ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobce Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se
sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, PSČ 616 00, proti žalované Komerční bance,
a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo
osoby 45 31 70 54, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Karlovo nám. 10, PSČ 120 00, o zaplacení 1,830.195,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 15/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2009,
č. j. 14 Cmo 416/2008-286, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 44.706,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
zamítl žalobu o zaplacení 1,830.195,- Kč s příslušenstvím a změnil výrok o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že se žalované
nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně
doplnil po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1200/2005. Žalobce se domáhá
zaplacení žalované částky z titulu mandátní smlouvy o výkonu funkce člena
představenstva ze dne 2. října 1998 (dále jen „mandátní smlouva“) upravující
mimo jiné odměnu za dobu ode dne odvolání žalobce z funkce člena představenstva
do konce období, na které byla funkce sjednána.
Dovolací soud ve zrušujícím rozhodnutí výslovně uvedl, že aby žalobci vznikl
nárok na uplatněnou odměnu, musel by podle § 187 písm. g) obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) tento nárok vyplynout z rozhodnutí valné hromady a
nikoli z interních pravidel, vypracovaných na jeho základě. Interní pravidla
banky, resp. smlouva uzavřená v souladu s nimi, mohla založit právo na
poskytnutí vymáhaného plnění jen tehdy, kdyby tato pravidla schválila valná
hromada anebo kdyby se – co do přiznávaného plnění – zcela (nikoli pouze „v
zásadě“ jak uzavřel odvolací soud) shodovala s rozhodnutím valné hromady o
odměňování.
Odvolací soud uzavřel, že schválila-li valná hromada obecná pravidla, a na
jejich základě byly vypracovány zásady, které již valná hromada neschvalovala a
od nichž se navíc mandátní smlouva odchýlila, nelze dovozovat, že valná hromada
schválila způsob stanovení odstupného uvedeného v mandátní smlouvě.
Představenstvo žalované volila a odvolávala za podmínek uvedených v § 194 odst.
1 obch. zák. dozorčí rada, ovšem odměňování členů představenstva i tak náleželo
do působnosti valné hromady, neboť zákon nerozlišoval, kým byl člen
statutárního orgánu do funkce jmenován.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že
požadovaný nárok žalobci nelze přiznat ani z titulu náhrady škody způsobené
neplatným právním úkonem podle § 268 obch. zák., neboť o takovou škodu nejde.
Podle odvolacího soudu nejsou ani splněny předpoklady pro obecnou odpovědnost
za škodu za porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle § 373 obch. zák.
Porušení povinnosti žalované, jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za
škodu, nelze spatřovat v tom, že požadavek žalobce není podložen rozhodnutím
valné hromady.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř.
Dovolatel formuluje tyto otázky zásadního právního významu, v jejichž řešení
1. Zda nečinnost valné hromady je deliktním jednáním, spadá-li do její
působnosti schvalování právního úkonu zakládajícího závazky společnosti, a zda
tato nečinnost z hlediska příčinné souvislosti je dostatečně významná pro
náhradu škody, pokud se nelze domoci plnění z platného, avšak neúčinného
titulu, když neúčinnost je vyvolána nečinností valné hromady.
2. Zda osoba, která způsobila neúčinnost jinak platného právního úkonu, je per
analogiam v režimu § 268 a § 373 obch. zák. povinna nahradit škodu osobě, které
byl tento právní úkon určen.
3. Zda finanční nárok osoby vůči společnosti platně sjednaný v době, kdy tato
osoba členem představenstva nebyla a nebyla ke společnosti v žádném jiném
právním vztahu, pro dobu, kdy nebude členem představenstva, je nárokem člena
představenstva na odměnu za výkon jeho funkce v režimu § 187 písm. g) obch. zák.
4. Zda platný a účinný smluvní závazek stran sledující hospodářský účel
smlouvy, sjednaný pro případ, že některé z jiných smluvních ujednání bude
neplatné, lze vztáhnout i na případy smluvních ujednání platných, byť
neúčinných. K posledně uvedené právní otázce dovolatel odkazuje na článek 9.9
mandátní smlouvy („Jestliže jedno nebo více ustanovení této smlouvy je nebo se
stane neplatným, nemění to nic na platnosti ostatních ustanovení této smlouvy. Otázky upravené neplatným ustanovením se budou řídit věcně nejbližšími
ustanoveními této smlouvy nebo obecně závaznými českými právními předpisy tak,
aby bylo dosaženo hospodářského cíle sledovaného smluvními stranami v této
smlouvě“.). Z hlediska hospodářského cíle sledovaného stranami a z hlediska
škodlivých následků pro dovolatele se totiž neplatnost předmětného smluvního
ujednání „rovná“ neúčinnosti a na základě článku 9.9 nastupuje povinnost
žalované odškodnit dovolatele v rozsahu uplatněného nároku z titulu
odpovědnosti za „delikt ex contractu“. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolatel spatřuje v tom, že žalovaný byl v řízení zastoupen právním zástupcem,
jenž byl k zastupování zmocněn představenstvem a nikoliv dozorčí radou, jak
vyžaduje § 199 odst. 2 obch. zák. Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání předkládá argumenty na podporu napadeného
rozhodnutí a navrhuje, aby soud dovolání jako nepřípustné odmítl, resp. jako
nedůvodné zamítl. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Statutárnímu orgánu obchodní společnosti náleží plné (generální)
jednatelské oprávnění, na jehož základě může jednat jménem společnosti. Společnosti pak z takového jednání vznikají práva i povinnosti, a to zásadně
bez ohledu na to, zda je takový úkon pro společnost prospěšný či nikoliv. V
zájmu ochrany společnosti a tím nepřímo i jejích společníků nebo věřitelů však
obchodní zákoník u vymezených právních úkonů podmiňuje jejich platnost nebo
účinnost rozhodnutím či souhlasem jiného orgánu společnosti. Tak je obchodním
společnostem poskytnuta speciální ochrana zejména v případech, ve kterých je
typově dáno zvýšené riziko kolize zájmů u jednajících členů statutárního
orgánu. Jedním z těchto případů je i určování odměny člena představenstva za
výkon této funkce. Podle ustanovení § 187 písm. g) obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 patřilo [a patří i nyní podle § 187 odst. 1 písm. g) obch. zák.]
do působnosti valné hromady i rozhodování o odměňování členů představenstva a
dozorčí rady akciové společnosti. Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze
dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, z dikce tohoto ustanovení nelze
než dovodit, že rozhodování o odměňování členů orgánů společnosti zákon vyjímá
z působnosti představenstva a svěřuje je do působnosti valné hromady. V projednávané věci vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1200/2005, že interní pravidla banky, resp.
smlouva
uzavřená v souladu s nimi, mohla založit právo na poskytnutí vymáhaného plnění
jen tehdy, kdyby tato pravidla schválila valná hromada anebo kdyby se – co do
přiznávaného plnění – zcela shodovala s rozhodnutím valné hromady o odměňování. K tomu Nejvyšší soud nyní dodává, že založit právo na poskytnutí
vymáhaného plnění by mohlo i rozhodnutí valné hromady, kterým by byl následně
vyjádřen souhlas se smluvně sjednanou odměnou člena představenstva. Požadavek §
187 písm. g) obch. zák. je totiž třeba považovat za naplněný nejen, když valná
hromada přijímá rozhodnutí obsahující podmínky odměňování, ale též když valná
hromada vyjádří souhlas s úkonem (smlouvou o výkonu funkce) tyto podmínky
obsahujícím. Až rozhodnutí valné hromady pak takovou smlouvu, a tedy i
podmínky v ní obsažené, činí právně účinnými mezi společností a členem
představenstva. S ohledem na tuto zákonnou úpravu je třeba hledět na každé ujednání
mezi akciovou společností a osobou, která má pro ní vykonávat funkci člena
představenstva, jež neschválila předem valná hromada, o odměně za výkon této
funkce, jako na ujednání uzavřené s implicitní výhradou (odkládací podmínkou)
schválení ze strany valné hromady. Akcionáři rozhodující na valné hromadě
přitom nejsou vázáni jednáním představenstva a je na jejich uvážení, jakým
způsobem budou o otázce odměny konkrétní osoby hlasovat. Je nepochybné, že majetkové postavení člena představenstva při absenci
kladného rozhodnutí valné hromady o sjednaných podmínkách jeho odměňování bude
často v důsledku neúčinnosti těchto ujednání horší než v případě jejich
schválení valnou hromadou. Nelze však na základě toho dovozovat odpovědnost
společnosti za škodu, neboť nelze dovodit porušení povinnosti ze strany
společnosti. Odpovědnost společnosti za škodu by přitom nezakládalo ani případné
porušení povinnosti náležité péče členů statutárního orgánu podle § 194 odst. 5
obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 ze strany členů
představenstva, kteří schválení mandátní smlouvy obsahující podmínky odměňování
nezařadili na pořad jednání valné hromady. V této souvislosti Nejvyšší soud
podotýká, že po dobu výkonu funkce člena představenstva měl sám žalovaný
možnost ovlivnit program jednání několika valných hromad společnosti. přitom
uzavíral-li mandátní smlouvu za daného právního a skutkového stavu, měl si být
vědom nutnosti alespoň dodatečného schválení dohody o odměně ze strany valné
hromady. Lze tedy uzavřít, že neschválení ujednání o odměňování obsaženého ve
smlouvě o výkonu funkce člena představenstva ze strany valné hromady má za
následek jeho neúčinnost, není však bez dalšího porušením povinnosti ze strany
společnosti, za které by odpovídala druhé smluvní straně (členu představenstva). Odpovědnost společnosti nelze dovodit ani na základě analogické
aplikace § 268 obch. zák. upravujícího odpovědnost za škodu způsobenou
neplatností právního úkonu. Neúčinný právní úkon je na rozdíl od neplatného
právního úkonu úkonem perfektním, tj. netrpícím žádnou vadou, kterou by bylo
případně možné přičíst některé smluvní straně.
Důvodem, proč neúčinný právní
úkon (zde smlouva) nevyvolává zamýšlené právní účinky je absence další právní
skutečnosti vyžadované zákonem - zde rozhodnutí valné hromady vyžadované v
zájmu ochrany společnosti. Tuto ochranu nelze eliminovat výkladem navrženým
dovolatelem, který by ve svém důsledku vedl k vynucení si prospěchu
přislíbeného dovolateli neúčinnou smlouvou. Nesprávné právní posouzení věci dále dovolatel shledává v závěru
odvolacího soudu, podle kterého lze za právo na odměnu člena představenstva ve
smyslu § 187 písm. g) obch. zák. považovat i právo na plnění za období mezi
zánikem smlouvy v důsledku odvolání člena představenstva a ve smlouvě
předvídaným okamžikem zániku funkce, tj. za období, kdy již funkce nebude
vykonávána. Ze závěru, že i v tomto případě je třeba aplikovat § 187 písm. g)
obch. zák., vyšel Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí ve věci (viz
výše zmíněný rozsudek ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1200/2005) a
setrvává na něm i nyní, neboť je zřejmá souvislost tohoto práva s předchozím
výkonem funkce, když navíc není spojeno se vznikem nové povinnosti bývalého
člena představenstva po zániku jeho funkce. Ustanovení § 187 písm. g) obch. zák. je třeba aplikovat na všechna
ujednání upravující odměňování člena představenstva bez ohledu na to, zda je
osoba, jíž takové ujednání svědčí, v době jejich sjednání členem představenstva
(nebo v jiném vztahu ke společnosti) či nikoliv či zda již v době poskytování
odměny členem představenstva být přestala. Rozhodující pro aplikaci tohoto
ustanovení je předmět takového ujednání a nikoliv vztah osoby ke společnosti v
době uzavírání smlouvy s ní či poskytování plnění z této smlouvy. Důvodným dovolání nečiní ani nepoužití článku 9.9 mandátní smlouvy při
posuzování uplatněného nároku. Jak bylo uvedeno výše, nelze zásadně analogicky
aplikovat úpravu sjednanou pro případ neplatnosti určitého ujednání v případě,
že je takové ujednání neúčinné. Ostatně i kdyby byla zvolena takto extenzivní
interpretace článku 9.9 mandátní smlouvy, nebyla by právním titulem pro
přiznání práva na úhradu žalované částky, když ani z jiných účinných ustanovení
smlouvy ani z českých právních předpisů nelze dovodit právo člena statutárního
orgánu (resp. mandatáře) požadovat odměnu i za období po řádném ukončení vztahu
ze strany obchodní společnosti (resp. mandanta). Zastoupení společnosti zástupcem na základě plné moci udělené
představenstvem žalované není v rozporu s § 199 odst. 2 obch. zák. a není proto
vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ustanovení §
199 odst. 2 obch. zák. vyžaduje, aby v případě řízení proti členu
představenstva před soudy a jinými orgány místo představenstva určila dozorčí
rada svého člena, který zastupuje společnost v takovém řízení. Toto ustanovení
chrání zájmy společnosti a jejích společníků tím, že snižuje riziko kolize
zájmů a s ním spojené nedostatečné hájení zájmů společnosti v řízení.
S ohledem
na dikci a účel předmětného ustanovení není na místě jej aplikovat též v řízení
proti bývalému členu představenstva, což je i tento případ, když funkce člena
představenstva žalobce zanikla již před zahájením řízení. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované vzniklo
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše
činí podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. 36.955,- Kč, a náhrady hotových výdajů určené podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (za
podané vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 7.451,- Kč tak dovolací soud přiznal
společnosti k tíži dovolatele celkem 44.706,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.