29 Cdo 3749/2023-269
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114
07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) A., 2) A. K., a
3) J. Z., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem v Brně,
Pražákova 1024/66a, PSČ 639 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 284/2012, o
dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.
prosince 2021, č. j. 4 Cmo 150/2021-198, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. října 2020, č. j. 42 Cm 284/2012-148,
ponechal ve vztahu ke třetí žalované (J. Z.) v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 25. října 2012, č. j. 42 Cm 284/2012-11, jímž (původně) uložil
žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci (Komerční bance, a. s.)
směnečný peníz ve výši 1.955.344,- Kč s 6% úrokem od 6. prosince 2011 do
zaplacení, směnečnou odměnu 6.517,81 Kč a náklady řízení v částce 98.090,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. prosince 2021, č. j. 4 Cmo
150/2021-198, k odvolání třetí žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
a odkazuje na ustanovení čl. I. § 28, § 48 odst. 1, § 75, § 77 odst. 1 a 3 a §
78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že
směnka, na jejímž základě soud prvního stupně vydal směnečný platební rozkaz
(dále jen „směnka“), je platná; jako neopodstatněné vyhodnotil též další
(včasné a odůvodněné) námitky třetí žalované proti směnečnému platebnímu
rozkazu.
Současně shledal správným závěr soudu prvního stupně, že námitka třetí
žalované, podle níž jí bylo (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11.
listopadu 2020, č. j. KSBR 26 INS 28007/2014-B-52, ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2021, č. j. KSBR 26 INS 28007/2014,
3 VSOL 201/2021-B-65) přiznáno osvobození od placení pohledávek, nemůže
představovat důvod ke zrušení směnečného platebního rozkazu, když správnost
směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v
okamžiku jeho vydání, a skutečnosti, k nimž došlo až následně, nemůžou být
důvodem k jeho zrušení.
V této souvislosti zdůraznil, že účinky přiznaného osvobození podle ustanovení
§ 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), se mohou prosadit i ve vztahu ke směnečné pohledávce
(rozuměj k pohledávce, o které bylo rozhodnuto výše zmíněným směnečným
platebním rozkazem) jen jako důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce)
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, které má za
přípustné k řešení právní otázky, „zda jsou některé předpisy nadřazeny
předpisům stejné právní síly bez toho, aniž by takto bylo normativně stanoveno,
a zda soud může rozhodovat na základě jednoho předpisu a popírat tak rozhodnutí
vydaná na základě jiného právního předpisu“.
Dovolatelka akcentuje, že v insolvenčním řízení vedeném na její majetek (a na
majetek jejího manžela M. Z.) jí bylo přiznáno osvobození od placení
pohledávek, které se vztahuje i na dluh ze směnky; rozhodnutí odvolacího soudu
popírá „zásady insolvenčního zákona“ a „zásadu věci rozsouzené“, jakož i
„povahu předmětné pohledávky“ (jako naturální obligace) po právní moci usnesení
o osvobození od placení pohledávek. Potud poukazuje na závěry formulované
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo
3509/2010, uveřejněném pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 63/2011“).
V poměrech projednávané věci považuje užití ustanovení § 175 o. s. ř. soudy
nižších stupňů za projev přepjatého formalismu, když žalobce pokračoval v
řízení, ačkoli přihlásil pohledávku ze směnky do insolvenčního řízení třetí
žalované, ve kterém byla tato pohledávka vypořádána. Takový výkon práva
dovolatelka hodnotí jako zneužití „směnečných institutů“, kterému by soudy
neměly poskytnout ochranu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní
otázky dovolatelkou otevřené (dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené), týkající
se (případných) důsledků osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst. 1
insolvenčního zákona), které bylo dovolatelce přiznáno až po vydání směnečného
platebního rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.), jímž jí bylo uloženo zaplatit
směnku.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 175 o. s. ř. (ve znění účinném k datu vydání směnečného
platebního rozkazu), předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž
pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá
na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží,
aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže
lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu
namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou
žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud
jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má
směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané
námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky
soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn
(odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání
jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud
vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda
ho zrušuje a v jakém rozsahu.
Podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května
2019 pro věc rozhodném), jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti
podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž
dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v
němž dosud nebyly uspokojeny (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se
vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení
nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení
nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v
následujících závěrech:
1) Správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu,
který zde byl v okamžiku jeho vydání, přičemž skutečnosti, k nimž došlo až po
této době, důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu být nemohou [srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo
63/2006, uveřejněný pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 31/2008“), jakož i důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo
1170/2012, uveřejněného pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. Zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu se vztahuje i na námitku promlčení (viz důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod
číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od
placení pohledávek (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu
nezaniká; v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve
vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka
(srov. např. dovolatelkou zmíněné R 63/2011).
Zbývá posoudit, jak se závěr obsažený v R 63/2011 uplatní v poměrech
projednávané věci, kdy o povinnosti třetí žalované zaplatit směnku rozhodl soud
prvního stupně směnečným platebním rozkazem (ze dne 25. října 2012), přičemž
osvobození od placení pohledávek jí bylo přiznáno (až) usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2020, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 31. května 2021.
Nejvyšší soud v této souvislosti (v obecné poloze) připomíná, že obranou
žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky. Na rozdíl od účinků
odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky
vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze
odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě
podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební
rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Jinými
slovy, účelem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je přijetí
závěru, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem (a bude ponechán zcela
nebo zčásti v platnosti) nebo zda námitky žalované jsou důvodné (a platební
rozkaz bude třeba zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit
směnku. Srov. opět již důvody R 31/2008.
Nemůže-li být správnost směnečného platebního rozkazu (po právu) zpochybněna
ani včas uplatněnou námitkou, podle níž v době po jeho vydání žalovaná směnku
zaplatila (popřípadě proti směnečné pohledávce započetla svou pohledávku za
žalobcem), tím spíše nemohou být důvodem pro zrušení směnečného platebního
rozkazu (případné) účinky osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst. 1
insolvenčního zákona), které bylo žalované přiznáno až po uplynutí lhůty k
podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.).
Jinak řečeno, (následně) přiznané osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst.
1 insolvenčního zákona) nemůže být důvodem, pro který lze zrušit směnečný
platební rozkaz, nýbrž (jen) důvodem pro zastavení (případného) výkonu
rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K tomu srov. shodně argumentaci obsaženou (byť jen ve formě tzv. obiter dicta,
na němž dále zmíněná rozhodnutí nespočívají) v důvodech usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2952/2018, a v důvodech rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. 29 Cdo 1920/2022.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud (při absenci vad
řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
? § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm.
a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované
Nejvyšší soud zamítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu