. s. ř.
29. Také v rozsahu, v němž druhý dovolatel v rámci společného dovolání napadá
rozsudek odvolacího soudu dovoláním v té části prvního výroku, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodě III. výroku (o zamítnutí žaloby
co do požadavku druhého dovolatele, aby mu třetí žalovaný zaplatil částku
578.414 Kč s příslušenstvím), může být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.,
když pro ně opět neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s.
ř.
30. Nejvyšší soud nicméně důvod připustit dovolání ani potud neshledal, a to z
následujících příčin:
31. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp.
zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh.
obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li
dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace
přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného
pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
32. Platí rovněž, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 108/2011“), včetně tam zmíněného odkazu na
nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nález je (stejně
jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových
stránkách Ústavního soudu].
33. Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu,
není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z
těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je
tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně
jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů
napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009,
sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek
nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné
jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp.
zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018,
uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. Dovolání pak logicky není (nemůže
být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo
29/2021).
34. V intencích (ustálených) judikaturních závěrů shrnutých v odstavcích 31. až
33. shora nezakládá přípustnost (společného) dovolání žádná z dovolateli
položených otázek, k čemuž lze uvést v podrobnostech následující:
K otázce č. 1 a 2
35. Otázkami č. 1 a 2 se dovolatelé domáhají odpovědi k hodnocení skutkových
závěrů odvolacím soudem (předjímajíce současně u otázky č. 1 své vlastní
hodnocení). Možnost takové otázky zodpovědět (a tedy i možnost připustit pro ně
dovolání) vylučují závěry shrnuté v odstavcích 31. a 32. odůvodnění shora
(srov. i R 108/2011).
K otázce č. 3 a 4
36. Také otázky č. 3 a 4 mají (nepřípustný) skutkový rozměr a vybočují ze
skutkového stavu, z nějž vychází napadené rozhodnutí; nadto dovolatelé u otázky
č. 4 v rámci její formulace předjímají (nepřípustně) svá zjištění ze smlouvy o
prodeji podniku (srov. opět odstavec 31. odůvodnění shora).
K otázce č. 5
37. Otázka č. 5 (co se „může domnívat“ znalec Ing. Kozorský) se opět týká toho,
jak mají být (podle dovolatelů) „správně“ hodnoceny důkazy; možnost ji
zodpovědět (a tedy i možnost připustit pro ni dovolání) vylučují závěry shrnuté
v odstavcích 31. a 32. odůvodnění shora (srov. opět i R 108/2011).
K otázce č. 6 a 7
38. Na řešení otázek č. 6 a 7 (na posouzení platnosti smlouvy o prodeji
podniku) napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud se (logicky) zabýval (ve
shodně s žalobou vymezeným skutkem) tím, zda a v jakém rozsahu se v době od 1.
června 2005 do 13. září 2005 zvýšila hodnota úpadcova podniku investicemi
provedenými žalobcem a/ (popsanými v žalobě a tam vyčíslenými částkou 578.414
Kč) a propuštěním části zaměstnanců, kterým měl žalobce a/ vyplatit odstupné v
celkové výši 1.055.127 Kč. Pro takové posouzení neměl za podstatné, zda smlouva
o prodeji podniku byla od počátku absolutně neplatná, nebo zda zanikla (až)
odstoupením (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 13. odůvodnění
shora, odstavec 68. odůvodnění napadeného rozhodnutí a odstavec 70. odůvodnění
napadeného rozhodnutí in fine). Důvod připustit dovolání pro zodpovězení těchto
otázek tedy Nejvyšší soud neměl (srov. závěry obsažené v odstavci 33.
odůvodnění shora).
K otázce č. 8
39. Otázka č. 7 se opět (nepřípustně) pojí s (jiným) hodnocením skutkového
stavu věci (srov. odstavce 31. a 32. odůvodnění shora a v tomto rámci opět i R
108/2011), přičemž napadené rozhodnutí na jejím řešení ani nespočívá (závěr, že
existence pohledávek vůči žalobci a/ plyne z excelové tabulky předložené
„žalovaným“, neobsahuje). Důvod připustit dovolání pro zodpovězení této otázky
tedy Nejvyšší soud neměl (srov. závěry obsažené v odstavci 33. odůvodnění
shora).
K otázce č. 9 až 12
40. Otázky č. 9 až 12 formulují dovolatelé pouze v hypotetické rovině (všechny
začínají slovy „Předpokládejme hypoteticky“), tedy bez vazby na skutkový stav
dané věci, respektive jako čistě akademické (ty, na jejichž řešení napadené
rozhodnutí nespočívá). Takové otázky jsou pro dovolací řízení bezcenné; srov
shodně např. odstavec 26. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října
2023, sp. zn. 29 Cdo 1947/2021, uveřejněného pod číslem 85/2024 Sb. rozh. obč.
K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. např. též důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014,
uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč.
K otázce č. 13
41. Otázka č. 13 má (opět) nepřípustný skutkový rozměr a vybočuje ze skutkového
stavu, z nějž vychází napadené rozhodnutí, když v rámci její formulace
dovolatelé nejprve formulují vlastní skutkové zjištění (o tom, co a komu úpadce
neoprávněně zabavil); srov. opět odstavec 31. odůvodnění shora.
K otázce č. 14
42. Otázka č. 14 směřuje k polemice s jinými skutkovými závěry odvolacího soudu
a pro její zodpovězení proto nelze připustit dovolání (srov. odstavce 31. a 32.
odůvodnění shora a v tomto rámci opět i R 108/2011).
K otázce č. 15 až 20
43. Otázky č. 15 až 20 vedle toho, že opět mají (nepřípustný) skutkový
charakter (srov. R 108/2011), vybočují z mezí ustavených co do identity skutku
žalobou a pro jejich zodpovězení nelze připustit dovolání proto, že napadené
rozhodnutí na jejich řešení nespočívá (a spočívat nemá). Srov. závěry obsažené
v odstavci 33. odůvodnění shora a (k identitě skutku) např. důvody usnesení
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sb. rozh.
obč., nebo důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného
pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.
K otázce č. 21
44. Otázku č. 21 by mělo smysl zodpovědět, jen kdyby napadené rozhodnutí
spočívalo na závěru, že odvolací soud rozhodl v neprospěch účastníka, aniž se
vypořádal se všemi právně významnými skutečnostmi. Tento předpoklad (který
dovolatelé činí součástí otázky) však napadené rozhodnutí nepotvrzuje.
45. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění
rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp.
zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Napadené rozhodnutí je s těmito ustálenými judikatorními závěry v souladu.
K otázce č. 22
46. Otázka č. 22 je (nepřípustně) formulována jako otázka kapciózní, tedy jako
otázka předpokládající dosud nepotvrzenou skutečnost (zde otázka
předpokládající, že odvolací soud řádně nezohlednil důkazy a důkazní návrhy
jdoucí ku prospěchu dovolatelů). K nepřípustnosti dovolání vymezujícího se
proti samotnému hodnocení (provedených) důkazů srov. opět odstavec 32.
odůvodnění shora, včetně tam označeného R 108/2011.
47. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s.
ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je
především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“),
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007,
uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod číslem 83/2019 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 83/2019“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např.
nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem
80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září
1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu.
48. Z R 39/1999, R 71/2009 a R 83/2019 plyne, že soud neprovede důkazy, které
jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci
(ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož
i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově
prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy,
které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy (důkazy nezákonné).
49. Napadené rozhodnutí je (co do nepotřebnosti dalšího dokazování, bylo-li
prokázáno, že ke zhodnocení úpadcova podniku způsobem vymezeným žalobou
nedošlo) s těmito judikatorními závěry v souladu.
50. Zbývá dodat, že otázkou, zda jde o „odepření práva na spravedlivý proces“,
dovolání zjevně cílí k tzv. zmatečnostní vadě řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o.
s. ř. (z obsahového hlediska ji vystihuje). Taková vada ale podle ustanovení §
241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu
prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze
připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna
2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč.,
jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb.
rozh. obč.
K otázce č. 23
51. Otázka č. 23 nemá podobu otázky (dovolatelé se v rámci její formulace na
nic neptají). K „vysvětlovací povinnosti“ účastníka sporného řízení pak
Nejvyšší soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a
závěry v tomto rámci shrnuté např. v odstavcích 75. až 77. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněného
pod číslem 58/2023 Sb. rozh. obč. Poměřováno tam formulovanými závěry Nejvyšší
soud důvod připustit dovolání k této otázce též nemá (napadené rozhodnutí
nespočívá na úsudku, že dovolatelé svá tvrzení neprokázali, jelikož nemohli
tvrdit některé skutečnosti známé jen žalovaným, nýbrž na závěru, že žalobou
popsaným mechanismem se úpadcův podnik nezhodnotil).
52. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud tudíž i potud dovolání obou dovolatelů odmítl, a
to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
53. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto,
čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení.
54. U prvního žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího
řízení.
55. Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení pak u druhého a třetího
žalovaného představují (u každého z nich) odměnu advokáta za 1 úkon právní
služby (sepis společného vyjádření k dovolání z 13. července 2023) podle § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), v aktuálním (rozhodném) znění.
56. Tarifní hodnotou věci je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 advokátního
tarifu u druhého žalovaného částka 1.633.541 Kč a u třetího žalovaného rovněž
částka 1.633.541 Kč (součet částek 1.055.127 Kč a 578.414 Kč), čemuž odpovídá
(dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 14.860 Kč.
Jelikož šlo o společný úkon (společné vyjádření k dovolání) při zastupování
dvou osob, náleží advokátu těchto žalovaných za každého z nich mimosmluvní
odměna snížená (podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu) o 20 % (tedy snížená o
částku 2.972 Kč), konkrétně mimosmluvní odměna ve výši 11.888 Kč. Spolu s
náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč
(rozdělenou mezi tyto žalované částkou 150 Kč), jde vždy celkem o částku 12.038
Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.527,98 Kč (§
137 odst. 3 o. s. ř.) u každého z těchto žalovaných celkem o částku 14.565,98
Kč. Vzhledem k rozsahu podaného dovolání [srov. opět argumentaci k subjektivní
(ne)přípustnosti dovolání v odstavcích 25. až 29. odůvodnění shora] a k tomu,
že podle povahy věci nešlo ohledně těchto žalovaných o solidární plnění, tak je
každý z žalobců povinen zaplatit každému ze žalovaných 7.282,99 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. října 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu