ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Doprava a mechanizace a. s., se sídlem v Plzni - Skvrňanech, Emilova
1228/9, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 45358761, zastoupeného JUDr. Ing.
Vojtěchem Levorou, advokátem, se sídlem v Plzni, Slovanská třída 136, PSČ 326
00, proti žalovanému P r ů m s t a v, a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní
667/78, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 25105825, zastoupeného JUDr.
Petrem Bízou, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Opletalova 57, PSČ
110 00, o zaplacení částky 711.734,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 148/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2011 č. j. 4 Cmo 221/2010-117, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2011 č. j. 4 Cmo
221/2010-117, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o
nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15.294,40 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č. j. 37 Cm 148/2007-95, ve znění usnesení ze
dne 14. června 2010, č. j. 37 Cm 148/2007-106, zamítl Městský soud v Praze
žalobu, kterou se žalobce (Doprava a mechanizace a. s.) domáhal vůči žalovanému
(P r ů m s t a v u, a. s.) zaplacení částky 711.734,49 Kč, se specifikovanými
zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 30. 1edna 2007 do zaplacení
(bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Šlo o v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze o věci samé, když první
(rovněž zamítavý) rozsudek ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 37 Cm 148/2007-50,
zrušil Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 16. září 2009, č. j. 4 Cmo
83/2009-75. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že ve smlouvě o zřízení
zástavního práva k pohledávce, uzavřené 5. června 2007 mezi žalobcem (jako
zástavním věřitelem) a společností MSK CZ s. r. o. - dále jen „společnost
M“ (jako zástavcem i zástavním dlužníkem) [dále jen „zástavní smlouva”], nebyla
určitě označena zajištěná pohledávka ani zástava. Pohledávka ve výši 711.734,49
Kč, kterou žalobce uplatňuje (jako zástavní věřitel) vůči žalovanému (jako
poddlužníku) coby zástavu podle zástavní smlouvy, podle soudu nevznikla. Společnost M (jako zhotovitel) totiž žalovanému (jako objednateli) vyúčtovala
cenu díla neoprávněně. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud úvodem zdůraznil, že pro posouzení oprávněnosti žalobcova nároku
je podstatný nejen závěr o platnosti zástavní smlouvy z hlediska určitosti
zajištěné pohledávky a pohledávky ji zajišťující (zástavy), což vyřešil již ve
zrušujícím usnesení ze dne 16. září 2009 (kde uzavřel, že z tohoto pohledu je
zástavní smlouva platná). Podstatná je i otázka existence zajištěné pohledávky
a pohledávky ji zajišťující a otázka účinnosti zástavního práva vůči
poddlužníku, popřípadě otázka zániku zástavního práva. Vycházeje z ustanovení § 152, § 159 a § 167 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a dovolávaje se závěrů
obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo
1891/2005, (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10,
ročníku 2006, pod číslem 143, které je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná po 1. lednu 2001 - dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněném pod číslem 76/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2004“), odvolací soud uzavřel,
že:
1/ Zástavní smlouva je co do určitosti zajištěné pohledávky i zastavené
pohledávky platná. 2/ Zajištěná pohledávka ve výši 1.534.663,- Kč skutečně existuje. 3/ Zastavená pohledávka existuje v rozsahu odpovídajícím částce 711.734,49 Kč
sníženém o poskytnutou slevu. 4/ S přihlédnutím k ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. nepokládá odvolací soud
za dostatečné, že dopisem ze dne 18. června 2007 (doručeným 22.
června 2007) a
znovu pak dopisem ze dne 19. července 2007 (doručeným 23. července 2007)
doručil žalobce žalovanému kopii zástavní smlouvy a plné moci zástupce žalobce,
když existenci zástavní smlouvy lze poddlužníku prokázat pouze zasláním jejího
originálu nebo ověřené kopie. Nenastala-li tedy účinnost zástavního práva vůči
zástavnímu poddlužníku (žalovanému), nemůže se žalobce jako zástavní věřitel
domáhat peněžitého plnění ve výši zástavy. 5/ Kdyby bylo zástavní právo vůči žalovanému účinné (a to zřejmě nejpozději k
23. červenci 2007), pak by žalovaný od uvedeného dne byl povinen plnit pouze
zástavnímu věřiteli (žalobci), nikoli společnosti M. Žalovaný by tedy nemohl
ani započítávat své pohledávky vůči pohledávkám společnosti M a vůči žalobci by
mohl vznášet pouze námitky, jež by mohl vznášet vůči pohledávce společnosti M
(zástavního dlužníka) jako jeho věřitele. 6/ Za situace popsané ad 5/ by bylo třeba posuzovat věc i s ohledem na to, že v
průběhu řízení (8. února 2008) bylo zahájeno insolvenční řízení ohledně majetku
osobního dlužníka (M S KONSTRUKCE spol. s r. o. - dále jen „společnost K“), 21. května 2008 bylo rozhodnuto o úpadku osobního dlužníka a 29. července 2009 byl
osobní dlužník po právní moci usnesení o zrušení konkursu na jeho majetek pro
nedostatek majetku vymazán z obchodního rejstříku (zanikl bez právního
nástupce). Vzhledem k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, však platí, že zástavní právo nezaniká,
jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou
osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. 7/ V průběhu řízení (16. září 2009) však bylo zahájeno insolvenční řízení též
ohledně majetku zástavního dlužníka (společnosti M) a dne 16. února 2010 byl
zjištěn úpadek zástavního dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek. V
takovém případě pak je třeba postupovat dle příslušných ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zejména
podle jeho ustanovení § 2 písm. g/. Vzhledem k ustanovení § 166 insolvenčního
zákona pak z uvedeného vyplývá, že na žalobce by bylo třeba pohlížet jako na
zajištěného věřitele (jeho pohledávka je zajištěna zástavním právem k majetku,
který náleží do majetkové podstaty), který proto byl povinen přihlásit
pohledávku ze zajištění do insolvenčního řízení zástavního dlužníka a který se
již nemůže nároku ze zajištění po právu domáhat proti zástavnímu poddlužníku. Byť zajišťující pohledávka (zástava) není dosud sepsána v majetkové podstatě
dlužníka, insolvenční správce tak může učinit kdykoliv v průběhu insolvenčního
řízení (§ 217 insolvenčního zákona) a je jedinou osobou oprávněnou s
pohledávkou disponovat. Případné úkony, jimiž třetí osoba nakládá s takovým
majetkem, jsou neplatné (§ 229 insolvenčního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje
za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena a která je soudy rozhodována rozdílně (v judikatuře nebylo řešeno
doručení originálu zástavní smlouvy nebo její ověřené kopie jako nutná podmínka
účinnosti zástavní smlouvy ani otázka, zda přímý nárok věřitele vůči
poddlužníku /po porušení povinnosti poddlužníka/ zaniká prohlášením konkursu na
majetek zástavce nebo dlužníka), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel přitakává závěru odvolacího soudu, že zástavní smlouva je platná,
nesouhlasí však s úsudkem odvolacího soudu, podle kterého se zástavní smlouva
nestala účinnou vůči žalovanému (jelikož nezaslal žalovanému originál či
ověřenou kopii smlouvy). Podle dovolatele tato argumentace nemůže obstát, neboť:
1/ Zástavní smlouva byla žalovanému poprvé doručena 22. června 2007 se žádostí
o zaplacení dopisem právního zástupce žalobce ze dne 18. června 2007. 2/ Poté, co dopis zůstal bez reakce, byla učiněna druhá výzva k zaplacení
(dopisem ze dne 19. července 2007, doručeným 23. července 2007). 3/ Následně, ve snaze vyhnout se zaplacení žalobci, provedl žalovaný zápočet,
kterým opětovně uznal „pohledávku za MSK CZ s. r. o.“. K prvnímu uznání
pohledávky došlo právě úhradou části faktury číslo 0107/001 ve výši 900.000,-
Kč dne 13. února 2007 a jednostranným zápočtem fakturou k objednávce číslo
946/MO/06. 4/ Posledním zápočtem, kterým pohledávka zanikla, byl zápočet, který za
žalovaného provedl zastupující advokát dopisem ze dne 24. dubna 2008 (tedy 7
měsíců po prvním oznámení postoupení pohledávky). I tento zápočet je jak
uznáním „vlastní pohledávky“, co do výše i splatnosti, tak uznáním „vlastního
závazku“ (žalovaný recipročně uznává, že bylo vzájemně co započítat). Z výše uvedeného je podle dovolatele zřejmé, že žalovaný vyvinul značné úsilí k
tomu, aby dovolateli ničeho neuhradil a že žalovanému byly známy následky
nezaplacení, proto „nejdříve nereagoval“ a po druhém dopise „rychle započetl“. K tomu, zda k účinnosti zástavní smlouvy vůči žalovanému je nutno doručit
originál či ověřenou kopii zástavní smlouvy, argumentuje dovolatel tím, že
občanský zákoník neurčuje, že je nutno zaslat originál či ověřenou kopii
dokumentu k prokázání skutečností. Věc „se pohybuje v rovině občanskoprávní“,
takže na dovolateli nelze požadovat více, než stanoví zákon; v řízení pak bylo
jednoznačné prokázáno, že originál zástavní smlouvy koresponduje se zaslanou
kopií. Ani občanský soudní řád při dokazování nenařizuje provedení důkazů
originálem listiny. K argumentaci odvolacího soudu o prohlášení konkursu a sepsání pohledávky do
majetkové podstaty dlužníka dovolatel namítá, že:
1/ Přihlásit pohledávku do konkursního řízení je právem věřitele, nikoli jeho
povinností.
Pro dovolatele by bylo nevýhodné si takovou pohledávku přihlašovat,
neboť podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, by dostal po
zpeněžení pohledávky pouze 70 % ze zpeněžení a tato částka by v případě, že by
nebylo na vyplacení odměny správce konkursní podstaty, byla ještě snížena o
odměnu a náklady správce konkursní podstaty. 2/ Je-li přihlášení pohledávky právem věřitele, pak to, že ji nepřihlásil,
nemůže jít k jeho tíži. 3/ Ostatně, zápočtem zanikly pohledávky mezi žalovaným a MSK CZ, s. r. o.,
nikoli „právo na zaplacení platby ve výši zastavené pohledávky do výše zástavy
přímo od poddlužníka“. Podle dovolatele „z výše uvedeného“ je možno odkázat na judikaturu Nejvyššího
soudu, konkrétně na „sp. zn. 21 Cdo 1891/2005“, v níž je jednoznačně stanoveno,
komu se mělo plnit. Dále je dle dovolatele možno odkázat na judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně „sp. zn. 29 Odo 820/2001“, kde se řeší oprávnění
(nikoliv povinnost) přihlásit pohledávky do konkursu. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje
napadené rozhodnutí za správné v závěru, že vůči němu nenastala účinnost
tvrzeného zástavního práva. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolatel výslovně podává dovolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. V
rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o
nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako
objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení
ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé, Nejvyšší soud především poznamenává, že potud je
napadené rozhodnutí z obsahového hlediska rozhodnutím měnícím. Pro úvahu,
jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí
formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř.,
nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení
po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko
rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného
posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo
deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že měl zástavní smlouvu za neurčitou
(a proto neplatnou) co do identifikace zajištěné pohledávky i pohledávky
sloužící k zajištění (zástavy). Oproti tomu odvolací soud vyšel z toho, že
zástavní smlouva je platná, leč nestala se účinnou vůči poddlužníku, a i kdyby
se stala účinnou vůči poddlužníku, přišel by zástavní věřitel o právo
disponovat se zastavenou pohledávkou (vymáhat ji po poddlužníku) prohlášením
konkursu na majetek zástavního dlužníka. Při formálně potvrzujícím rozhodnutí
tak odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků
jinak než soud prvního stupně. Dovolání je tudíž přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Tento skutkový stav lze v dané věci zjednodušeně shrnout tak, že žalobce se
jako zástavní věřitel domáhá vůči žalovanému jako poddlužníku (dlužníku
společnosti M) zaplacení pohledávky, kterou mu společnost M (zástavce a
zástavní dlužník) coby věřitel žalovaného dala do zástavy zástavní smlouvou k
zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči společnosti K (osobnímu
dlužníku). Přitom osobní dlužník již byl vymazán z obchodního rejstříku (zanikl
bez právního nástupce) a na majetek zástavního dlužníka je od 16. září 2009
vedeno insolvenční řízení, v němž byl 16. února 2010 zjištěn úpadek zástavního
dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek. Podle ustanovení § 159 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením
smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného (odstavec 1). Zástavní právo k
pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením
písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel
poddlužníku prokáže vznik zástavního práva (odstavec 2). Dle ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák., je-li zástavou pohledávka, poddlužník
je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu
věřiteli. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského
zákoníku již v době uzavření zástavní smlouvy (5.
června 2007) a později
nedoznala změn. I/ K právům a povinnostem zástavního věřitele nedotčeným prohlášením konkursu
na majetek zástavního dlužníka. V rámci nedotčeném ustanoveními úpadkového práva se co do vymezení práv a
povinností dotčených subjektů prosadí především závěry obsažené v (odvolacím
soudem zmíněném) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1891/2005. Toto
rozhodnutí se zabývá výkladem ustanovení § 151i obč. zák., jež je srovnatelné s
úpravou obsaženou v § 167 odst. 1 obč. zák. (ve znění rozhodném i pro tuto
věc). V označeném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zástavou pohledávka,
je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné a nebyla-li
zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po
splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené
(sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když
(již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku
(dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce. V rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, uveřejněném ve
zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a
insolvenční), ročník 2012, pod číslem 4, Nejvyšší soud shrnul (a v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném
pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R
70/2012“ zopakoval) závěry z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, tak, že:
1/ Ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele na
uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci
zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené
(sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo
něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli. 2/ Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev
směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné,
že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to
již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s
ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení
ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh
věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon
směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit
povinnosti uložené mu ustanovením § 167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci
uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo
zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené
pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 921/2009 Nejvyšší soud dále uzavřel (a v R 70/2012
zopakoval), že s přihlédnutím k obsahu ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák.
se
závěr, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné
(poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o něm), nemůže poddlužník
za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) bez
souhlasu zástavního věřitele, prosadí i v době před splatností zastavené
pohledávky. Lze tedy shrnout, že v mimoinsolvenčních poměrech by žalobci (zástavnímu
věřiteli) náleželo právo domáhat se po žalovaném (poddlužníku) poté, co se
zástavní právo stalo vůči poddlužníku účinným, zaplacení dlužníkovy splatné
pohledávky (zástavy) vůči poddlužníku, přičemž toto právo by již nemohlo být
dotčeno úkonem (projevem vůle) poddlužníka vůči dlužníku coby svému věřiteli
(zástavnímu dlužníku), směřujícím ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku
závazku. Na těchto závěrech spočívá i napadené rozhodnutí. Při posouzení, zda zástavní
právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné v
důsledku jednání zástavního věřitele, tedy při posouzení, zda zástavní věřitel
poddlužníku prokázal vznik zástavního práva (§ 159 odst. 2 obč. zák.), nicméně
odvolací soud založil své rozhodnutí na zjevně neudržitelném předpokladu, že k
prokázání vzniku zástavního práva by poddlužníku musel být zaslán originál
zástavní smlouvy nebo její ověřená kopie (a nestačí, že mu byla zaslána prostá /
neověřená/ kopie zástavní smlouvy). Dovolatel má pravdu, namítá-li, že takový
závěr nemá oporu v žádném zákoně. Ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. nepředepisuje způsob, jakým může zástavní věřitel poddlužníku prokázat vznik
zástavního práva k pohledávce. Dokonce ani v občanském soudním řízení sporném není vyloučeno prokazovat
(dokazovat) příslušná tvrzení byť neověřenými kopiemi listin (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1998, pod číslem 64
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003,
uveřejněný v témže časopise číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 154). Lze si
samozřejmě představit situaci, kdy poddlužník poté, co mu zástavní věřitel
doručí neověřenou kopii zástavní smlouvy, vysloví důvodné pochyby o její
pravosti a bude se dožadovat hodnověrnějšího průkazu zástavního práva (např. právě doložením originálu nebo ověřené kopie zástavní smlouvy). Jestliže ale
takové výhrady nevznese, lze mít zástavní právo vůči němu za prokázané, jakmile
obdržel neověřenou kopii zástavní smlouvy. V dotčeném ohledu tedy napadené rozhodnutí neobstojí. II/ K účinkům prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka na práva
zástavního věřitele. Závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do účinnosti zástavního
práva vůči poddlužníku není správné, nevede bez dalšího ke zrušení napadeného
rozhodnutí. Dalším (samostatným) důvodem zamítnutí žaloby byla podle odvolacího
soudu skutečnost, že v průběhu řízení v této věci byl prohlášen konkurs na
majetek zástavního dlužníka (společnosti M). Důvod pro zrušení napadeného
rozhodnutí tedy bude dán jen tehdy, neobstojí-li ani tento závěr odvolacího
soudu (srov. mutatis mutandis např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října
2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že argumentaci, kterou dovolatel klade proti
závěrům odvolacího soudu o účincích prohlášení konkursu na majetek zástavního
dlužníka (specifikovanou při reprodukci dovolání výše pod body 1/ a 2/),
shledává právně bezcennou již proto, že dovolatel potud argumentuje úpravou
obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání, ačkoli napadené rozhodnutí zřetelně
deklaruje, že úvahy odvolacího soudu se opírají o ustanovení insolvenčního
zákona (podle kterého bylo vedeno úpadkové řízení jak u osobního dlužníka, tak
u zástavního dlužníka). Úprava obsažená v insolvenčním zákoně žádné „pravidlo
70 %“ neobsahuje. Na půdě práva insolvenčního pak lze k závěrům odvolacího soudu uvést
následující. Podle ustanovení § 109 insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení
se spojují tyto účinky: a/ pohledávky a jiná práva týkající se majetkové
podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, b/ právo
na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo
majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za
podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského
zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení
insolvenčního řízení, c/ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala
majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do
majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést (odstavec 1). Se
zahájením insolvenčního řízení se spojují také další účinky stanovené zákonem
(odstavec 2). Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze
přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží
(odstavec 3). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem
zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v
insolvenčním rejstříku (odstavec 4). Dle ustanovení § 166 insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své
pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést
okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To
platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči
dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění. Z ustanovení § 183 insolvenčního zákona se dále podává, že přihláškou
pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty
třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z
tohoto zajištění (odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo
věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu
společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od
dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to
platí obdobně (odstavec 2).
Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění
podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla
uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí
věřitel. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto
osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat
místo něj s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh
podle tohoto ustanovení mohou podat samy (odstavec 3). Ustanovení § 246 odst. 1 insolvenčního zákona pak určuje, že prohlášením
konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou
podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku,
pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména
akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje
o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým
zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení
účetnictví a plnění daňových povinností. Výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona nedoznala změn od doby, kdy byl
přijat. Výklad citovaných ustanovení insolvenčního zákona podal Nejvyšší soud již v R
70/2012 (na jehož závěrech nevidí důvodu cokoli měnit a na něž v podrobnostech
odkazuje). V R 70/2012 Nejvyšší soud uzavřel, že:
1/ Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal
zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku (zástavní dlužník), není „třetí
osobou“ ve smyslu ustanovení § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená
pohledávka je stále majetkem dlužníka. 2/ I zajištění věřitelé (ve shodě s dikcí § 166 insolvenčního zákona) uplatňují
své pohledávky přihláškou pohledávky. Tento závěr je ostatně v souladu se
zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který
projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním
období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), konkrétně s důvodovou zprávou k § 173 až
§ 175 insolvenčního zákona, podle které „z ustanovení § 174 odst. 3 i § 183
osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i
zajištění věřitelé (jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni nebudou)“. V
tomto duchu (tedy tak, že právo na uspokojení ze zajištění pohledávky majetkem
dlužníka lze po zahájení řízení uplatnit přihláškou) je nutno vykládat také
ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011,
uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále
jen „R 54/2012“). 3/ Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na
uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka
přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního
zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením § 109 odst. 4
insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka
žalobou (srov. § 109 odst. 1 písm.
a/ insolvenčního zákona). 4/ Vzhledem k ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a
prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak (ve shodě s ustanovením § 246
odst. 1 insolvenčního zákona) na insolvenčního správce dlužníka. Ve světle závěrů obsažených v R 70/2012 je pro posouzení účinků prohlášení
konkursu na majetek zástavního dlužníka nepřiléhavý rovněž dovolatelův odkaz na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1891/2005 (jehož závěry se týkají
pouze mimoinsolvenčních poměrů) i dovolatelův odkaz na R 76/2004 (jež vykládá
vliv účinků prohlášení konkursu na majetek osobního a zástavního dlužníka u
konkursu prohlášeného podle zákona o konkursu a vyrovnání). Zdůrazňuje-li se v dovolání, že přihlásit pohledávku do konkursního (správně
insolvenčního) řízení je právem věřitele, nikoli jeho povinností, pak s tímto
úsudkem lze jistě souhlasit. V situaci, kdy zastavená pohledávka je majetkem
zástavního dlužníka, jenž v případě, že je vedeno insolvenční řízení na majetek
zástavního dlužníka, náleží do jeho majetkové podstaty (§ 206 odst. 1 písm. h/
insolvenčního zákona), s sebou ovšem skutečnost, že zajištěný věřitel
nepřihlásil pohledávku, kterou má (jen) z titulu zástavního práva vůči
zástavnímu dlužníku odlišnému od dlužníka osobního (§ 166 věta druhá
insolvenčního zákona) nese ten důsledek, že ze zajištění (ze zastavené
pohledávky) nebude uspokojen (srov. opět R 54/2012 i R 70/2012). Tento
důsledek jde k tíži zástavního věřitele (jenž se mýlí, usuzuje-li opak), který
nedbal obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým
náležejí práva). Ve shodě s R 70/2012 tedy Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud nepochybil,
jestliže uzavřel, že v průběhu řízení nastala (v důsledku zahájení insolvenční
ho řízení na majetek zástavního dlužníka a následného prohlášení konkursu na
majetek zástavního dlužníka) skutečnost, na jejímž základě přišel dovolatel o
věcnou legitimaci k vymožení zastavené pohledávky vůči poddlužníku. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí obstálo v rovině druhého ze
samostatných důvodů zamítnutí žaloby, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně
úspěšnému žalovanému vzniklo - ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 (co do zamítnutí) a (co do odmítnutí) § 146 odst. 3 o. s. ř. - právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci
sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 23. června 2011). S přihlédnutím k době započetí
úkonu právní služby přísluší advokátu žalovaného odměna podle vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do
31. prosince 2012 (dále jen „advokátní tarif“); srov. § 8 odst. 1 advokátního
tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb.,
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní
služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.
Z tarifní hodnoty určené součtem jistiny 711.734,49 Kč a požadovaného
příslušenství (zákonných úroků z prodlení) ve výši 294.304,31 Kč ke dni
započetí úkonu právní služby (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tedy z částky
1.006.038,80 Kč, činí mimosmluvní odměna (dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu)
částku 12.340,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty
ve výši 2.654,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal
žalovanému k tíži žalobce celkem částku 15.294,40 Kč.
Při určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu (dle §
151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.) postupoval Nejvyšší
soud v souladu se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu