29 Cdo 275/2024-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. V.,, zastoupeného JUDr. Šárkou Plocarovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 6/579, PSČ 110 00 proti žalovanému T. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Kelymanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 26/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2023, č. j. 2 Cmo 205/2022-262, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.320,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. října 2022, č. j. 49 Cm 26/2018-225, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 7. března 2018, č. j. 49 Cm 26/2018-33, jímž (původně) uložil žalovanému (T. P.), aby zaplatil žalobci (J. V.) směnečný peníz ve výši 420.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.400,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 63.778,50 Kč (výrok I.), žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 113.080,-
Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. září 2023, č. j. 2 Cmo 205/2022-262, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 51.580,- Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení právní otázky, „s jakou mírou jistoty je povinný ze směnky povinen prokázat neexistenci kauzy a zda lze vysvětlit existenci jeho pravého podpisu na směnce pouze obecným tvrzením, že jej musel učinit v nevědomosti (popř. omylu)“. Podle žalobce nepředložil žalovaný jediný důkaz, který by prokazoval, že mu nic nedlužil, ani dostatečně věrohodně nevysvětlil, proč směnku, o jejímž zaplacení rozhodl soud prvního stupně směnečným platebním rozkazem (dále jen „směnka“), podepsal.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel (posuzováno podle celého obsahu dovolání) polemizuje se správností skutkových zjištění soudů obou stupňů a s výsledkem hodnocení důkazů, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně neexistence kauzy směnky (a podpisu směnky v „nevědomosti“ či omylu).
Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96. Přitom závěry odvolacího soudu o neexistenci kauzy směnky a (důvodu) podpisu směnky žalovaným (jako směnečníkem) neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřenými; viz též procesní postoj žalobce, který nesouhlasil s nařízením důkazu svým účastnickým výslechem (§ 131 odst. 2 o. s. ř.), ačkoli by soudy nižších stupňů mohly (obecně vzato) dospět na základě vyhodnocení (i) tohoto důkazu (postupem podle § 132 o. s. ř.) k odlišným (pro žalobce příznivějším) skutkovým (a následně i právním) závěrům. Konečně Nejvyšší soud (pro úplnost a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) dodává, že právním důsledkem podpisu směnky dlužníkem (v „nevědomosti“ či omylu), není neplatnost směnky; z takové směnky není dlužník zavázán (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2856/2023). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 a § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. ledna 2024), která podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 421.400,- Kč) částku 10.020,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu