28 Cdo 3186/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně PaedDr. M. K., P., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se
sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, proti žalovanému Mgr. Ing. P. Š., T.,
zastoupenému Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku,
Macharova 376, o zaplacení částky 157.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 436/2012, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 13.
3. 2014, č. j. 15 Co 56/2014-213, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 24 C 436/2012-165
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 157.000,- Kč s příslušenstvím blíže
uvedeném ve výroku a zavázal jej k náhradě nákladů řízení žalobkyni. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění převzatých ze žaloby, podle nichž
přiznaná částka představuje bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému tím, že
užíval byt v domu ve vlastnictví žalobkyně. Důvod užívání opíral původně o
nájemní smlouvu uzavřenou dne 20. 10. 2006 s předchozím vlastníkem domu I. H. a
činil tak do 27. 6. 2012, kdy byt vyklidil a předal žalobkyni. Uvedená nájemní
smlouva byla ovšem neplatná, neboť pronajaté prostory popsané ve smlouvě nebyly
byty, v době jejího uzavření k bytovým účelům nebyly zkolaudovány. To se stalo
až v důsledku kolaudačního rozhodnutí příslušného úřadu ze dne 24. 9. 2010, a
to ke dni 30. 9. 2010. Žalovaná se stala vlastnicí domu, v němž se byt nachází,
a to na základě kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2009. Žalovaná částka byla
vyčíslena jako bezdůvodné obohacení žalovaného za období od 30. 9. 2010
(kolaudace prostor na byt) do 27. 6. 2012 při obvyklé výši nájemného minimálně
7.500,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně hodnotil skutková zjištění tak, že vyšel z posouzení
neplatnosti shora zmíněné nájemní smlouvy jako neplatné shodně s výsledky
řízení v předchozím sporu o vyklizení vedeném žalobkyní proti žalovanému pod
sp. zn. 9 C147/2010 u Okresního soudu v Táboře a posléze v odvolacím řízení pod
sp. zn. 15 Co 826/2011. Dovodil z toho, že pokud by byla nájemní smlouva platná, vstoupila by žalobkyně
do práv a povinností pronajímatele i při změně vlastnictví domu ve smyslu § 680
odst. 2 o. z. Tak tomu ovšem podle výsledků řízení nebylo, takže žalobkyně
jako vlastnice nemovitosti, v níž se byt nachází, je aktivně legitimována k
uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení z titulu užívání zmíněných prostor. Ohledně nároků žalovaného poukázal soud prvního stupně na okolnost, že původní
vztah (založený neplatnou nájemní smlouvou) s I. H. opravňoval žalovaného
uplatnit právo na vrácení částky nájemného uhrazeného původně na dobu deseti
let, a to v rozsahu, v němž nemohl své právo uživatele realizovat. Soud prvního stupně neuznal za důvodnou námitku žalovaného o rozporu s dobrými
mravy na straně žalobkyně při uplatnění uvedeného nároku. Poukázal na to, že
dobrá víra obohaceného může mít význam pouze z hlediska § 458 a 459 o. z. Neuznal rovněž, že by okolnost, že nemovitost, v níž se předmětný byt nacházel,
byla při sjednávání kupní ceny mezi původním vlastníkem I. H. a žalobkyní,
důvodem ke snížení kupní ceny, čímž se – podle námitky žalovaného – mělo již
dostat žalobkyni odškodnění za zatížení nemovitostí v podobě nájmu sjednaného
se žalovaným na dobu deseti let. V tomto směru odkázal opět na možnost, aby
žalovaný své tvrzené nároky uplatnil proti I. H. Stejně tak soud prvního stupně neuznal tvrzení žalovaného o údajném narovnání
uzavřeném mezi ní a žalobkyní, v jehož důsledku by bylo vyloučeno uplatnění
nároků žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení, jak k tomu přistoupila.
K námitce započtení nákladů, které podle žalovaného tento vynaložil na
nadstandardní vybavení bytu, soud prvního stupně uvedl, že i podle tvrzení
žalovaného šlo o výdaje vynaložené za doby trvání vlastnictví nemovitosti I. H., takže vůči žalobkyni taková kompenzační námitka nemá místa. Ve vztahu k námitkám žalovaného o výši bezdůvodného obohacení, které podle
žalovaného se mělo vázat k výši nájemného dohodnutého v původní (neplatné)
smlouvě s I. H., zaujal soud prvního stupně závěr opírající se o výklad
zákonného předpisu o tom, že výše bezdůvodného obohacení se stanoví v částce
odpovídající nájmu obvyklému v daném místě a čase. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze
dne 13. 3. 2014, č. j. 15 Co 56/2014-213, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu je nutno projednávanou věc předně posoudit i nadále
podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, bez ohledu na to,
že od 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník,
neboť to plyne z výslovného znění § 3028 odst. 3 posledně uvedeného zákona. Odvolací soud poté postupně odmítl odvolací námitky žalovaného nesoucí se k
okolnostem sjednání nižší kupní ceny mezi žalobkyní a I. H. Podrobně vyložil
důvody svého závěru s odkazem na volné hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Stejně tak se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neexistenci narovnání
mezi žalobkyní a žalovaným, jak to tento tvrdil a svůj závěr srozumitelně
zdůvodnil. Odmítl rovněž námitky právní povahy nesoucí se k opakované argumentaci
žalovaného, podle nichž na straně žalobkyně schází aktivní legitimace k
uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení. Proto, ač se uplatněný nárok odvíjí
od neplatnosti nájemní smlouvy (uzavřené původně mezi žalovaným a I. H. –
dřívějším vlastníkem nemovitosti), neexistuje mezi žalobkyní a žalovaným
synallagmatický závazek. Jde proto o případ podřaditelný pod ustanovení § 451
o. z., spadající pod případ plnění bez právního důvodu, na jehož vydání má
právo pouze žalobkyně jako výlučná vlastnice nemovitosti, v níž se byt nachází. Za nedoložené proto považoval i námitky žalovaného o formulaci žaloby, do níž
se podle žalovaného měla promítnout zásada vzájemného vráceného plnění ve
smyslu § 457 o. z. K odvolací námitce o výkonu práva žalobkyně jako rozporného s dobrými mravy,
odkázal odvolací soud na posouzení věci soudem prvního stupně a s nimi se
ztotožnil, stejně jako v případě jím opakovaně vznášené námitky započtení. Připomněl v této souvislosti závěry dosavadní soudní judikatury (pro stručnost
dovolací soud odkazuje na obsah odůvodnění zmíněného rozsudku na str. 5).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost zdůvodňoval tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Tato tvrzení uplatnil postupně ve
vztahu k otázkám:
a) aktivní legitimace žalobkyně
b) rozporu s dobrými mravy v podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení
c) opomenutím skutečnosti, že už při sjednávání kupní ceny dostalo se žalobkyni
snížení zohledňující fakt obsazenosti bytů v domě, a konečně
d) stanovení výše bezdůvodného obohacení bez respektování výše nájmu, který byl
původně sjednán mezi žalovaným a I. H. V jednotlivostech pak dovozoval právní důvod nesprávného právního posouzení
takto:
ad a) v tomto směru odkazoval na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004,
ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1532/2010 a rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006. Podle dovolatele se v případech neplatné smlouvy nejedná o prospěch
žalovaného získaný plněním bez právního důvodu, neboť spočívá-li bezdůvodné
obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze
její účastníci, bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné
smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy
došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podpůrně namítal, že i kdyby žalobkyně aktivně legitimována byla,
příslušel by jí pouze nárok na vrácení toho, oč peněžitá náhrada za plnění
žalobkyně přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným. Ad b) v tomto ohledu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, jmenovitě
usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013 a usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013, opakoval svá tvrzení před soudy obou stupňů
rekapitulující procesní postoje žalobkyně v tomto sporu i v předchozím řízení
ve věci sp. zn. 9 C 147/2010 Okresního soudu v Táboře v řízení o vyklizení a
dovozoval svůj závěr, že mezi ním a žalobkyní došlo k narovnání, čímž je další
uplatňování nároků vyloučeno. Ad c) zde dovolatel pouze stručně opakoval svá tvrzení uplatněná již v řízení
před soudem prvního stupně s tím, že poskytnutím slevy z ceny nemovitostí
nastala situace, kdy vymáhání bezdůvodného obohacení by bylo v rozporu s
dobrými mravy. Ad d) k uplatnění tohoto dovolacího důvodu namítal dovolatel (s odkazem na
právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2672/2012), že posouzení jeho případu se vymyká pojmu „obvyklého nerušeného
užívání obdobné věci nájmu v daném místě a čase“ proto, že byl veden úvahou o
možnosti byt užívat, při předplaceném nájemném na dobu deseti let, což se do
posouzení odvolacího soudu nepromítlo. Dovolatel proto navrhoval zrušení věci na úroveň odvolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237
o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudí-li soud projednávanou
právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si soud aplikovaný
právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Skutkový stav, jak byl tvrzen v žalobě a v řízení prokázán, jehož správnost
není dovolací soud v rámci posouzení právních otázek namítaných v dovolání
posuzovat, vyznívá tak, že žalobkyně uplatňuje nárok z titulu bezdůvodného
obohacení na základě tvrzení, že poté, co se stala výlučnou vlastnicí
nemovitosti, v níž se nacházely mj. prostory užívané žalovaným. Ten se
domníval, že je oprávněným nájemcem z titulu nájemní smlouvy s původním
vlastníkem. Uvedená smlouva však byla absolutně neplatná pro rozpor s povahou
prostor užívaných žalovaným, které nebyly ještě kolaudovány jako bytové
prostory. Přitom na základě této smlouvy žalovaný poskytl plnění původnímu
vlastníkovi spočívajícímu v úhradě dohodnutého nájemného na dobu deseti let
předem.
Žalobkyně nepožadovala vrácení uvedeného smluveného nájemného, nýbrž žádala
vydání bezdůvodného prospěchu proto, že žalovaný prostory užíval na základě
neplatné nájemní smlouvy.
Posouzení vztahu mezi účastníky shora uvedené neplatné smlouvy proto přichází
do úvahy jako vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 457
o. z., aniž by tak byl řešen vztah k současnému vlastníkovi, ve vztahu k němuž
žalovaný byt užívá bez jakéhokoliv právního důvodu. Posouzení této základní
otázky odvolacím soudem je tak v souladu s výsledky důkazního řízení a tomu
odpovídající aplikaci v úvahu přicházejícího ustanovení.
Dovolací soud proto nemohl přisvědčit argumentace dovolatele dovolávajícího se
závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 33 Odo 369/2004,
neboť na skutkový stav zjištěný v této věci a posuzovaný odvolacím soudem jako
nárok vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází a je užívání bezesmluvně
jiným subjektem (žalovaným), závěry v citovaném rozsudku aplikovat nelze. Jde o
odkaz nepřípadný, který nemůže zvrátit správnost závěrů odvolacího soudu v této
věci. Posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně je tak v souladu s
výkladovou praxí plynoucí z ustanovení § 457 o. z.
K dovolacímu důvodům specifikovanému pod body b) až d) jak byly rekapitulovány
shora a které se nesou k tvrzení dovolatele o pominutí závěrů soudní praxe
odvolacím soudem, když tento trvá na tom, že uplatněný nárok je v rozporu s
dobrými mravy, dospívá dovolací soud k závěru o nedůvodnosti takové argumentace.
Obecně platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno
poměřovat § 3 odst. 1 obč. zák., tedy tím, zda není v rozporu s dobrými mravy.
Aplikace tohoto ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné
okolnosti, v jejichž světle by se jevilo na místě v podstatě popřít dopady
zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu
dotčených osob. V daném případě však soudy, jež se zabývaly vývojem právních
vztahů mezi účastníky, zjevně neshledaly, že by na výkon žalovaného práva bylo
možno pohlížet jako na nemravný a nepožívající právní ochrany. V tomto směru je
na místě připomenout, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě
závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž
by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při
posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, přitom dává zákon soudu
širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity
přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká
provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby
Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto
směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v
jejich úvahách, na což však v projednávané věci není možné usuzovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak odpovídá závěrům výše zmiňovaných rozhodnutí,
nepředstavuje proto řešení otázky podřaditelné pod ustanovení § 237 o. s. ř.,
takže podmínky přípustnosti dovolání v této věci dovolací soud neshledal.
Nemohl tedy dovolací soud dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že tu
dovolání dovolatele bylo podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to kogentně stanoví
ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím
soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a proto se
dovolání odmítá (§ 243c odst. 1).
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu