29 Cdo 2636/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Frenn Trading B. V., se sídlem v Nizozemsku, Aarle Rixtelseweg 14,
5707GL Helmond, registrační číslo 16039519, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem,
Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00,
proti žalovanému Ing. T. Z., jako správci konkursní podstaty úpadkyně SEMOS, a.
s., identifikační číslo osoby 49240021, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, PSČ 150 00, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 118/2005, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2009,
č. j. 13 Cmo 99/2008-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného
rozsudek ze dne 31. října 2007, č. j. 27 Cm 118/2005-88 (jímž Městský soud v
Praze vyhověl žalobě o určení pravosti pohledávky za úpadkyní SEMOS, a. s. /dále jen „úpadkyně“/), tak, že žalobu o určení pravosti pohledávek žalobkyně
za úpadkyní ve výši 249,514.490,88 Kč a 59,676.167,75 Kč, zamítl. Vyšel přitom z toho, že:
1) Pozdější úpadkyně a Konsolidační banka Praha, s. p. ú. uzavřely
dne 21. dubna 1995 dvě dohody o narovnání vzájemných
vztahů (založených smlouvami o úvěru na trvale se obracející zásoby), podle
nichž měla pozdější úpadkyně zaplatit Konsolidační bance Praha, s. p. ú. 249,514.490,88 Kč a 59,676.167,75 Kč (dále též jen „sporné pohledávky“).2) Obě
dohody jménem pozdější úpadkyně podepsali S. A. a Ing. M.B.. 3) V obchodním rejstříku měla pozdější úpadkyně ke dni uzavření obou smluv
zapsáno tříčlenné představenstvo ve složení: S. A., člen představenstva, Ing. M. B., člen představenstva a J S., člen představenstva. Způsob jednání jménem
společnosti byl zapsán takto: „Za společnost jedná představenstvo, a to buď
společně všichni členové představenstva, anebo samostatně jeden člen
představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen. Podepisování
za společnost se uskutečňuje tak, že buď společně všichni členové
představenstva nebo společně předseda nebo místopředseda a jeden člen
představenstva, anebo jeden člen představenstva, který k tomu byl
představenstvem písemně pověřen, připojí svůj podpis k názvu společnosti či
otisku razítka společnosti“. 4) Sporné pohledávky přešly (byly převedeny) na žalobkyni. 5) Usnesením ze dne 30. března 2005, sp. zn. 97 K 33/2003, prohlásil Městský
soud v Praze konkurs na majetek úpadkyně. Správcem konkursní podstaty ustanovil
žalovaného. 6) Žalobkyně přihlásila do konkursu sporné pohledávky, žalovaný popřel jejich
pravost. Na takto ustaveném základě odvolací soud - poukazuje na závěry formulované
Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000
(jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001,
pod číslem 137) - zdůraznil, že podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 30. června 1996 (dále též jen „obch. zák.“)
bylo jednání statutárního orgánu jednáním podnikatele teprve poté, kdy byl
statutární orgán zapsán do obchodního rejstříku. Zápis statutárního orgánu měl
tudíž konstitutivní povahu. Uvedený závěr se vztahoval nejen na zápis členství
osob ve statutárním orgánu, ale i jejich funkcí v něm. Podle zápisu v obchodním rejstříku museli jednat všichni členové představenstva
anebo jeden člen k tomu ostatními pověřený, neboť představenstvo pozdější
úpadkyně nemělo předsedu ani místopředsedu, „což ostatně podepisující osoby
potvrdily svými podpisy na dohodách, jež podepsaly jako členové představenstva
bez uvedení jakýchkoliv funkcí“. Jestliže obě dohody o narovnání za pozdější
úpadkyni podepsali toliko dva ze tří členů představenstva, učinili tak v
rozporu s ustanovením § 13 odst. 2 obch.
zák., v důsledku čehož jsou dohody
absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani žalobkyní předložený zápis ze
zasedání představenstva pozdější úpadkyně ze dne 1. července 1996, na němž byl
zvolen (více než rok po podepsání dohod) předseda a místopředseda
představenstva. Odvolací soud proto uzavřel, že úpadkyni žádné závazky z těchto
dohod nevznikly a žalobkyni sporné pohledávky nesvědčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby je Nejvyšší soud
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že obě dohody o narovnání byly úpadkyní
uzavřeny „způsobem, který vyplýval z tehdejšího stavu zápisu v obchodním
rejstříku“. Zdůrazňuje, že „na rozdíl od členství ve statutárním orgánu
společnosti, které dle tehdejší právní úpravy vznikalo teprve v okamžiku zápisu
do obchodního rejstříku, funkce předsedy, místopředsedy, příp. dalších
funkcionářů představenstva vznikala naopak nezávisle na jejím zápisu do
obchodního rejstříku, když pro opačný právní závěr nelze nalézt v tehdy platné
právní úpravě jakoukoliv zákonnou oporu“.
Ačkoliv tedy v konkrétním případě byl S. A. v obchodní rejstříku zapsán jako
člen představenstva pozdější úpadkyně a nikoliv zároveň jako jeho předseda, má
dovolatelka za to, že funkce předsedy představenstva mu vznikla již zvolením a
mohl tudíž jako předseda představenstva také jménem pozdější úpadkyně jednat.
Ze zápisu ze zasedání představenstva pozdější úpadkyně ze dne 1. července 1996
přitom nepřímo vyplývá, že S. A. vykonával funkci předsedy představenstva i v
předchozím funkčním období, tj. i ke dni podpisu obou dohod o narovnání.
Podepsal-li obě dohody společně s dalším členem představenstva, učinil tak v
souladu se zapsaným způsobem jednání jménem pozdější úpadkyně.
Nesoulad mezi zapsaným způsobem jednání a podpisem úpadkyně na dohodách by pak
podle dovolatelky mohl vést toliko k závěru o relativní neplatnosti takto
učiněného právního úkonu v souladu s ustanovením § 267 odst. 1 obch. zák.,
neboť „neplatnost písemného akceptu smlouvy z důvodu podpisu nezmocněného
jednatele (…) je stanovena na ochranu této právnické osoby“. Dovolatelka přitom
s ohledem na marné uplynutí promlčecí doby vznesla námitku promlčení práva
žalovaného dovolat se relativní neplatnosti obou dohod o narovnání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - zabýval tím, zda je
dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení § 13 obch. zák., ve znění účinném ke dni 21. dubna 1995, pro
věc rozhodném (tj. naposledy ve znění zákona č. 156/1994 Sb.), je-li
podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo prostřednictvím zástupce.
Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (odstavec
první). Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a
družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li
tento orgán zapsán do obchodního rejstříku (odstavec druhý).
Ustanovení § 28 odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění) pak určuje, že do
obchodního rejstříku se zapisují (též) tyto údaje:
(…)
e/ jméno a bydliště osoby nebo osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho
členy, s uvedením způsobu, jakým jednají jménem právnické osoby.
Podle ustanovení § 191 obch. zák. (v rozhodném znění) je představenstvo
statutárním orgánem (akciové společnosti), jenž řídí činnost společnosti a
jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti,
pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné
hromady. Pokud stanovy neurčí jinak, je oprávněn jednat jménem společnosti
každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a
způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. (odstavec první).
Stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo
představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči
třetím osobám (odstavec druhý).
Otázkou právní úpravy jednání jménem obchodní společnosti,
účinné do 30. června 1996 (tedy před účinností
zákona č. 142/1996 Sb.), se Nejvyšší soud opakovaně zabýval.
Ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3025/2000 formuloval a odůvodnil
závěr, podle něhož stanovil-li obchodní zákoník v ustanovení § 13 odst. 2, že
ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu
určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento
orgán zapsán do obchodního rejstříku, nelze toto ustanovení vykládat jinak, než
že jednání statutárního orgánu bylo jednáním podnikatele teprve poté, co byl
statutární orgán zapsán do obchodního rejstříku, a tedy že uvedený zápis byl
zápisem konstitutivním.
K témuž závěru (učiněnému ve vztahu k jednateli společnosti s ručením omezeným)
se posléze přihlásil (pro poměry družstva) i v rozsudku ze dne 15. prosince
2004, sp. zn. 29 Odo 493/2004 a (pro poměry akciové společnosti) v rozsudku ze
dne 29. června 2010, sp. zn. 29 Odo 1076/2006 (tato rozhodnutí jsou veřejnosti
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V posledně označeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud uzavřel, že u představenstva
akciové společnosti není požadavek zápisu statutárního orgánu do obchodního
rejstříku, nezbytný k tomu, aby jeho jednání bylo možné považovat (ve smyslu §
13 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění) za jednání podnikatele (akciové
společnosti), naplněn jen zápisem složení představenstva akciové společnosti do
obchodního rejstříku. Tento požadavek se beze zbytku prosadí (v souladu s
ustanoveními § 28 odst. 1 písm. e/ a § 191 odst. 1 věty čtvrté obch. zák., v
rozhodném znění) až ve spojení se zápisem způsobu jednání, kterým konkrétní
členové představenstva akciovou společnost zavazují.
Jinými slovy, konstitutivní povahu měl v rozhodné době nejen zápis
představenstva akciové společnosti do obchodního rejstříku (§ 13 odst. 2 obch.
zák.), nýbrž i zápis způsobu jednání členů představenstva, kteří zavazují
akciovou společnost (§ 28 odst. 1 písm. e/, § 191 odst. 1 věta třetí obch.
zák.).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že i kdyby podle zápisu v
obchodním rejstříku ke dni 21. dubna 1995 mohl jménem pozdější úpadkyně jednat
společně pouze předseda nebo místopředseda představenstva a další člen
představenstva, bylo nezbytné, aby zvolení předsedy a místopředsedy
představenstva bylo promítnuto do obchodního rejstříku. Jakkoliv lze přisvědčit
dovolatelce potud, že funkce předsedy (či místopředsedy) představenstva ani v
období do 30. června 1996 nevznikala až zápisem do obchodního rejstříku, vázala-
li akciová společnost ve svých stanovách oprávnění jednat za ni na postavení
předsedy (či místopředsedy) představenstva, byl zápis těchto funkcí v
představenstvu součástí (konstitutivního) zápisu způsobu jednání jménem
společnosti. Jinak řečeno mělo-li společnost zavazovat jednání předsedy či
místopředsedy jejího představenstva (a případně dalšího člena představenstva),
muselo být v obchodním rejstříku současně zapsáno, který z členů představenstva
je jeho předsedou (místopředsedou).
Neměla-li pozdější úpadkyně v rozhodné době v obchodním rejstříku zapsáno,
který z členů jejího představenstva je předsedou (respektive místopředsedou),
nemohl se způsob jednání vázaný na tyto funkce vůbec prosadit. Jestliže při
uzavírání dohod o narovnání za pozdější úpadkyni jednali toliko dva ze tří
členů představenstva, ač podle zápisu způsobu jednání měli jednat všichni
členové představenstva společně (nebo samostatně jeden člen představenstva,
který k tomu byl představenstvem písemně pověřen), nelze jejich jednání
přičítat pozdější úpadkyni a nezavazuje ji.
S ohledem na tyto závěry již Nejvyšší soud pro nadbytečnost nehodnotí rozpor
mezi zápisem způsobu jednání jménem pozdější úpadkyně (podle něhož „za
společnost jedná představenstvo, a to buď společně všichni členové
představenstva, anebo samostatně jeden člen představenstva, který k tomu byl
představenstvem písemně pověřen“) a zápisem způsobu „podepisování za
společnost“ (jež se „uskutečňuje tak, že buď společně všichni členové
představenstva nebo společně předseda nebo místopředseda a jeden člen
představenstva, anebo jeden člen představenstva, který k tomu byl
představenstvem písemně pověřen“, připojí svůj podpis), a neposuzuje, zda
uvedený zápis způsobu jednání vůbec umožňoval dovodit, že pozdější úpadkyni
mohlo zavazovat jednání pouze předsedy či místopředsedy jejího představenstva a
dalšího člena představenstva.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nedodržení způsobu jednání zapsaného v
obchodním rejstříku způsobovalo neplatnost takto učiněného právního úkonu pro
rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák., je třeba modifikovat potud,
že nedodržení způsobu jednání podle § 13 a § 191 obch. zák. vede toliko k tomu,
že takto učiněný právní úkon není právním úkonem akciové společnosti (nelze jej
akciové společnosti přičítat) a nezavazuje ji. Důsledkem nedodržení zapsaného
způsobu jednání akciové společnosti tedy není ani absolutní (jak uzavřel
odvolací soud), ani relativní (jak se domnívá dovolatelka) neplatnost. Tato
nepřesnost však nemá žádný vliv na správný závěr odvolacího soudu, podle něhož
v důsledku nedodržení zapsaného způsobu jednání nevznikly z dohod o narovnání
pozdější úpadkyni závazky uhradit dovolatelce sporné pohledávky.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) správnost napadeného
rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu