29 Cdo 2678/2023-600
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce HUTCHINSON s. r. o., se sídlem v Rokycanech, Klostermannova 995, PSČ 337 01, identifikační číslo osoby 61504424, zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem, se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, proti žalovanému INVECO HOLDING S. p. A., se sídlem v Perugii, Via Alessandro Manzoni 82, 061 35, Italská republika, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou, se sídlem v Praze, U Kanálky 1359/4, PSČ 120 00, o zaplacení částky 630.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 EVC 1/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2023, č. j. 25 Co 196/2022-533, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2023, č. j. 25 Co 196/2022-533, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 23. května 2022, č. j. 4 EVC 1/2018-496, uložil žalovanému (INVECO HOLDING S. p. A.) povinnost zaplatit žalobci (HUTCHINSON s. r. o.) částku 630.000 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. května 2017 do zaplacení (bod I. výroku) a na náhradě nákladů řízení částku 1.966.665,32 Kč (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Dne 5. srpna 2016 uzavřel žalobce jakožto objednatel a INVECO CONSTRUCTION s. r. o. (dále jen „společnost I“) jako zhotovitel smlouvu na výstavbu díla (dále jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla výstavba „haly H“ v areálu žalobce v Rokycanech. [2] Dne 8. srpna 2016 vystavil žalovaný v souvislosti se smlouvou o dílo jako mateřská společnost společnosti I záruku na zaplacení částky 126.000 EUR (dále jen „první finanční záruka“). Dne 11. srpna 2016 vystavil žalovaný v souvislosti se smlouvou o dílo záruku mateřské společnosti na zaplacení částky 504.000 EUR (dále jen „druhá finanční záruka“). V těchto zárukách žalovaný prohlásil, že se bezpodmínečně a neodvolatelně zavazuje provést platbu na první žádost bez nutnosti jakýchkoliv formalit do osmi dnů od obdržení doporučeného dopisu s doručenkou zaslaného oprávněným příjemcem a obsahující žádost o platbu celých částek nebo jejich částí. [3] V e-mailové korespondenci uskutečněné mezi Fredericem Lifermannem (jednajícím za žalobce) [dále jen „F. L.“] a Fillipo Barbettim (jednajícím za žalovaného) [dále jen „F. B.“] v srpnu 2016, F. B. potvrzuje, že zasílá druhou finanční záruku a korespondence se týká rovněž i první finanční záruky. [4] Dne 16. května 2017 vyzval žalobce žalovaného, aby poskytl platbu dle první a druhé finanční záruky. [5] Mgr. Martin Ludma, znalec z oboru kybernetika a kriminalistika, ve znaleckém posudku č. 250/2021, opatřeném doložkou dle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že autenticita a integrita všech e-mailových zpráv předložených žalobcem byla úspěšně ověřena. Odchozí emaily byly s uvedeným předmětem, textem, případně přílohami v uvedené době ze schránek F. L. a F. B. skutečně odeslány a současně byly do schránky žalobce či žalovaného (F. L. a F. B.) taktéž doručeny.
3. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 2029 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že se žalobci podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě. První i druhá finanční záruka (jež žalovaný zaslal žalobci e-mailem) splňují podmínku písemné formy (dle § 562 odst. 1 o. z.). Finanční záruky byly vystaveny nepodmíněně, pročež nebyla podmínkou jejich vystavení existence určitého dluhu, jak se mylně domnívá žalovaný, nýbrž plnění žalovaného mělo být vázáno na první žádost žalobce bez nutnosti jakýchkoliv formalit. Vyzval-li žalobce žalovaného dopisem k výplatě uvedených částek, řídil se striktně obsahem záruk a bylo na žalovaném, aby své závazky splnil.
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 122.742,50 Kč (druhý výrok).
5. Odvolací soud – rekapituluje odvolací námitku žalovaného, podle níž finanční záruky neměly být posuzovány podle českých právních předpisů, leč podle právního řádu Italské republiky, a to s ohledem na čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) – uvedl, že námitka žalovaného o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů byla vyřešena rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019, č. j. 4 EVC 1/2018-158, které potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 12. srpna 2019, č. j. 25 Co 238/2019-169.
6. Dále vycházeje z § 2029, § 2034 odst. 1, § 2035 odst. 1 a 2 o. z. konstatoval, že předložené finanční záruky mají povahu bezpodmínečných záruk a obsah práv a povinností oprávněného (žalobce) je tak dán striktně obsahem záruční listiny. Přitakal soudu prvního stupně v závěru, že předložené finanční záruky naplňují podmínky dle § 2029 o. z. Žalobce v řízení předložil finanční záruky, které byly zaslány žalobci v písemné podobě a byly podepsány za žalovaného F. B. Z obsahu e-mailové korespondence je zřejmé, že obě záruky byly žalobcem odsouhlaseny dne 9. srpna 2016 a dne 11. srpna 2016. Skutečnost, že všechny dokumenty odesílané žalobcem žalovanému a žalovaným žalobci byly odeslány označenými stranami a byly jim také doručeny, byla potvrzena znaleckým posudkem. Závěry znaleckého posudku nebyly zpochybňovány a za tohoto stavu nelze než uzavřít, že dohoda o finančních zárukách byla účastníky uzavřena a že náležitost písemné formy byla dodržena.
7. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalovaného o neurčitosti znění finančních záruk. Z obsahu listin jednoznačně vyplývá, jaký závazek zajišťují, když v případě první finanční záruky jde o závazek k zajištění pohledávky na vrácení zálohy 126.000 EUR (již zaplatil žalobce jakožto objednatel společnosti I jakožto zhotoviteli) a v případě druhé finanční záruky jde o závazek k zajištění plnění z předmětné smlouvy ve výši 504.000 EUR, který nelze vnímat jinak než závazek k zajištění řádného provedení díla.
8. Jde-li o argumentaci žalovaného o nutnosti předložit originály předmětných listin, odvolací soud připustil, že mezi účastníky byla vyměněna korespondence, z níž vyplývá požadavek žalobce, aby žalovaný předložil žalobci záruky v originále. Žádost žalobce považuje odvolací soud za legitimní, avšak předložení originálu jako podmínka platnosti finančních záruk sjednána nebyla, tedy byla-li žaloba podepřena listinnou zárukou, která není prvopisem, není tato skutečnost pro posouzení její platnosti rozhodující. II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu či na otázce, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nerozlišoval otázku platnosti finanční záruky a práva na plnění z finanční záruky, přičemž se zaměřil toliko na prvně řečenou otázku. Mezi žalobcem a dovolatelem bylo (dle tvrzení dovolatele) dohodnuto, že pro řádné dovršení procesu, tedy pro vyvozování nároků z finančních záruk, je potřebné, aby žalovaný předal žalobci originály finančních záruk. Žalovaný je přesvědčen, že tato dohoda je klíčová pro posouzení otázky vzniku práva na plnění z finanční záruky.
11. Soudy nižších stupňů se dle dovolatele nevypořádaly s námitkou žalovaného týkající se absence předložení originálů záručních listin a nijak nerozhodly o návrhu na provedení důkazu originálem záručních listin. Dovolatel potud dodává, že kopií listiny lze prokazovat, nicméně to neplatí, pokud je pravost a správnost listiny zpochybňována. Důkazní břemeno leží na tom, kdo z listiny pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky (v tomto případě na žalobci), odvolací soud měl proto trvat na předložení listin v originále.
12. Pokud jde o druhou finanční záruku dovolatel je toho názoru, že zajišťovaný dluh není v této záruční listině vymezen dostatečně určitě a tato neurčitost způsobuje neplatnost druhé finanční záruky. Záruční listina konstatuje v podstatě jakýkoliv závazek ze smlouvy, a nikoliv konkrétní závazek.
13. Konečně dovolatel namítá, že se odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) vůbec nezabýval námitkou dovolatele ohledně nepoužitelnosti práva České republiky, když dovolatel poukazoval, že rozhodným (z pohledu hmotného práva) by mělo být právo Italské republiky dle čl. 4 odst. 2 nařízení Řím I. V záručních listinách je sice uvedeno, že „soudní pravomoc ve věci řešení neshod budou mít české soudy, a to v souladu s českými zákony“, avšak takové ustanovení je nutno chápat toliko ve smyslu procesních předpisů pro postup soudu a rovněž nemůže být považováno za platné.
14. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, neboť napadané rozhodnutí považuje za správné. III. Přípustnost dovolání
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.
17. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se absence posouzení rozhodného práva v případě přítomného mezinárodního prvku; v tomto směru totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém: § 1
Předmět úpravy
Tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem a/ právním řádem kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva, (…)
§ 2
Mezinárodní smlouvy a předpisy Evropské unie Zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.
21. Předmětem řízení je spor vyplývající z finančních záruk, které měl vystavit dovolatel, jenž je právnickou osobou zřízenou podle italského práva. Otázkou mezinárodního prvku ve sporu se Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval (srov. např. důvody usnesení ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 183/2006, nebo usnesení ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, uveřejněného pod číslem 28/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve svých rozhodnutích – opíraje se o závěry právní teorie (srov. např. Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6.
opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno, 2004, str. 17 a 18) – v tomto směru uzavřel, že o věc s mezinárodním prvkem jde tehdy, má-li soukromoprávní vztah, z něhož je v řízení uplatněno právo, v některém svém prvku vztah k zahraničí. Mezinárodní prvek v soukromoprávním vztahu je dán tehdy, jestliže je vztah k zahraničí u subjektu právního vztahu, u předmětu právního vztahu, u skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu nebo u právního vztahu, který právně souvisí nebo je právně závislý na jiném právním vztahu, jestliže se základní právní vztah řídí cizím právem.
22. Z výše řečeného plyne, že v projednávané věci mezinárodní prvek byl zjevně dán již v subjektu právního vztahu (v osobě dovolatele, jakožto výstavce finančních záruk).
23. V soudní praxi pak ovšem není sporu ani v tom, že zjistí-li soud přítomnost mezinárodního prvku v řízení, je povinen zabývat se otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah posoudit (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 1987, sp. zn. Cpjf 27/86, uveřejněné pod číslem 26/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 2377/2012). Kvalifikace vztahu z pohledu mezinárodního práva soukromého (tj. zda jde či nejde o vztah s mezinárodním prvkem) a v kladném případě následná identifikace rozhodného práva, jeho obsahu a způsobu jeho aplikace musí předcházet hodnocení zjištěných skutkových okolností a právnímu posouzení věci.
Skutkové závěry musí nalézt svůj obraz v podobě konkrétních subjektivních práv a povinností normovaných právním předpisem. Skutkový stav je tedy interpretován prostřednictvím rozhodného práva a výrazem této interpretace je výrok soudního rozhodnutí. Nedošlo-li k identifikaci vztahu a ke zjištění rozhodného práva a jeho obsahu, neexistuje ani spojnice mezi skutkovým stavem a rozhodnutím, neboť chybí nástroj, prostřednictvím kterého vůbec lze skutková zjištění hodnotit a určit rozsah subjektivních práv a povinností v rámci předmětu sporu (srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2377/2012).
24. Dovolatel v řízení opakovaně namítal (srov. podání ze dne 22. března 2019 na č. l. 109, nebo odvolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. června 2022 na č. l. 504) nepoužitelnost práva České republiky s tím, že právem rozhodným má být (s odkazem na čl. 4 odst. 2 nařízení Řím I) italské právo. Soudy nižších stupňů se však touto námitkou žalovaného (posuzováno obsahem jejich rozhodnutí, jakož i obsahem spisu) nezabývaly. Odvolací soud toliko poukázal na výsledek řízení v otázce posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů k projednání daného sporu, ve kterém však nebyla otázka určení rozhodného právního řádu (pro posouzení žalobou uplatněného nároku) řešena.
25. Závěry odvolacího soudu týkající se platnosti finančních záruk a z toho vyplývající důvodnosti podané žaloby jsou tak s ohledem na absenci řádného posouzení otázky rozhodného práva minimálně předčasné. Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud již nemohl zabývat další dovolací argumentací (vypořádat se s uplatněnými výhradami bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 27. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu