29 Cdo
2683/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
INPRA Pardubice s. r. o., se sídlem v Rybitví, Masarykova 76, PSČ 533 54,
identifikační číslo 64790495, zastoupené JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou, se
sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, PSČ 530 02, proti žalovaným 1/
Ing. J. Č., 2/ J. B., a 3/ J. M., všem zastoupeným JUDr. Věrou Šedivákovou,
advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Palackého 578, PSČ 530 02, o zaplacení
částky 797.471,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 15 C 179/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. února 2008, č. j. 18 Co
567/2007 - 585, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ve věci samé ze dne 25. února 2008, č. j. 18 Co
567/2007-585, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 28. srpna 2007, č. j. 15 C 179/2003-536, uložil Okresní soud v
Pardubicích žalovaným (1/ Ing. J. Č., 2/ J.B. a 3/ J.M.) zaplatit žalobkyni
(INPRA Pardubice, s. r. o.) společně a nerozdílně částku 792.348,57 Kč se 7 %
úrokem z prodlení z částky 5.112,48 Kč za dobu od 29. ledna 2002 do 24. března
2006 a se 7 % úrokem z prodlení z přiznané jistiny od 29. ledna 2002 do
zaplacení (bod I. výroku), dále zamítl žalobu co do požadavku na úhradu dalších
5.112,48 Kč a ve výroku specifikovaných úroků z prodlení (bod II. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku), a o nákladech státu (bod IV. výroku) a o soudním poplatku (bod V. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Společnost Stavitelství Č. CH. M. a. s. (dále též jen „úpadkyně“) si k 29. srpna 2000 zadala vyhodnocení svého současného stavu za účelem vyšší efektivity
„controllingového systému řízení společnosti“. 2/ Podle účetní rozvahy zpracované k 31. prosinci 2000 dosahoval vlastní
kapitál pozdější úpadkyně záporné hodnoty (-16.092.000,- Kč). 3/ Podle výkazu zisků a ztrát skončilo hospodaření pozdější úpadkyně za účetní
období roku 2000 ve ztrátě v celkové výši 18.020.000,- Kč. 4/ V roce 2000 nebyly v účetní závěrce pozdější úpadkyně činěny opravné
položky, ačkoliv měla za svými dlužníky pohledávky z obchodního styku více než
180 dní po splatnosti ve výši 7.459.309,- Kč a její závazky z obchodního styku
po lhůtě splatnosti více než 180 dní činily celkem 15.052.924,- Kč. 5/ Pozdější úpadkyně nemohla mít jiné výnosy z pokračující podnikatelské
činnosti než ty, které vykázala v průběhu roku 2001. 6/ Žalobkyně jako zhotovitelka uzavřela s pozdější úpadkyní jako objednatelkou
dne 19. června 2001 smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“), podle které
se žalobkyně zavázala provést sjednané dílo oproti závazku pozdější úpadkyně
zaplatit sjednanou cenu díla ve výši 1.102.500,- Kč, přičemž konečná faktura
měla být vystavena k 31. srpnu 2001, se splatností 40 dnů. 7/ Žalovaní byli v době uzavření smlouvy o dílo členy představenstva pozdější
úpadkyně. 8/ Valná hromada pozdější úpadkyně, která se konala 30. června 2001, schválila
účetní závěrku za rok 2000 s tím, že úhrada ztráty bude provedena z budoucích
výnosů. 9/ Společnost Central group a. s. (dále též jen „společnost C“) odstoupila 25. září 2001 od smluv uzavřených s pozdější úpadkyní pro neuspokojivou situaci při
realizaci a v rámci vypořádání vzájemně poskytnutých plnění vyúčtovala pozdější
úpadkyni smluvní pokutu z titulu prodlení s dokončením díla. 10/ Pozdější úpadkyně dne 17. října 2001 uznala pohledávku žalobkyně ze smlouvy
o dílo vyúčtovanou fakturami číslo 003/2001 (57.128,25 Kč), 015/2001 (3.150,-
Kč), 018/2001 (64.667,80 Kč), 034/2001 (95.025,- Kč), 039/2001 (105.000,- Kč),
042/2001 (157.500,- Kč) a 044/2001 (315.000,- Kč). 11/ Pozdější úpadkyně odstoupila 6. listopadu 2001 od smlouvy uzavřené se
společností CZ Stavební holding a. s. 12/ Usnesením ze dne 19. prosince 2001, č. j.
42 K 29/2001-206, prohlásil
Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně, a to i na základě
návrhu žalobkyně z 22. října 2001. 13/ Žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávku ze
smlouvy o dílo ve výši 847.090,05 Kč (včetně příslušenství), která byla
zjištěna v plném rozsahu jako nevykonatelná pohledávka druhé třídy bez nároku
na oddělené uspokojení. 14/ Podle rozvrhového usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 21. února 2006, č. j. 42 K 29/2001-1345 (které nabylo
právní moci dne 24. března 2006), byla na uspokojení pohledávky žalobkyně
přikázána v rozvrhu částka 5.122,48 Kč. 15/ Usnesením ze dne 6. června 2006, č. j. 42 K 29/2001-1380, zrušil Krajský
soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového
usnesení. Na tomto základě soud – cituje ustanovení § 1 a § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dovodil, že:
1/ Pozdější úpadkyně byla nejpozději od 31. prosince 2000 v úpadku ve formě
předlužení. 2/ Žalovaní jako členové statutárního orgánu pozdější úpadkyně se měli a mohli
seznamovat s měsíčními výsledky obsahujícími výsledky hospodářské činnosti
pozdější úpadkyně, takže není pravděpodobné, že by se o předlužení dozvěděli až
na valné hromadě pozdější úpadkyně konané 30. června 2001. 3/ Pozdější úpadkyně nemohla očekávat výnos z pokračující podnikatelské
činnosti, který by zvrátil její předlužení. 4/ Žalovaní nejpozději k 31. prosinci 2000 porušili povinnost podat návrh na
prohlášení konkursu na majetek úpadkyně. 5/ Pohledávky žalobkyně vůči pozdější úpadkyni vznikly v příčinné souvislosti s
porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu. 6/ Výše vzniklé škody vchází z výše neuspokojené pohledávky žalobkyně, která se
po podání žaloby snížila z částky 797.471,05 Kč na 792.348,57 Kč (o 5.122,48 Kč
vyplacených žalobkyni z konkursní podstaty úpadkyně). 7/ Zákon nevyžaduje, aby žalobkyně prokázala zavinění žalovaných; na žalovaných
naopak bylo prokázat, že škodu nezavinili, což se nestalo. 8/ Nebylo prokázáno spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody, konkrétně to, že
by žalobkyně byla obeznámena se stavem majetku a závazků pozdější úpadkyně v
době uzavření smlouvy o dílo. 9/ Žalobkyni náleží právo na zaplacení 7% úroku z prodlení ode dne
následujícího po dni doručení žaloby žalovaným, přičemž sazba úroku z prodlení
je určena dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni
prodlení. 10/ Vznik povinnosti žalovaných k úhradě žalované částky nelze dovozovat z
ustanovení § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“), zrušeného s účinností k 31. prosinci 2000. Nepřiléhavou je i
aplikace § 194 odst. 6 obch. zák., k čemuž žalobkyně nevylíčila v žalobě žádné
skutečnosti o škodě vzniklé pozdější úpadkyni. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v
záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadených výrocích I., IV. a V. (první výrok), změnil jej v bodě III.
výroku
o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí
výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přitakal jeho
právním závěrům. K tomu dále dodal, že:
1/ Soud prvního stupně na věc správně použil ustanovení § 3 odst. 2 ZKV (ve
znění účinném od 1. května 2000). 2/ Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV je obecnou občanskoprávní
odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených
osob se této odpovědnosti zprostit. Obrana žalovaných, že žalobkyně neprokázala
zaviněné porušení povinnosti, proto neobstojí. 3/ Nedůvodná je argumentace žalovaných ustanoveními § 193 odst. 2 a § 194 odst. 5 a 6 obch. zák., když jde o ustanovení, jež na věc nedopadají a jež soud
prvního stupně nepoužil. 4/ Nepřípadný je poukaz žalovaných na ustanovení § 384 obch. zák., podle něhož
měla žalobkyně učinit opatření k odvracení nebo zmírnění škody a neuzavírat s
pozdější úpadkyní další smlouvy a poskytovat jí další plnění, jestliže
neuhradila plnění předchozí. Pohledávka žalobkyně vznikla z jediné smlouvy (ze
dne 19. června 2001), takže o dalších plněních a dalších smlouvách nelze
hovořit. Nadto nejde o odpovědnost žalovaných ze závazkového vztahu (§ 370 a
násl. obch. zák.), nýbrž o občanskoprávní odpovědnost za škodu. 5/ Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že již k 31. prosinci
2000 vykazovala pozdější úpadkyně výrazné předlužení (18 miliónů Kč ztráty,
neoprávněně účetně snížené o 6 miliónů Kč). Kdyby žalovaní vykonávali působnost
členů představenstva pozdější úpadkyně s náležitou péčí, museli by předlužení
zjistit daleko dříve a ještě před uzavřením smlouvy o dílo. Soud prvního stupně
správně uzavřel, že žalovaní měli povinnost zajistit průběžné vedení účetnictví
a mohli (měli) se seznamovat s měsíčními výkazy o výsledcích hospodářské
činnosti pozdější úpadkyně. Své odpovědnosti se nemohou zprostit poukazem na
činnost pracovníků jimi řízených odborných útvarů pozdější úpadkyně. 6/ Z toho, že žalovaní v srpnu uzavřeli obchodní smlouvu se společností GIST s. r. o. (dále též jen „společnost G“), která měla připravit řešení hospodářské
situace pozdější úpadkyně a zlepšit její řízení, plyne, že si byli vědomi
minimálně značných hospodářských „problémů“ pozdější úpadkyně. Program řešení
hospodářských potíží, který pozdější úpadkyni sám o sobě nemohl vymanit z
předlužení, však žalované nezbavoval povinnosti stanovené v § 3 odst. 2 ZKV ani
je nezprostil odpovědnosti za škodu způsobenou porušením této povinnosti. 7/ Nebyla-li pozdější úpadkyně v letech 2000 a 2001 schopna plnit veškeré své
závazky a byl-li stav nedokončené výroby v roce 2001 nulový, je odtud zřejmé,
že nebylo možno předpokládat takový výnos z pokračující činnosti, který by při
zahrnutí do majetku společnosti mohl vést k jejímu vymanění z předlužení. Jiný
výsledek by nebylo možno očekávat ani kdyby společnost C neodstoupila od
smlouvy v ceně díla nepřesahující 2 milióny Kč ani s přihlédnutím ke sporné
pohledávce pozdější úpadkyně vůči městu Pardubice.
8/ Pro definici úpadku ve formě předlužení není podstatná námitka žalovaných,
že pozdější úpadkyně nezastavila platby a nebyla v platební neschopnosti. Tvrdí-
li žalovaní v odvolání, že pro ně bylo prakticky nemožné zjistit, že pozdější
úpadkyně je v úpadku, i když měli neomezený přístup ke všem účetním dokladům a
dokumentům pozdější úpadkyně, pak je namístě závěr, že nevykonávali „svou
činnost statutárního orgánu dlužníka“ jak zákon předvídá. 9/ Soud prvního
stupně přijal správný závěr, že v příčinné souvislosti s porušením povinnosti
žalovaných podat návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdější úpadkyně
(která byla „nepochybně“ v úpadku nejpozději k 31. prosinci 2000) došlo ke
vzniku pohledávek žalobkyně za pozdější úpadkyní, přičemž tyto pohledávky v
rozsahu částky 792.348,57 Kč nebyly řádně a včas splněny jen pro úpadek
pozdější úpadkyně. Uvedená částka, jejíhož uspokojení se žalobkyně v konkursu
nedomohla, představuje skutečnou škodu způsobenou žalobkyni. Rozhodnutí soudu
prvního stupně je též v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005 (jde o rozsudek uveřejněný
pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R
33/2008“). Žalovaní podali proti rozsudku odvolacímu soudu „v plném rozsahu“ dovolání, jež
mají za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a
že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíce, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelé namítají, že:
1/ Odvolací soud se nevypořádal s bodem II. výroku rozsudku soudu prvního
stupně. 2/ Odvolací soud nesprávně posoudil otázku jejich odpovědnosti za škodu
způsobenou žalobkyni tím, že jako členové představenstva pozdější úpadkyně
nepodali včas návrh na prohlášení konkursu na její majetek. Dovolatelé míní, že
v řízení bylo prokázáno, že v roce 2000 přijali opatření, která měla zabezpečit
pokračování prosperity společnosti (potud odkazují na opatření zpracovaná
společností G, jimi následně realizovaná). 3/ V dané době, tedy v roce 2000 a 2001, neměli ani nemohli mít informace o
tom, že jejich společnost je ve stavu splňujícím podmínky pro prohlášení
konkursu, když tato skutečnost byla zřejmá až po ukončení hospodářské činnosti,
tedy až v proběhu konkursního řízení, po prohlášení konkursu na majetek
úpadkyně. 4/ Nesouhlasí se závěrem, že návrh na prohlášení konkursu měli podat nejpozději
k 31. prosinci 2000, akcentujíce, že možnost seznámit se s účetní závěrkou za
rok 2000 měli až na valné hromadě konané 30. června 2001 (připomínají, že
například s účetní závěrkou za rok 1999 /podle níž byl vykázán zisk ve výši
879.298,98 Kč/ se seznámili až na valné hromadě konané dne 15. prosince 2000).
5/ Soudy při rozhodování vycházely z informací o hospodářské situaci pozdější
úpadkyně, které nebyly známy v letech 2000 a 2001. 6/ Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že vykonávali funkci členů
statutárního orgánu pozdější úpadkyně s péčí řádného hospodáře (respektive s
náležitou péčí), v souladu s ustanovením § 194 odst. 5 obch. zák. 7/ Žalobkyně věrohodně neprokázala, že dovolatelé porušili povinnost podat
(údajně do 31. prosince 2000) návrh na prohlášení konkursu. 8/ R 33/2008 (stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005) na poměry dané věci nedopadá. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června
2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony.
Dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy
i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích o nákladech státu a o soudním poplatku, a ve druhém
a třetím výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu však dovolání není
objektivně přípustné (k výrokům o nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a
Nejvyšší soud je potud bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být v této věci přípustné jen podle 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a Nejvyšší
soud je také připustil k vysvětlení těch aspektů výkladu § 3 odst. 2 ZKV, jimiž
se v dosud vydaných rozhodnutích na dané téma nezabýval.
U dovolání, jehož přípustnost může být (a zde i byla) založena jen podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je vyloučen dovolací přezkum v mezích dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. přímo dikci tohoto ustanovení), takže
tímto dovolateli uplatněným důvodem se Nejvyšší soud dále již nezabývá.
Pro dovolací řízení bezcenným shledává Nejvyšší soud též argument, že se
odvolací soud nevypořádal s bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně
(proti neexistujícímu výroku dovolání podat nelze). Přitom je přiléhavé
usuzovat, že odvolací soud správně nepodezíral žalované z toho, že by
(nepřípustně) podávali odvolání proti výroku, jímž jim bylo zčásti vyhověno
(jímž byla žaloba vůči nim zčásti zamítnuta).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval dále již jen správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
(jak vysvětleno výše) nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších
úvahách vychází. Podle ustanovení § 3 ZKV (jež od 1. května 2000 do 31. prosince 2007 nedoznalo
změn (k 1. lednu 2008 byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčním zákonem/),
právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel, která je v úpadku, je povinna
bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v
likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle
odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby
v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby
tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne,
ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají
společně a nerozdílně (odstavec 2). Povinnost podle odstavce 1 a 2 není
splněna, jestliže řízení o návrhu na prohlášení konkursu bylo vinou
navrhovatele zastaveno nebo jestliže byl návrh zamítnut (odstavec 3). Místo
návrhu na prohlášení konkursu mohou osoby uvedené v odstavci 1 a 2 podat návrh
na vyrovnání; jestliže však vyrovnání nebylo povoleno nebo potvrzeno, jsou
povinny do 15 dnů podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 4). V R 33/2008, jehož závěry jsou uplatnitelné i v této věci a na který v
podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud k povaze a předpokladům odpovědnosti za
škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu,
formuloval následující závěry:
1/ Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat
návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní
odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možnosti dotčených
osob se této odpovědnosti zprostit (průkazem, že jejich zavinění není dáno). 2/ Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na
prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi
částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu,
kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých
pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující
pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly
splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob
uvedených v § 3 odst.
2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit
věřiteli a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této
pohledávky
3/ Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 ZKV nemůže
uspět, (není dán znak protiprávnosti) nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě
takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen
úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání,
případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. Napadené rozhodnutí z těchto závěrů vychází, přičemž zbývá prověřit, zda
skutkový stav věci dovoloval uzavřít, že v rozsahu přisouzené částky byly
splněny též všechny znaky obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu. K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu
patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální
nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a
důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy
a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce
prokazuje, že škodu nezavinil (srov. vedle R 33/2008 např. též rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 1/ Porušení právní povinnosti. Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 ZKV stíhá dlužníka povinnost podat návrh na
prohlášení konkursu na jeho majetek také tehdy, jde-li (jako v této věci) o
dlužníka - právnickou osobu. V případě dlužníka - právnické osoby v likvidaci,
se tato povinnost pojí jen s úpadkem ve formě předlužení (§ 1 odst. 3 ZKV),
ostatní dlužníci podléhající této úpravě jsou povinni podat návrh na prohlášení
konkursu i při úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 1 odst. 2 ZKV). Přitom se tak má stát bez zbytečného odkladu poté, co dlužník zjistí (nebo by
při řádné péči o svůj majetek měl zjistit), že je v úpadku (srov. opět R
33/2008). Mezi podáním, jímž povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek
plní dlužník (dle § 3 odst. 1 ZKV) a podáním, jímž tuto povinnost plní (za
sebe) osoby uvedené v § 3 odst. 2 ZKV, z formálního i obsahového hlediska není
rozdílu; v obou případech se návrh na prohlášení konkursu podává jménem
dlužníka (srov. shodně opět R 33/2008).Pojmenovává-li tedy ustanovení § 3 odst. 2 ZKV statutární orgány právnické osoby, která není v likvidaci, jako osoby,
jež stíhá povinnost podle § 3 odst. 1 ZKV vedle dlužníka, pak tím není
vyjádřeno nic jiného než záměr učinit tyto osoby osobně odpovědnými za
majetkovou újmu způsobenou dlužníkovým věřitelům porušením této povinnosti. Zbývá dodat, že u představenstva akciové společnosti coby jejího kolektivního
statutárního orgánu stíhá povinnost podat (jménem akciové společnosti) návrh na
prohlášení konkursu na majetek akciové společnosti podle ustanovení § 3 odst.
2
ZKV i každého člena představenstva (bez zřetele k tomu, zda je v intencích §
191 odst. 1 věty třetí obch. zák. oprávněn jednat jménem akciové společnosti). V tomto směru je tedy závěr, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na
majetek společnosti stíhala (při splnění dalších předpokladů mohla stíhat)
právě žalované, správný. Požadavek osvědčení úpadku akciové společnosti (prohlášením konkursu na její
majetek) coby znaku protiprávnosti jednání žalovaných byl v dané věci též
naplněn (ve shodě s R 33/2008). Dovolatelé se rovněž mýlí, jestliže z toho, že jim v rozhodné době nebyly známy
údaje o hospodářském stavu pozdějším úpadkyně (o tom, že pozdější úpadkyně byla
v úpadku), bez dalšího usuzují na nedostatek znaku protiprávnosti. Podle
skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, byl pro závěr, že
pozdější úpadkyně se ocitla ve stavu úpadku, pro který měla podat návrh na
konkurs, rozhodný hospodářský výsledek pozdější úpadkyně za rok 2000 (sami
dovolatelé připouštějí, že úpadkyně k 31. prosinci 2000 v úpadku byla /bráníce
se současně tím, že to pro ně nebylo seznatelné/). Bez zřetele k datu konání
valné hromady pozdější úpadkyně, na které měla být projednána řádná účetní
závěrka za rok 2000 (30. června 2001), lze v této souvislosti obecně uzavřít,
že při náležité péči o svůj majetek by řádně fungující akciová společnost měla
zjistit stav svého úpadku dříve než s pěti či šesti měsíčním zpožděním. K 19. červnu 2001 tedy bylo možné jednoznačně uzavřít, že povinnost podat „bez
zbytečného odkladu“ návrh na prohlášení konkursu již porušena byla. 2/ Vznik škody. Závěry odvolacího soudu o vzniku (skutečné) škody odpovídají závěrům obsaženým
v R 33/2008, včetně přiléhavého snížení požadovaného plnění o částku, která se
žalobkyni na úhradu její pohledávky dostala při rozvrhu z konkursní podstaty
úpadkyně. 3/ Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Mezi protiprávním úkonem a škodou musí existovat vztah příčiny a následku. O
vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) v případě odpovědnosti osob
uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za škodu způsobenou dlužníkovým věřitelům tím, že
jménem dlužníka nepodaly bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka, jde, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti podat
návrh na prohlášení konkursu, tedy, je-li doloženo, že nebýt takového porušení
povinnosti, ke škodě by nedošlo (srov. opět shodně R 33/2008). Také s takto
formulovanými závěry o povaze příčinné souvislosti ve vazbě na úpravu obsaženou
v § 3 ZKV je napadené rozhodnutí v souladu. 4/ Zavinění
Zavinění způsobené škody osobami uvedenými v § 3 odst. 2 ZKV je ve formě
nedbalosti nevědomé tamtéž presumováno. Povinnost tvrdit a prokazovat (v
intencích § 3 odst. 2 věty druhé části věty před středníkem ZKV), že škodu
nezavinili, tedy stíhala žalované. Skutkové závěry, z nichž vychází napadené
rozhodnutí, pak i podle Nejvyššího soudu potvrzují úsudek odvolacího soudu, že
žalovaní, to že vznik škody nezavinili, neprokázali. Ustanovení § 192 odst. 1 obch. zák. v podobě platné k 31.
prosinci 2000, stejně
jako ve znění účinném k 30. červnu 2001, vychází z toho, že představenstvo
akciové společnosti je tím, kdo předkládá valné hromadě ke schválení řádnou
(podle znění k 31. prosinci 2000 „roční“) účetní závěrku. Tamtéž se praví, že
tato závěrka nebo vybrané údaje z ní s uvedením doby a místa, v němž je účetní
závěrka (podle znění k 31. prosinci 2000 „roční účetní závěrka“) k nahlédnutí
pro akcionáře, se zasílají akcionářům majícím akcie na jméno nejméně 30 dnů
před valnou hromadou. Vydala-li společnost akcie na majitele, hlavní údaje této
účetní závěrky se v téže lhůtě uveřejní způsobem určeným zákonem a stanovami
pro svolání valné hromady s uvedením doby a místa, v němž je účetní závěrka k
nahlédnutí pro akcionáře společnosti. Povinnost, aby (roční) účetní závěrka byla ve stanovené době k dispozici
akcionářům (lhostejno, zda s akciemi na jméno /jako tomu bylo u pozdější
úpadkyně/ nebo na majitele) se u valné hromady pozdější úpadkyně konané 30. června 2001 váže k 31. květnu 2001. Tvrdí-li proto dovolatelé, že se s účetní
závěrkou za rok 2000, která měla být od 31. května 2001 k dispozici (představenstvem zpřístupněna) akcionářům, seznámili
až na valné hromadě 30. června 2001 (a její obsah neznali při podpisu smlouvy o
dílo 19. června 2001), pak tím jen potvrzují, že nekonali v
souladu s § 192 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění. Teto závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Pro úplnost (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud doplňuje,
že uvádějí-li dovolatelé v dovolání, že např. s účetní závěrkou za rok 1999 se
seznámili až v prosinci 2000, pak tím jen dodávají další argumenty potvrzující
správnost závěru, že své povinnosti členů představenstva akciové společnosti
neplnili tak, jak měli. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí) a § 146 odst. 3 (co od odmítnutí) o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo zčásti odmítnuto zčásti s ním dovolatelé
neuspěli věcně, jakož i tím, že u žalobkyně žádné prokazatelné náklady tohoto
řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu