29 Cdo 1640/2011

29 Cdo 1640/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci

žalobce FEMER INTERNATIONAL TRUST REG., se sídlem ve Vaduzu, Austrasse 15,

Lichtenštejnské knížectví, rejstříkové číslo H.1119/41 zastoupeného Mgr.

Lukášem Kuhajdou, advokátem, se sídlem v Plzni – Východní Předměstí, U Zvonu

142/11, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) PaedDr. J. L., 2) Ing. M. V., 3) Ing. J.

P., a 4) PaedDr. K. Š., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené

u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 29/2007, o

dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října

2010, č. j. 4 Cmo 158/2010-824, takto:

I. Dovolací řízení se ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným

zastavuje.

II. Dovolání se ve vztahu k druhému a třetímu žalovaným zamítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním, druhým a třetím žalovanými nemá

žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. května 2009,

č. j. 6 Cm 29/2007-551, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne

24. října 2007, č. j. 6 Cm 29/2007-15, jímž uložil žalovaným zaplatit společně

a nerozdílně žalobci částku 15.200.000,- Kč s 6% úrokem z částky 43.367.848,-

Kč od 30. června 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 50.666,- Kč a

náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku

zejména z toho, že:

1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze

směnky vlastní vystavené v Olomouci dne 18. září 1997 společností SELIKO a. s. (dále jen „společnost S“) na řad Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“),

znějící na směnečný peníz 43.367.848,- Kč, se splatností dne 29. června 2007

(dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali směnečné

rukojemství žalovaní. Směnka byla nepřetržitou řadou rubopisů převedena na

žalobce. 2) Sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné

sumy, data splatnosti a platebního místa. 3) Banka (jako věřitel) a společnost S (jako dlužník) uzavřely dne 18. září

1997 smlouvu o revolvingovém úvěru registrační číslo A 41499 (dále též jen

„smlouva o úvěru“). V článku X. smlouvy se smluvní strany dohodly, že

pohledávky věřitele ze smlouvy o úvěru budou zajištěny vlastní blankosměnkou

vystavenou dlužníkem na řad banky a avalovanou „fyzickými osobami vlastníků“. 4) Téhož dne předala společnost S bance směnečné vyplňovací prohlášení, v němž

udělila bance právo doplnit vystavenou blankosměnku o chybějící údaje (směnečné

sumy, data splatnosti a platebního místa). Součástí listiny je i prohlášení

žalovaných jako směnečných rukojmích, že berou směnečné vyplňovací prohlášení

na vědomí a jsou s ním srozuměni. 5) Dne 30. listopadu 1999 uzavřela banka jako věřitel se společností Lihovar

Kojetín a. s. (dále jen „společnost L“) jako „přistupitelem“ smlouvu o

přistoupení k závazku dle § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

(dále jen „obč. zák.“), podle níž se společnost L zavázala, že za společnost S

splní (mimo jiné) její závazky vzniklé ze smlouvy o revolvingovém úvěru

registrační číslo A 41499. V článku VII. smlouvy se společnost L zavázala, že

uzavře „za současného souhlasu věřitele“ do 30. července 2000 s dlužníkem

smlouvu o převzetí předmětného závazku podle § 531 odst. 1 obč. zák., s tím, že

„tato smlouva o převzetí závazku nahradí v plném rozsahu tuto dohodu o

přistoupení k závazku“. 6/ Dne 29. května 2000 uzavřela banka (jako věřitel), společnost S (jako

dlužník“) a společnost L (jako „přebírající společnost“) smlouvu o převzetí

dluhu podle § 531 odst. 1 obč. zák., v níž se smluvní strany dohodly, že

společnost L přebírá „v plném rozsahu“ dluh dlužníka ze smlouvy o revolvingovém

úvěru registrační číslo A 41499, s tím, že věřitel „podpisem této smlouvy

uděluje k převzetí dluhu dle této smlouvy svůj výslovný souhlas“. 7) Banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru společnosti GE Capital Bank,

a.

s., ta následně pohledávku postoupila společnosti DF Deutsche Forfait AG,

která ji postoupila společnosti 3V International Co. Ltd. Smlouvou o postoupení

pohledávky ze dne 6. června 2007 naposledy označená společnost postoupila

pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobci. Na tomto základě – odkazuje na ustanovení čl. I. § 10, § 17 a § 32 odst. 1

zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný

zákon“) – soud prvního stupně uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas

uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit

nepodařilo. Ve vztahu k námitkám druhého a třetího žalovaných soud prvního stupně především

zdůraznil, že námitka založená na tvrzení, podle kterého změnou v osobě

dlužníka kauzálního vztahu došlo ke změně podmínek, za nichž byla uzavřena

směnečná smlouva o převzetí směnečného rukojemství a tím i ke změně

předpokladů, za nichž by byli žalovaní povinni plnit ze sporné směnky, je

námitkou vycházející z vlastních vztahů žalovaných k remitentovi a žalovaným by

proto (ve vztahu k žalobci, na kterého byla sporná směnka indosována)

příslušela pouze tehdy, jednal-li by žalobce při nabývání směnky vědomě na

škodu žalovaných. Takové jednání se ovšem žalovaným prokázat nepodařilo. Neprokázaným ostatně zůstalo i tvrzení druhého a třetího žalovaných o tom, že s

remitentem uzavřeli vlastní směnečnou smlouvu, jejímž obsahem bylo „poskytnutí

zajištění určitého závazku směnkou“. Uvedená kauzální námitka druhého a třetího žalovaných, pokračoval soud prvního

stupně, by navíc nemohla být důvodná ani v případě, že by žalovaní existenci

vlastní směnečné dohody s remitentem prokázali. Jakkoli nelze podle soudu

prvního stupně pochybovat o tom, že smlouvou o převzetí dluhu ze dne 29. května

2000 (uzavřenou v souladu s ujednáním obsaženým v článku VII. smlouvy o

přistoupení k závazku ze dne 30. listopadu 1999) skutečně došlo podle shodné

vůle všech zúčastněných subjektů ke změně osoby kauzálního dlužníka, v důsledku

této skutečnosti se ovšem nijak postavení směnečných dlužníků zhoršit nemohlo. Soud prvního stupně proto – neshledávaje důvodnými ani další námitky, jimiž se

žalovaní směnečným platebním rozkazem uložené povinnosti bránili – ponechal

vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem

změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil

(první výrok), dále rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů

(druhý výrok), nákladech řízení státu a uložil žalobci povinnost zaplatit státu

soudní poplatek z odvolání (třetí výrok). Odvolací soud – odkazuje na zjištění, jež na základě provedeného dokazování

učinil soud prvního stupně – dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru,

že vznesená námitka, formulovaná jako námitka změny kauzálních předpokladů v

neprospěch žalovaných, žalovaným přísluší a je i důvodná.

Ve vztahu k žalovanými uplatněné námitce odvolací soud v obecné rovině

předeslal, že pro posouzení námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu není

podstatné, jak uplatněnou námitku žalovaní právně kvalifikují, nýbrž to, jaká

skutková tvrzení, z nichž svou obranu proti směnce dovozují, v námitkách

uvedli. V projednávané věci, pokračoval odvolací soud, žalovaní v námitkách

tvrdili, že mezi žalovanými a prvním majitelem směnky (bankou) byla uzavřena

dohoda o tom, že sporná (blanko)směnka zajišťuje existující i budoucí

pohledávku za společností S ze smlouvy o úvěru, tedy závazek zcela konkrétního

dlužníka, přičemž závazek z této smlouvy – bez souhlasu žalovaných a bez dohody

o změně směnečné smlouvy uzavřené mezi bankou a žalovanými – převzala

společnost L. Pro posouzení důvodnosti této námitky proto bylo podstatné, zda

se žalovaným podařilo prokázat jednak existenci dohody o vyplnění směnky

uzavřené mezi nimi a původním majitelem směnky, jednak – vzhledem k tomu, že

sporná směnka byla na žalobce indosována – skutečnost, že žalobce nabyl směnku

ve zlé víře nebo se při jejím nabývání provinil hrubou nedbalostí, popř. jednal

při nabytí směnky ke škodě žalovaných. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud obě výše uvedené

skutečnosti za prokázané. Podle odvolacího soudu není v konkrétním případě

pochyb o tom, že sporná směnka byla vystavena k zajištění splnění závazku

společnosti S ze smlouvy o úvěru, přičemž o obsahu uzavřené dohody o vyplnění

směnky svědčí (bance předané) vyplňovací prohlášení ze dne 18. září 1997. Jakkoli šlo dle obsahu této listiny především o prohlášení výstavce směnky,

nelze přehlédnout, že jeho jménem vyplňovací prohlášení podepsali první a třetí

žalovaní, kteří pak společně s druhým a čtvrtým žalovanými listinu podepsali

rovněž jako směneční rukojmí. Za tohoto stavu, s přihlédnutím k textu

směnečného vyplňovacího prohlášení, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že také

avalisté jako fyzické osoby uzavřely s bankou dohodu o vyplňovacím právu

stejného obsahu jako výstavce směnky. Na základě výsledků provedeného dokazování pak lze podle odvolacího soudu

rovněž uzavřít, že žalobce se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí a

vědomě jednal ke škodě dlužníků ze směnky. Při nabytí směnky měl totiž žalobce

prokazatelně k dispozici směnečné prohlášení, znal rozsah a způsob vyplňovacího

oprávnění a věděl také o změně dlužníka zajištěného závazku. Jestliže za této

situace nezkoumal „možnost použít směnku jako zajišťovací instrument k závazku

nového dlužníka“, nelze jeho jednání posoudit jinak než jako jednání ke škodě

žalovaných. Závěr soudu prvního stupně, podle kterého smlouvou o převzetí dluhu ze dne 29. května 2000 došlo v souladu s ustanovením § 531 odst. 1 obč. zák. k převzetí

závazku společnosti S ze smlouvy o úvěru společností L, měl odvolací soud

(odkazuje potud na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) za

správný.

Jelikož změnou osoby dlužníka směnkou zajištěného závazku došlo ke

změně smluvených podmínek, za nichž byla směnka předána věřiteli, nemohl

věřitel bez nové dohody se směnečnými dlužníky použít směnku k zajištění

povinnosti „zcela jiného dlužníka“. Uzavření takové nové směnečné dohody přitom

žalobce netvrdil. Odvolací soud se zřetelem k výše uvedenému uzavřel, že jelikož žalovaní na

základě vlastní směnečné smlouvy s remitentem důvodně namítli, že došlo k

vyplnění směnky v rozporu s uzavřenou dohodou, směnečný platební rozkaz v celém

rozsahu zrušil. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce

dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje

dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že „výraznou měrou nepřípustně

překročil zásadu koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu

rozkazu“, když projednal námitku excesivního vyplnění blankosměnky, kterou

žalovaní „ve smyslu, jak se touto námitkou vrchní soud (…) zabývá a jak ji

shledává důvodnou“, vůbec nevznesli. V této souvislosti dovolatel připomíná, že

v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (jíž blíže neupřesňuje) je

nutné při rozhodování o tom, zda ponechat směnečný platební rozkaz v platnosti

či jej zrušit, „striktně vycházet z toho, jak byly jednotlivé námitky

formulovány žalovanými v rámci jejich podání učiněných v zákonné třídenní lhůtě

k podání námitek“. V této lhůtě je přitom podle dovolatele rovněž nezbytné

(opírají-li se námitky o tvrzenou existenci směnečné smlouvy) specifikovat

obsah uzavřené směnečné smlouvy a důvod, proč se podmínky sjednané ve směnečné

smlouvě nenaplnily, nebo proč odpadly, jinak řečeno, v čem konkrétně byla

směnečná smlouva porušena. V případě námitky „excesivního vyplnění blankosměnky

pak musí být již ve včas podaných námitkách přesně specifikováno, v čem

konkrétně měla být blankosměnka vyplněna v rozporu s tvrzenou směnečnou

smlouvou. Těmto požadavkům však námitky žalovaných nedostály, když první

žalovaný se ve svých námitkách otázkou vyplnění blankosměnky vůbec nezabývá,

ostatní žalovaní pak sice námitku nesprávného vyplnění blankosměnky vznesli,

ovšem „ve zcela jiném směru a kontextu, než byla námitka formulována v

odůvodnění napadeného rozsudku“. Podle přesvědčení dovolatele je navíc uvedená námitka „z pozice“ žalovaných

nepřípustná a není ani důvodná. Přípustnost posuzované námitky vylučuje již

okolnost, že sporná směnka byla opakovaně indosována, přičemž v řízení nebylo

podle dovolatele prokázáno, že by se žalobce při nabývání směnky provinil

hrubou nedbalostí a vědomě jednal ke škodě žalovaných. Za nesprávný a

„nepodložený provedenými důkazy“ má dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu o

uzavření dohody o vyplňovacím právu mezi žalovanými a bankou. Směnečné

vyplňovací prohlášení ze dne 18.

září 1997 je jen jednostranným právním úkonem

a důkazem o uzavření směnečné smlouvy mezi žalovanými a bankou proto být

nemůže, jiný přímý důkaz pak k prokázání uvedené skutečnosti proveden nebyl. Provedeným dokazováním tak nebylo vyloučeno, že k podepsání sporné směnky

žalovaní přistoupili nikoli na základě směnečné smlouvy uzavřené s remitentem,

ale (jen) po dohodě s výstavcem směnky, který žalované o avalování směnky

požádal. Uvedený stav se ostatně dovolateli v poměrech dané věci jeví „jako

velmi pravděpodobný“. Dovolatel dále polemizuje s úvahami odvolacího soudu o tom, že změnou v osobě

dlužníka kauzálního vztahu došlo – bez souhlasu žalovaných – ke změně podmínek

tvrzené směnečné smlouvy. Jestliže totiž převzali žalovaní směnečné rukojemství

za společnost S, která výstavcem směnky nepochybně zůstala i po tvrzené změně

kauzálního dlužníka, nemohlo být postavení žalovaných jakožto směnečných

rukojmích případným převzetím kauzálního závazku nijak dotčeno. S odvolacím soudem dovolatel nesouhlasí ani v tom, že podle smlouvy o převzetí

dluhu ze dne 29. května 2000 skutečně došlo k převzetí závazku ze smlouvy o

úvěru. Uvedená smlouva je totiž podle přesvědčení dovolatele neplatná, neboť –

jak bylo v řízení prokázáno – ještě před jejím uzavřením společnost L (na

základě dohody uzavřené s bankou dne 30. listopadu 1999) k předmětnému závazku

přistoupila a stala se v souladu s ustanovením § 533 obč. zák. solidárním

dlužníkem kauzálního závazku. Tato skutečnost pak „sama o sobě vylučovala

platné uzavření smlouvy o převzetí předmětného kauzálního dluhu mezi

existujícími dlužníky“. Znění ujednání obsaženého v článku VII. dohody o

přistoupení k závazku na tomto závěru podle dovolatele nic nemění, když tato

dohoda nebyla před uzavřením smlouvy o převzetí dluhu zrušena.

Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud založil právní posouzení věci v

otázkách „naprosto klíčových“ na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým

dospěl soud prvního stupně, aniž by ovšem postupoval podle ustanovení § 213

odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),

tedy aniž by důkazy provedené soudem prvního stupně zopakoval. Tím podle

dovolatele zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil

a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Podáním ze dne 21. února 2013 vzal žalobce ve vztahu k prvnímu žalovanému

dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu zpět, Nejvyšší soud proto na

základě tohoto dispozitivního úkonu dovolací řízení ve vztahu mezi žalobcem a

prvním žalovaným podle § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil. V průběhu dovolacího řízení dále Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. října

2012, č. j. KSBR 29 INS 16602/2012-A-22, zveřejněným v insolvenčním rejstříku

dne 4. října 2012, v 13.26 hodin, (mimo jiné) zjistil úpadek čtvrtého

žalovaného a prohlásil na jeho majetek konkurs; okamžikem zveřejnění tohoto

usnesení v insolvenčním rejstříku tak bylo dovolací řízení v této věci (ve

vztahu mezi žalobcem a čtvrtým žalovaným) přerušeno [srov. § 263 odst. 1 zákona

č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve

znění účinném v době prohlášení konkursu]. Jelikož podmínky, za nichž lze v

(dovolacím) řízení pokračovat, nebyly splněny (srov. § 265 odst. 1 a 2

insolvenčního zákona), Nejvyšší soud ve vztahu mezi žalobcem a čtvrtým

žalovaným o podaném dovolání nerozhodoval. V rozsahu, ve kterém směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu,

kterým bylo rozhodnuto ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným, je dovolání

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval

nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v

řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry

jsou rovněž zpochybněny (jako v této věci) prostřednictvím dovolacího důvodu

dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného

pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně

jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna

2001 – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

1) K uplatnění námitky nesprávného vyplnění blankosměnky

K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu

se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku ze dne 26. července

2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu

podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný

směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze

odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě

podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební

rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod

číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, navazuje

na výše uvedené závěry, vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou být

pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen

takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný

platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný

svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti

směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat

takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v

tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle

jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně)

uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k

doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by

již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4

části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé (viz námitky druhého žalovaného na

č. l. 189 – 198 spisu a námitky třetího žalovaného na č. l. 57 - 62 spisu), že

druhý a třetí žalovaní ve včas podaných námitkách (mimo jiné) tvrdili, že a)

směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla

vystavena jako blankosměnka k zajištění všech pohledávek ze smlouvy o úvěru, b)

při vystavení směnky byla mezi bankou, společností S a všemi avalisty uzavřena

dohoda o vyplnění blankosměnky, jejíž obsah je zachycen ve směnečném

vyplňovacím prohlášení, c) společnost L převzala se souhlasem banky závazek

společnosti S ze smlouvy o úvěru a že d) žalovaní s bankou neuzavřeli žádnou

dohodu o změně směnečné smlouvy, v níž by s převzetím směnkou zajištěného

závazku novým dlužníkem souhlasili. Na základě těchto skutkových tvrzení pak

druhý a třetí žalovaní dovozovali, že změnou osoby dlužníka ze smlouvy o úvěru

došlo bez souhlasu avalistů ke změně podmínek, za nichž byla uzavřena směnečná

smlouva o převzetí směnečného rukojemství žalovaných (došlo ke změně kauzálních

předpokladů pro plnění ze směnky) a banka za tohoto stavu nebyla vůbec

oprávněna směnku vyplnit.

Z takto formulovaných námitek je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, na jakých

skutkových okolnostech druhý a třetí žalovaní svou procesní obranu proti

směnečnému platebnímu rozkazu zakládají (podstata námitek druhého a třetího

žalovaných spočívá v tvrzení, že dohodnuté předpoklady pro vyplnění a uplatnění

vystavené blankosměnky v posuzovaném případě ve vztahu k žalovaným vůbec

nenastaly, neboť bez jejich souhlasu došlo ke změně v osobě dlužníka závazku,

který dle ujednání účastníků směnka zajišťovala). Zabýval-li se odvolací soud

uvedenými skutečnosti při posuzování, zda směnečný platební rozkaz ponechat v

platnosti nebo zda jej zrušit, jinak řečeno, projednal-li (v řízení o

námitkách) námitku založenou na výše uvedených skutkových tvrzeních,

nepostupoval v rozporu se zásadou koncentrace námitek vyjádřenou v ustanovení §

175 odst. 4 o. s. ř. Odvolacímu soudu je v daných souvislostech nutné přisvědčit i v tom, že

povinností žalovaného není uvádět právní kvalifikaci v námitkách vylíčeného

skutkového děje; právní kvalifikace uplatněných skutečností je výhradně věcí

soudu, který právním názorem vysloveným některým z účastníků není při právním

posouzení věci nikterak vázán. Pro posouzení důvodnosti uplatněných námitek

tedy vskutku není podstatné, zda, popř. jakým způsobem žalovaní v námitkách

tvrzené skutečnosti právně kvalifikovali. Ostatně z hlediska věcné správnosti

napadeného rozhodnutí (poměřováno tím, zda odvolací soud vskutku projednal v

námitkovém řízení jen námitky žalovaným řádně uplatněné) není právně významné

dokonce ani to, jak námitku žalovaných pojmenoval odvolací soud. 2) K přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky se zřetelem k

provedené indosaci směnky. Výhrady dovolatele k závěru odvolacího soudu, podle kterého námitka nesprávného

vyplnění blankosměnky druhému a třetímu žalovaným v poměrech dané věci přísluší

i přesto, že žalobce nabyl spornou směnku indosací, nemohou obstát již proto,

že na žalobce byla vedle samotné směnky převedena také směnkou zajištěná

pohledávka a je tak – z pohledu ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona –

nutné na něj nahlížet stejně jako na prvního majitele směnky, který se

žalovanými dohodu o vyplnění blankosměnky uzavřel. Závěr odvolacího soudu, že

druhému a třetímu žalovaným zůstala uvedená námitka zachována, je proto (bez

zřetele k tomu, zda žalobce směnku nabyl ve zlé víře nebo se při jejím nabývání

provinil hrubou nedbalostí) věcně správný. 3) K uzavření dohody o vyplnění blankosměnky mezi prvním majitelem směnky a

směnečnými rukojmími. Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že vyplňovací právo

(jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a

dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou

(smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na (blanko)směnce a osobou, které

byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen

obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel

chybějící údaje do blankosměnky doplnit).

Dohoda nemusí mít písemnou formu

(postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může

být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o

udělení vyplňovacího práva. Při převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou

osobu právo vyplnit blankosměnku přechází na nabyvatele listiny, aniž by bylo

nutné ohledně něj uzavírat smlouvu o postoupení pohledávky nebo smlouvu

obdobnou, přičemž obsah vyplňovacího práva se bez dalšího (tj. pouze v důsledku

převodu či přechodu blankosměnky na jinou osobu) změnit nemůže. I po převodu

(nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu je tak pro vyplnění chybějících

údajů nadále určující pouze obsah uzavřené dohody o vyplnění (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo

2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných

dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné (má-li být směnečný rukojmí vázán

později doplněným textem směnky), aby i s ním sjednal majitel listiny

vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010 a ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29

Cdo 1541/2011). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma

(postačující proto bude i zde smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně),

přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí podepíše smlouvu

o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární

orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla blankosměnka

vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným

rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné pochybnosti o

tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou

vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. mutatis mutandis důvody

rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007

(uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze

dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007. V intencích výše uvedených judikaturních závěrů především nemá ani Nejvyšší

soud žádné pochybnosti o tom, že druhý žalovaný, který směnečné vyplňovací

prohlášení ze dne 18. září 1997 podepsal jednak jako osoba oprávněná jednat

jménem výstavce směnky (společnosti S), jednak jako směnečný rukojmí s tím, že

bere vyplňovací prohlášení „na vědomí a je s ním srozuměn v celém rozsahu“,

uzavřel s původním majitelem směnky také vlastní dohodu o vyplnění

blankosměnky, jejíž obsah je shodný s tím, co bylo ujednáno mezi remitentem a

výstavcem směnky (jinak řečeno, že blankosměnka, vystavená k zajištění

pohledávky banky za společností S ze smlouvy o úvěru, bude doplněna za podmínek

uvedených ve vyplňovacím směnečném prohlášení ze dne 18. září 1997).

Odvolacímu soudu pak lze (s ohledem na skutková zjištění, jež soudy nižších

stupňů učinily ohledně okolností, za nichž třetí žalovaný v posuzované věci

převzal směnečné rukojemství za zaplacení sporné směnky) přisvědčit rovněž v

závěru, že dohoda o vyplnění blankosměnky (se shodným obsahem jako v případě

dohody banky s výstavcem směnky, jejíž obsah je zachycen ve směnečném

vyplňovacím prohlášení ze dne 18. září 1997) byla uzavřena také mezi bankou a

třetím žalovaným. V situaci, kdy třetí žalovaný směnečné vyplňovací prohlášení

(vyhotovené na hlavičkovém papíru banky a bance také následně předané) sám jako

směnečný rukojmí podepsal, s tím, že jej „bere na vědomí a je s ním srozuměn v

celém jeho rozsahu, nelze rozumně uvažovat o tom, že by jen ve vztahu k němu

byly s bankou dohodnuty jiné podmínky, za nichž by měla být blankosměnka

doplněna o chybějící údaje, případně že by snad taková dohoda nebyla uzavřena

vůbec. 4) Ke změně v osobě dlužníka směnkou zajištěné pohledávky. Podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák., kdo se dohodne s dlužníkem, že

přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá

věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku, nebo tomu,

kdo dluh převzal. Převzetím dluhu podle výše citovaného ustanovení (tzv. privativní intercese)

dochází ke změně závazkového vztahu v jeho subjektech, neboť původní dlužník

již nadále nemá povinnost plnit dluh věřiteli (přestává být účastníkem

závazkového právního vztahu) a na jeho místo nastupuje dlužník nový. Byla-li směnka (jako v posuzovaném případě) podle ujednání účastníků vystavena

jen jako prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou (směnka slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení

zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní),

bude změna v osobě dlužníka kauzální pohledávky, k níž v souladu s ustanovením

§ 531 odst. 1 obč. zák. dojde v důsledku účinného převzetí dluhu, nutně

představovat (se zřetelem ke sjednanému účelu vystavené směnky) změnu podmínek,

za nichž byla dohoda o zajištění směnkou (směnečná smlouva), popřípadě dohoda

vyplnění blankosměnky uzavřena. Nebylo-li mezi účastníky ohledně podmínek, za

nichž může věřitel práva ze zajišťovací směnky vůči dlužníkům uplatnit,

dohodnuto něco jiného, nelze totiž bez dalšího předpokládat, že by směnečný

dlužník (prostřednictvím zajišťovací směnky) zajistil pohledávku věřitele i

vůči jinému dlužníku, než který byl subjektem závazkového vztahu, jehož se

směnka týká, v době, kdy bylo zajištění směnkou sjednáno. Z uvedeného plyne, že má-li taková směnka i nadále plnit zajišťovací funkci ve

vztahu ke kauzálnímu vztahu, jenž byl dotčen změnou v osobě dlužníka, je

nezbytné, jak správně uzavřel odvolací soud, aby směnečný dlužník se změnou v

subjektech závazkového vztahu, jehož se směnka týká (jinak řečeno, se změnou

dohodnutých podmínek, za nichž věřitel může směnku vůči dlužníku uplatnit,

popřípadě doplnit do blankosměnky chybějící údaje) souhlasil (srov. shodně v

odborné literatuře dílo Kovařík, Z. : Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha:

C. H.

Beck, 2009, str. 39 – 40). O tom, že druhý a třetí žalovaní tak v

poměrech dané věci neučinili, přitom žádných pochyb není (uzavření dohody o

změně kauzálních předpokladů pro plnění ze směnky žalobce netvrdil a na její

existenci nelze – ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným – usuzovat ani z

okolností, za nichž došlo k převzetí směnkou zajištěného závazku novým

dlužníkem). 5) K platnosti smlouvy o převzetí závazku. Nejvyšší soud nemá shodně se soudy nižších stupňů žádné pochybnosti o tom, že

smlouva o převzetí dluhu ze dne 29. května 2000 je platným právním úkonem, na

jehož základě společnost L převzala dluh původního dlužníka ze smlouvy o úvěru

(nastoupila jako dlužník na jeho místo). Z obsahu dohody o přistoupení k

závazku ze dne 30. listopadu 1999 (srov. zejména její čl. VII.), jak byl soudem

prvního stupně dokazováním zjištěn, je zřejmé, že úmyslem jednajících osob

(zevně projeveným dostatečně jasně a srozumitelně v textu obou smluv) bylo

docílit změny v osobě dlužníka smlouvy o úvěru (tj. nahradit dosavadního

dlužníka dlužníkem novým). Sledovaného cíle pak bylo (ve shodě se skutečnou

vůlí smluvních stran) dosaženo uzavřením smlouvy o převzetí dluhu ze dne 29. května 2000. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že dovolateli se

prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak zjevně

nelze spatřovat ani v dovolatelem namítaném postupu odvolacího soudu, který

nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, ač na jejich základě

měl dospět k (od soudu prvního stupně) odlišným skutkovým zjištěním. V

projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že soudy nižších stupňů založily

svá skutková zjištění výhradně na listinných důkazech (předložených soudu

prvního stupně účastníky). Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi

opakovaně vysvětlil, že má-li v odvolacím řízení dojít ke změně skutkového

stavu zjištěného soudem prvního stupně v důsledku odchylného hodnocení důkazů,

vztahuje se povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy jen na důkaz výslechem

svědků a účastníků, nikoli na důkaz listinou, který má jinou povahu. Zatímco

totiž při hodnocení důkazu výslechem svědků či účastníků spolupůsobí vedle

věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce

vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi, apod.), které – ač nejsou bez

vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o

jednání, jiná situace je u důkazu listinou, který se podle § 129 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí

její obsah. Vzhledem k tomu, že se obsah listiny opětovným přečtením při

odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl

při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným

skutkovým závěrům než soud prvního stupně (shodně srov.

například důvody

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009 nebo

ze dne 2. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012). Důvodnou konečně Nejvyšší soud neshledává ani argumentaci dovolatele, jíž

polemizuje se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí a uplatňuje tak dovolací

důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu se totiž nepodává

žádný důvod (k rozsahu námitek, jež jsou uplatnitelné prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., srov. např. důvody rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného

pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pro který by bylo

možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování nemají. Odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které

vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, přičemž nepominul žádné

skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo. V hodnocení provedených důkazů a poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků, pak není ani z hlediska jejich závažnosti

(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce ve vztahu k druhému a třetímu žalovaným zamítl (§ 243b

odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., když dovolání žalobce

(ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným) bylo zamítnuto a dovolací řízení ve

vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným zastaveno, přičemž těmto žalovaným

podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2014

JUDr. Jiří Z a v á z a l

předseda senátu