29 Cdo 2856/2023-181
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídle v
Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, proti žalovanému P. Č., zastoupenému JUDr.
Magdalenou Kubátovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Veverkova 1101/1, PSČ 170
00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2023, č. j. 12 Cmo 163/2022-129,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2023, č. j. 12 Cmo
163/2022-129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou (spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) došlou
Městskému soudu v Praze dne 9. dubna 2021 se žalobce (J. J.) domáhal vůči
žalovanému (P. Č.) zaplacení směnky vlastní vystavené žalovaným dne 13. února
2020 na směnečnou sumu 50.000,- Kč, dvou směnek vlastních vystavených žalovaným
dne 18. června 2020 na směnečné sumy 50.000,- Kč a směnky vlastní vystavené
žalovaným dne 6. listopadu 2020 na částku 5.000,- Kč, které žalovaný ve lhůtě
splatnosti neuhradil. Směnečným platebním rozkazem ze dne 17. května 2021, č. j. 37 Cm 47/2021-14,
Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši
155.000,- Kč s 6% úrokem z částky 50.000,- Kč od 31. března 2020 do zaplacení,
s 6% úrokem z částky 105.000,- Kč od 1. ledna 2021 do zaplacení, směnečnou
odměnu 516,66 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 31.069,- Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasné námitky, v nichž
namítal „neplatnost“ směnek, s tím, že tyto byly žalobcem přijaty s vědomím, že
jediným příjmem žalovaného byla částka 9.000,- Kč placená žalobcem za pronájem
pokoje v bytě žalovaného. Směnky byly vystaveny pod nátlakem a v nouzi, která
byla způsobena „pandemickým stavem, neuhrazením závazků vůči osobě žalovaného
plynoucích z darovací smlouvy se třetí osobou a nátlakem ze strany žalobce,
který směnkami podmiňoval prodloužení nájemní smlouvy“ (v případě nevystavení
směnek by se žalovaný ocitl v době pandemie bez jakéhokoli příjmu). Proti jedné
ze směnek vystavených 18. června 2020 „nebylo žalobcem poskytnuto žádné plnění
a tato byla vylákána jako krytí nákladů spojených s případným vymáháním směnek
soudní cestou“; žalobce si tak nechával náhrady hradit dvakrát, jde o nezákonné
obohacení a uplatnění směnky v rozporu s dohodou. Proti druhé směnce z téhož
data bylo poskytnuto částečné plnění ve výši 29.210,- Kč a zbytek částky nebyl
(v rozporu s dohodou) vyplacen. Dále žalobce „zanechal ve smluvní rovině nájmu
nemalý dluh na službách a vybavení pokoje, který měl v nájmu; tento dluh mu byl
nabídnut k vyrovnání proti částkám, které skutečně zapůjčil“. Jelikož směnky
byly vystaveny za podmínek, které nejsou v souladu se zněním českých zákonů a
jsou uplatněny v rozporu s dohodou, požadoval, aby je soud označil za neplatné
a směnečný platební rozkaz zrušil. Rozsudkem ze dne 19. ledna 2022, č. j. 37 Cm 47/2021-35, Městský soud v Praze
ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti (výrok I.) a
uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku
22.960,77 Kč (druhý výrok). Přitom v důvodech rozsudku k dosavadnímu průběhu řízení předeslal, že
předvolání k jednání (19. ledna 2022) bylo žalovanému doručeno 14. října 2021. Dne 18. ledna 2022 žalovaný požádal o odročení jednání „do data vhodného k
dokončení očkování“; doložil doklad o očkování dne 18. ledna 2022 a uvedl, že
musí dodržovat po dobu 48 hodin klidový režim.
Žádosti o odročení soud prvního
stupně nevyhověl a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného;
zdůraznil, že žalovaný měl (vzhledem k datu doručení předvolání k jednání) tři
měsíce na to, aby očkování absolvoval, a „svoji náhlou nutkavost nechat se
očkovat mohl přesunout na jiný termín“; přitom pandemická situace v České
republice trvala od počátku roku 2020. Žalovaný nedoložil ani (tvrzenou)
diagnózu chronické rozedmy plic, ani lékařskou zprávu o tom, že musí po
očkování 48 hodin odpočívat; byl-li by skutečně „zařazen do rizikové
skupiny“ (pro účely očkování), byl by očkován již dříve (přednostně). Dále soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl
k následujícím závěrům:
a) Námitka nedostatečného příjmu není důvodná, když žalobce neprokázal,
že by byl invalidní osobou, která není schopna si zajistit vlastní příjem, ani
neuvedl, že by byl veden jako uchazeč o zaměstnání. b) Námitka „nouze a vystavení směnky pod nátlakem“ je nedůvodná;
žalovaný neuvedl, jak tvrzený pandemický stav způsobil jeho nouzi (nouzi
neprokázal). Tvrdil-li, že nouze byla způsobena pandemickým stavem, takový stav
sám o sobě neznamená, že všechny osoby, které jsou schopny pracovní činnosti,
přestanou pracovat. Jde-li o tvrzený „nátlak“, z vyjádření žalovaného plyne, že
on byl pronajímatelem a žalobce nájemcem, přičemž nájemní smlouva neobsahuje
žádné ujednání, které by bylo možno vyhodnotit jako šikanózní (netvrdil ani, že
by s žalobcem vedl spor ohledně obsahu nájemní smlouvy). c) Tvrzení ohledně poskytnutí částečného plnění žalovaný neprokázal;
vzhledem k závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července
2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006 (uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek ? dále jen „R 31/2008“), nemohl žalovaný provést (po
vydání směnečného platebního rozkazu) ani zápočet na směnečnou sumu. Námitky
vztahující se k dluhům žalobce „na službách a vybavení pokoje“ vyhodnotil jako
neprojednatelné, když z jejich obsahu není zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný
platební rozkaz napadán a současně na jakých skutkových okolnostech žalovaný
svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Jelikož žádná z námitek nebyla způsobilá „přivodit zjištění“, že směnečný
platební rozkaz byl vydán (byť jen částečně) neoprávněně, ponechal soud prvního
stupně směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. března 2023, č. j. 12 Cmo 163/2022-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok)
a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 23.290,10 Kč (druhý výrok). Odvolací soud ? vycházeje z ustanovení čl. I. § 28 odst. 1, § 48, § 75 a § 78
odst. 1 směnečného zákona – předeslal, že žalobce uplatil právo ze 4 (platných)
směnek vlastních, a to vůči žalovanému jako jejich výstavci (přímému dlužníku
ze směnek).
Ve vztahu k uplatněným námitkám současně (s odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu) připomenul, že předmětem projednání mohly být jen odůvodněné námitky
žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitky, které jednoznačně
a nezaměnitelně vymezují skutek, o který se obrana opírá. V rozsahu, v němž se žalovaný bránil absencí příjmu, dluhem na službách a
vybavení pokoje, vystavením směnek v rozporu se zněním českých zákonů,
uplatněním směnek s rozporu s dohodou a neplatností směnek, vyhodnotil odvolací
soud námitky žalovaného jako neprojednatelné, když neobsahují žádná konkrétní
skutková tvrzení, která by bylo možno považovat za obranu proti povinnosti
směnku zaplatit (není v nich uveden důvod neplatnosti směnek, obsah dohody
týkající se uplatnění směnek ani konkrétní výše dluhu na službách a vybavení
pokoje, včetně toho, za jaké období dluh vznikl a kdy se stal splatným). Námitku, podle níž „žalobce“ na jednu ze směnek vystavených 18. června 2020
„neposkytl žádné plnění“ a na druhou plnil jen ve výši 29.210,- Kč, žalovaný
neprokázal; tím, že se nedostavil k jednání, se dobrovolně vzdal práva být ze
strany soudu prvního stupně poučen podle ustanovení § 118a odst. 3 a § 119a
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dále odvolací soud neshledal opodstatněnou ani námitku, podle níž žalovaný
vystavil směnky „pod nátlakem a v nouzi“, tj. námitku existence okolnosti
vylučující svobodnou vůli jednajícího (psychický nátlak a tíseň) ve smyslu
ustanovení § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“). Toto ustanovení „řeší případy právních jednání učiněných pod hrozbou
násilí (psychického) a chrání jednajícího, jehož vůle byla při uskutečnění
právního jednání vážným způsobem negativně ovlivněna tím, že mu umožňuje
namítnout neplatnost právního jednání. Jde o tzv. relativní neplatnost; právní
jednání stane neplatným až v okamžiku, kdy oprávněná osoba svého práva využije,
což v poměrech dané věci žalovaný ani netvrdil. Současně odvolací soud dodal, že „dovolal-li se žalovaný existence psychického
nátlaku“ (bezprávné výhružky) až v námitkách proti směnečnému platebnímu,
učinil tak opožděně, když právní účinky dovolání se relativní neplatnosti
nastávají okamžikem, kdy projev vůle dojde všem subjektům relativně neplatného
právního jednání. Jelikož se správnost směnečného platebního rozkazu posuzuje
podle stavu k okamžiku jeho vydání (a skutečnosti, k nimž by došlo až poté,
nemohou být důvodem k jeho zrušení) [viz „R 31/2008“)], nemohla tato procesní
obrana (i kdyby byla shledána důvodnou) zpochybnit správnost směnečného
platebního rozkazu. Posouzením existence a intenzity hrozby (psychického
nátlaku) se tak odvolací soud (pro nadbytečnost) nezabýval. Konečně nepřihlédl k (odvolacím) tvrzením žalovaného, podle nichž a)
zajišťovaly směnky půjčku (spotřebitelský úvěr) a b) „došlo k započtení dluhu
ve výši 25.005,- Kč; šlo totiž o tvrzení „nová“, uplatněná žalovaným v rozporu
s principy neúplné apelace a ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož se odvolací soud ztotožnil (i) s důvody, pro které soud prvního stupně
nevyhověl žádosti žalovaného o odročení jednání, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně jakožto věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky (ne)důvodnosti žádosti o
odročení jednání před soudem prvního stupně (a možnosti věc projednat a
rozhodnout v nepřítomnosti účastníka), kterou odvolací soud vyřešil (podle jeho
názoru) v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu, a právní otázky,
zda námitka, že podepsal směnku pod nátlakem a v tísni, „může mít vliv na již
vydaný směnečný platební rozkaz, ač způsobuje relativní neplatnost“, doposud
Nejvyšším soudem nezodpovězené.
Dovolatel zdůrazňuje, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když
nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, neposkytl mu poučení podle
ustanovení § 118a o. s. ř. a řádně mu nedoručil ani vyjádření žalobce k jeho
námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu, čímž zkrátil jeho práva „na
obranu v rámci soudního řízení“.
Dále se soudy nižších stupňů „dostatečně“ nevypořádaly s námitkou dovolatele o
podpisu směnek v tísni a pod nátlakem, včetně toho, že (jako osoba bez
zaměstnání a příjmu a se základním vzděláním a zdravotními problémy) nebyl (na
rozdíl od žalobce) v řízení zastoupen advokátem. V této souvislosti má za
nesprávný (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp.
zn. 29 Cdo 4711/2008) i závěr odvolacího soudu vztahující se k (ne)uplatnění
námitky „relativní neplatnosti“ a její „opožděnosti“; sám zmíněnou námitku
hodnotí jako včasnou a důvodnou.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky
vztahující se k námitce podpisu směnek pod nátlakem a v nouzi, dosud Nejvyšším
soudem nezodpovězené; přitom se neuplatní (vzhledem k závěrům rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023) omezení plynoucí z ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 175 o. s. ř., předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo
šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k
uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v
němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady
řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti
platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen
do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je vyloučeno. Nelze-li návrhu
na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-
li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební
rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které
neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy,
podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li
žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám
později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda
směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v
jakém rozsahu (odstavec 4). Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá na závěrech, podle nichž: a)
žalovaný netvrdil, že by „využil“ právo vznést námitku relativní neplatnosti
právního jednání, a b) nemohl se účinně dovolat relativní neplatnosti (až) v
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, když právní účinky uplatnění
relativní neplatnosti nastávají (až) okamžikem, kdy „projev vůle dojde všem
subjektům relativně neplatného právního jednání“. Jelikož se správnost
směnečného platebního rozkazu posuzuje podle stavu, který zde byl v okamžiku
jeho vydání (a skutečnosti, k nimž došlo po této době, nemohou být důvodem k
jeho zrušení), nemohla tato obrana (i kdyby byla důvodná) zpochybnit správnost
směnečného platebního rozkazu. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud (na rozdíl od soudu odvolacího)
žádné pochybnosti o tom, že žalovaný (opakovaně) uplatnil výhradu neplatnosti
směnek již ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (č. l. 17); současně popsal (byť stručně) důvody, proč má směnky za neplatné. Jde-li o (ne)možnost soudu přezkoumat správnost směnečného platebního rozkazu z
důvodu (až) v těchto námitkách uplatněné výhrady neplatnosti směnek (z důvodu
jejich vystavení pod nátlakem a v nouzi), Nejvyšší soud předesílá, že jeho
judikatura je ustálena ?
jak správně zdůraznil odvolací soud ? v závěru, podle
něhož je nutné posuzovat správnost směnečného platebního rozkazu podle stavu,
který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této
době, proto důvodem k jeho zrušení být nemohou (srov. např. R 31/2008, k jehož
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1457/2012, v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012,
uveřejněném pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v
poslední době v rozsudku ze dne 19. prosince 2023, sp. zn. 29 Cdo 3749/2023). Odvolací soud však přehlédl, že tento závěr Nejvyšší soud formuloval za
skutkového stavu, kdy žalovaný až v námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu uvedl, že směnku (nebo směnkou zajištěnou pohledávku) zaplatil (zcela
nebo zčásti) v době po vydání směnečného platebního rozkazu, popřípadě proti
pohledávce ze směnky (nebo proti pohledávce směnkou zajištěné) uplatnil námitku
započtení, a to vždy s tím, že důvodnost takových námitek (s tím spojený, byť
jen částečný zánik pohledávky přiznané směnečným platebním rozkazem, popřípadě
směnkou zajištěné pohledávky) lze zkoumat (až) v (případném) řízení o zastavení
výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jinak
řečeno, šlo o případy, kdy k okamžiku vydání směnečného platebního rozkazu
existovala pohledávka žalobce za žalovaným ze směnky, která zanikla (dle
námitkových tvrzení) až na základě právního jednání žalovaného učiněného v době
po jeho vydání. Přitom žalovaným včas (ve lhůtě určené ustanovením § 175 odst. 1 o. s. ř.)
uplatněná (právní) námitka neplatnosti směnky (založená na skutkových
tvrzeních, z nichž žalovaný dovozoval existenci nátlaku a nouze při podpisu
směnek), zjevně nepatří k námitkám, které by měly být řešeny (až) v rámci
(případného) výkonu rozhodnutí (a nikoli v řízení námitkovém). Ostatně,
akceptace právního názoru odvolacího soudu by ve svých důsledcích vedla ke
zjevně nepřijatelnému závěru, podle něhož by se soud nemohl věcně zabývat např. ani důvodností (včas uplatněné – viz závěr formulovaný Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněném pod
číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o tom, že se i na
námitku promlčení vztahuje zásada koncentrace řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu) námitky promlčení nároku ze směnky. Navíc nelze přehlédnout, že povinností žalovaného není uvádět právní
kvalifikaci v námitkách vylíčeného skutkového děje; právní kvalifikace
uplatněných skutečností je výhradně věcí soudu, který právním názorem
vysloveným některým z účastníků není při právním posouzení věci nikterak vázán. Pro posouzení důvodnosti uplatněných námitek tedy vskutku není podstatné, zda,
popř. jakým způsobem žalovaní v námitkách tvrzené skutečnosti právně
kvalifikovali.
Ostatně, z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí
(poměřováno tím, zda odvolací soud vskutku projednal v námitkovém řízení
námitky žalovaným řádně uplatněné) není právně významné dokonce ani to, jak
námitku žalovaných pojmenoval odvolací soud (srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011). Přiřadil-li žalovaný ke skutkovým námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu
(viz tvrzení o nátlaku a nouzi) též jejich vlastní právní kvalifikaci
(dovozoval-li neplatnost směnek), nebyl takovým právním posouzením odvolací
soud vázán; naopak, sám byl povinen posoudit, jaké právní důsledky by mohlo mít
(mělo) případné prokázání těchto námitek. V dané souvislosti Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že unesl-li by žalovaný
důkazní břemeno k těmto námitkovým tvrzením [bylo-li by prokázáno, že žalovaný
nepodepsal směnky o svobodné vůli, nýbrž pod tlakem bezprávné výhrůžky (k
výkladu tohoto pojmu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince
2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod číslem 79/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i
pro poměry „směnečné“ např. v rozsudku ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo
3142/2020, jakož i v usnesení ze dne 26. října 2023, sp. zn. 29 Cdo
3313/2022)], neměla by tato skutečnost za následek neplatnost směnek; z
takových směnek by nebyl žalovaný materiálně zavázán (nebyl povinen plnit). K platnosti směnky jako celku (z hlediska podpisu výstavce vlastní směnky)
totiž postačí, že je na směnce formálně platný podpis; teprve z hlediska
materiálního je významné, zda: a) taková osoba opravdu existuje, b) jde
skutečně o její vlastní svobodný projev, c) je pasivně směnečně způsobilá, d)
je správně zastoupena a e) její podpis netrpí jinými vadami. Přitom pro
zavázanost určité konkrétní osoby je nezbytné, aby byla (na směnce) správně
podepsána formálně i materiálně (k tomu v právní teorii srov. např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha. C. H. Beck, 2011, str. 48). Dále se Nejvyšší soud zabýval (v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř.)
tím, zda soud prvního stupně věc projednal a rozhodl po právu v nepřítomnosti
žalovaného. Podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má
právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může
být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Podle ustanovení § 101 o. s. ř., nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k
jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc
projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z
obsahu spisu a z provedených důkazů (odstavec 3). Ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou
hypotézou (srov. formulaci „z důležitého důvodu“), neboť hypotéza právní normy
není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V rámci posuzování důležitosti
důvodu omluvy tak lze vedle existence lékařské zprávy o pracovní neschopnosti
zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva
důvodná. Jelikož zákon přenechává řešení (posouzení důležitosti důvodů omluvy
účastníka) na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč
nepovažuje (či naopak považuje) neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní
dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen tehdy, byla-li by
zjevně nepřiměřená (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, a ze dne 18. září 2019, sp. zn. 22 Cdo
4496/2018). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že se nepožaduje,
aby ten, kdo omlouvá neúčast u nařízeného jednání (a žádá o odročení jednání),
svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla
důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své
povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti,
které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné,
přičemž důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání je
podle ustálené judikatury (zpravidla) také jeho nemoc (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98,
uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Současně platí, že důležitost důvodu, pro který účastník žádá o
odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem
konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k
závěru o odročení jednání (tj. např. i zdravotní neschopnost), není soud vždy
povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu
se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním
obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního
řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a ze dne 27. července
2010, sp. zn. 21 Cdo 4124/2008, a opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
4496/2018). V poměrech projednávané věci z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně
nařídil (první) jednání ve věci samé na den 19. ledna 2022; předvolání k tomuto
jednání bylo žalovanému (řádně) doručeno dne 14. října 2021. Podáním ze dne 18. ledna 2022 (doručeným soudu prvního stupně téhož dne) požádal žalovaný o
odročení jednání. Žádost odůvodnil tím, že téhož dne byl očkován proti
onemocnění COVID-19 (očkování bylo odloženo z předchozího týdne z důvodu
nutnosti doložení zprávy od specializovaného lékaře, zda spadá do rizikové nebo
nevhodné skupiny); vzhledem k diagnóze chronické rozedmy plic (a zařazení do
rizikové skupiny) podstoupil očkování v nejbližším možném termínu (18. ledna
2022).
Jelikož očkování vyžaduje po dobu nejméně 48 hodin klidový režim
(dokončení očkování druhou dávkou s odstupem tří týdnů po aplikaci první
dávky), požádal žalovaný (s omluvou, že o odročení žádá v nejzazším termínu) o
odročení jednání do data „vhodného“ k dokončení očkování; současně s žádostí
doložil i doklad o absolvovaném očkování. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud vyhodnotil úvahy soudů nižších stupňů
o tom, že soud prvního stupně mohl věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti
žalovaného, jako zjevně nepřiměřené. V prvé řadě nelze přehlédnout, že jednání nařízené na den 19. ledna 2022 bylo
prvním jednáním v dané věci; v případě omluvy žalovaného (spojené s žádostí o
odročení jednání) tak nešlo o případ, kdy by z dosavadního průběhu řízení
plynuly náznaky snahy žalovaného o protahování řízení (procesní obstrukci). Současně žalovaný uvedl důvod, pro který byl (původní) termín očkování posunut,
včetně „potřeby“ klidového režimu (to vše s poukazem na diagnózu chronické
rozedmy plic). Šlo tak o omluvu včasnou a co do tvrzeného (a doloženého) důvodu
důvodnou. Argumentace založená na konstatování, že se žalovaný mohl nechat očkovat
(vzhledem k pandemické situaci) „dříve“ nebo mohl očkování „přesunout“ na jiný
(pozdější) termín, není způsobilá (sama o sobě) na shora uvedeném nic měnit;
případné (předchozí) odkládání rozhodnutí o očkování žalovaným a následná změna
názoru, ve spojení s konkrétním tvrzením o nutnosti odložit původně sjednaný
termín očkování, totiž nelze hodnotit (bez dalšího) jako důvod, který by mohl
odůvodnit možnost projednat věc v nepřítomnosti žalovaného [k tomu obecně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. I. ÚS 729/01, podle
něhož nelze „chápat“ zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod rozšiřujícím způsobem (omezení tohoto
práva musí být vykládáno restriktivně)]. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá (i) s výše popsanou vadou, kterou
je postiženo řízení před soudem prvního stupně.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný; o náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu