29 Cdo 1920/2022-407
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobkyně Národní rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 3, Přemyslovská
2845/43, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43, zastoupené Mgr.
Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00,
proti žalovaným 1) CANNY PLUS, spol. s r. o., se sídlem v Karlových Varech, Na
Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 62 24 44 34, 2) V. Č.,
3) V. Č., zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni,
Purkyňova 3032/15, PSČ 301 00, 4) M. P., a 5) R. P., o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47
Cm 187/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
17. února 2022, č. j. 9 Cmo 123/2012-362, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 52.417,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jejího zástupce.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. května 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-8, ve znění usnesení ze dne 7. prosince 2011, č. j. 47 Cm
187/2011-64, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni
(Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s.) částku 8.641.730,19 Kč s 6%
úrokem od 4. března 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 28.805,77 Kč a náhradu
nákladů řízení 346.820,- Kč. K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2011,
č. j. 47 Cm 187/2011-65, směnečný platební rozkaz vůči všem žalovaným zrušil a
uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně po žalovaných domáhala (dále též jen
„směnka“), byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji
data splatnosti a směnečné sumy. Jejím výstavcem byla první žalovaná (CANNY
PLUS, spol. s r. o.), jejímž jménem blankosměnku podepsala tehdejší jednatelka
Bohumila Kopelentová. V pozici směnečných rukojmích ji podepsali rovněž druhý
až pátá žalovaní, a to dříve, než do blankosměnky byly vyplněny scházející
údaje data splatnosti a směnečné sumy. 2) Dne 30. června 2006 uzavřely Česká spořitelna, a. s. (dále jen „banka“) a
první žalovaná smlouvu o úvěru, na jejímž základě se banka zavázala poskytnout
první žalované úvěr do výše 34.000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). 3) Dne 12. října 2006 uzavřely žalobkyně a první žalovaná smlouvu o poskytnutí
bankovní záruky č. 2006/1732-GB (dále jen „smlouva o poskytnutí bankovní
záruky“) a téhož dne žalobkyně vystavila ve prospěch banky záruční listinu,
kterou se zavázala uspokojit (za tam určených podmínek) pohledávku ze smlouvy o
úvěru (pro případ, že tuto neuhradí první žalovaná) do výše 15.300.000,- Kč
(dále jen „záruční listina“). Ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky smluvní
strany dále ujednaly, že k zajištění závazků první žalované vůči žalobkyni
vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky se
první žalovaná zavázala vystavit blankosměnku vlastní na řad žalobkyně, kterou
budou avalovat druhý až pátá žalovaní, s tím, že žalobkyně je oprávněna vyplnit
blankosměnku poté, co první žalovanou písemně upomene o zaplacení jejích
splatných závazků vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z
bankovní záruky. Žalobkyně vyplní blankosměnku tak, že směnečnou sumou bude
nejvýše úhrn pohledávek žalobkyně za první žalovanou vzniklých z této smlouvy
nebo z případného plnění bance z bankovní záruky ke dni uvedenému v písemné
výzvě žalobkyně první žalované k jednorázovému zaplacení dlužné částky. Do
tohoto dne je dlužná částka neúročena. Splatnost směnky bude stanovena jeden
měsíc po dni jednorázové splatnosti dlužné částky uvedené v písemné výzvě. Pro
doručování korespondence a výpisů z účtů první žalovaná uvedla adresu XY a
současně se zavázala oznámit žalobkyni případnou změnu adresy.
Dále je ve
smlouvě o poskytnutí bankovní záruky obsaženo ujednání vztahující se k převodům
obchodních podílů v první žalované mezi jejími stávajícími společníky a
nabyvateli obchodních podílů (druhým až pátou žalovanými). 4) Dopisem ze dne 3. ledna 2011 vyzvala žalobkyně první žalovanou k vrácení
plnění poskytnutého žalobkyní bance z titulu bankovní záruky ve výši
8.646.017,48 Kč, a to ve lhůtě do 3. února 2011; výzva byla zaslána na adresu
první žalované ? XY. 5) Dopisem ze dne 16. února 2011 informovala žalobkyně první žalovanou o
vyplnění blankosměnky údaji směnečné sumy 8.641.730,19 Kč a data splatnosti 3. března 2011; současně ji vyzvala k zaplacení směnky; písemnost byla doručena
první žalované na adresu XY. Na tomto základě soud prvního stupně ? odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a §
77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen
„směnečný zákon“) – zdůraznil, že v situaci, kdy poskytnutí bankovní záruky (za
splnění závazku první žalované ze smlouvy o úvěru) žalobkyně podmínila
vystavením blankosměnky (první žalovanou) avalované druhým až pátou žalovanými,
a kdy se směneční rukojmí následně v souladu se smlouvou o poskytnutí bankovní
záruky stali společníky první žalované, nebyl jejich podpis na blankosměnce
bezdůvodný. I tito žalovaní tak uzavřeli s žalobkyní, byť „prostřednictvím
první žalované“, dohodu o tom, „jak bude postupováno ohledně v blankosměnce
nevyplněných údajů“. Bylo-li oprávnění žalobkyně doplnit chybějící údaje na blankosměnce vázáno „na
odkládací podmínku“, jíž bylo zaslání písemného upomenutí první žalované ke
splnění jejího závazku a nebyla-li tato podmínka splněna (výzva nebyla zaslána
na sjednanou adresu), nebyla žalobkyně – pokračoval soud prvního stupně –
oprávněna doplnit chybějící údaje do blankosměnky; učinila-li tak, jednala v
rozporu se smlouvou o doplnění blankosměnky. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139,
ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, k odvolání
žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první, čtvrté a páté
žalovaným, v části, ve které byl směnečný platební rozkaz v rozsahu 6% úroku z
částky 8.641.730,19 Kč za období od 4. března 2011 do 16. dubna 2011 zrušen,
potvrdil; ve vztahu k těmto žalovaným dále rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že směnečný platební rozkaz vůči nim ponechal v platnosti v rozsahu
směnečného peníze 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do zaplacení,
směnečné odměny 28.805,77 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 346.820,- Kč. Ve
vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve znění opravného usnesení ponechal v
platnosti v plném rozsahu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Měnící výrok ve věci samé, jde-li o druhého žalovaného a třetí
žalovanou, odůvodnil tím, že jim nepřísluší kauzální námitky. K dovolání druhého žalovaného a třetí žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. července
2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom –
odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a § 17 směnečného zákona – formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož těmto žalovaným přísluší námitka nesprávného
vyplnění blankosměnky. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. března 2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-247,
řízení o odvolání žalobkyně „nakolik směřuje proti druhému žalovanému“ vyloučil
k samostatnému projednání a rozhodnutí; následně rozsudkem ze dne 24. března
2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-257, rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 7. prosince 2011) ve výroku ve věci samé ve vztahu ke (třetí) žalované potvrdil
(výrok I.); dále rozhodl, že výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení
se ve vztahu k této žalované vypouští (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy všech stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou
(výrok III.). K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29
Cdo 3507/2015 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2019, pod
číslem 9), zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015 (s
výjimkou části potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně 6% úroku z částky
8.641.730,19 Kč za dobu od 4. března 2011 do 16. dubna 2011) a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom zdůraznil, že nemá (shodně se soudem odvolacím) žádné pochybnosti o tom,
že (směnkou zajištěná) pohledávka žalobkyně vůči první žalované z titulu
regresu [viz ustanovení § 321 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] byla splatná na výzvu (§ 340 odst. 2 obch. zák.). Ztotožnil se (i) se závěry, podle nichž dopis žalobkyně (výzva k úhradě
za plnění ze záruky) ze dne 3. ledna 2011 nebyl první žalované doručen a dopis
ze dne 16. února 2011 (posuzováno podle jeho obsahu) za výzvu k zaplacení
směnkou zajištěné pohledávky považovat nelze. Srov. zásady pro výklad právních
úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem
35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze
dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Dále Nejvyšší soud uzavřel, že splatnost (kauzální) pohledávky nemohlo vyvolat
ani doručení žaloby první žalované v projednávané věci. Byť (obecně vzato)
nejsou žádné pochybnosti o tom, že splatnost pohledávky (ve smyslu § 340 odst. 2 obch.
zák.) je způsobilé vyvolat (při absenci výzvy k plnění) i doručení
žaloby, kterou se věřitel vůči dlužníku domáhá zaplacení takové pohledávky (§
79 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ? o. s. ř.), v
poměrech dané věci o takový případ zjevně nejde. Žalobou se totiž žalobkyně
domáhala zaplacení pohledávky ze směnky a nikoli zaplacení směnkou zajištěné
pohledávky; pouhé konstatování, že dlužník (rozuměj první žalovaná) „byl
dopisem ze dne 3. ledna 2011 vyzván k úhradě za plnění z bankovní záruky“, za
výzvu k plnění kauzální pohledávky považovat nelze. Totéž platí o doručení
insolvenčního návrhu první žalované, které rovněž samo o sobě není skutečností,
na jejímž základě by se směnkou zajištěná pohledávka stala splatnou. Zároveň neshledal po právu ani poukaz žalobkyně na pravidlo obsažené v
ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák., když první žalovaná byla (posuzováno ve
vztahu založeném smlouvou o úvěru a bankovní zárukou) dlužníkem ze smlouvy o
úvěru (a osobou povinnou k plnění dle § 321 odst. 2 obch. zák.), přičemž třetí
žalovaná jako směnečný rukojmí (tj. přímý dlužník ze směnky) „jen“ zajišťovala
zaplacení směnky, která sloužila k zajištění kauzální pohledávky.
Přes výše uvedené Nejvyšší soud vyhodnotil právní posouzení věci odvolacím
soudem jako neúplné (a tudíž i nesprávné), jelikož se odvolací soud při
formulaci závěru, podle něhož se (směnkou zajištěná) pohledávka žalobkyně (z
titulu regresního nároku za plnění z bankovní záruky) nestala splatnou,
nevyjádřil k důsledkům plynoucím pro řešení této otázky z ustanovení § 250
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Současně Nejvyšší soud [s poukazem na (ustálenou a v důvodech označenou)
judikaturu] připomenul, že nesprávné vyplnění blankosměnky v údaji data
splatnosti (v poměrech dané věci údajem předcházejícím datu splatnosti směnkou
zajištěné pohledávky) nemaří (bez dalšího) nárok ze směnky, nýbrž zakládá (jen)
námitku nesprávně vyplněného data splatnosti směnky, mající (případně) vliv na
povinnost k úhradě postižních práv ze směnky (rozuměj na období, za které lze
požadovat zaplacení 6% úroku ze směnečné sumy). Zmíněný závěr Nejvyšší soud
přijal, aniž by současně dovodil, že by takové porušení dohody o vyplňovacím
právu mělo za následek zánik práva majitele směnky na její zaplacení. Potud
není důvod rozlišovat, zda doplněné datum splatnosti směnky předcházelo datu
splatnosti směnkou zajištěné pohledávky nebo zda šlo o datum (posuzováno ve
vztahu ke splatnosti směnkou zajištěné pohledávky) pozdější.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2022, č. j. 9 Cmo 123/2012-362,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž ve vztahu mezi žalobkyní
(po změně obchodní firmy Národní rozvojovou bankou, a. s.) a třetí žalovanou
zrušil směnečný platební rozkaz „ohledně“ povinnosti třetí žalované zaplatit
žalobkyni částku 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do zaplacení,
(směnečnou) odměnu 28.805,77 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 346.820,- Kč
(první výrok); změnil jej ve výroku o náhradě nákladů námitkového řízení tak,
že žalobkyni uložil zaplatit třetí žalované na těchto nákladech částku
128.308,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího
řízení (třetí výrok).
Odvolací soud ? vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
jakož i z právního názoru Nejvyššího soudu (vyjádřeného ve shora zmíněných
kasačních rozhodnutích) ? dospěl k následujícím závěrům:
1) Smyslem ustanovení § 250 insolvenčního zákona je umožnit vyčíslení a
uplatnění všech (tedy i dosud nesplatných) pohledávek věřitelů za dlužníkem v
insolvenčním řízení. Tento účinek prohlášení konkursu proto nastává výlučně v
insolvenčním řízení a zaniká zrušením konkursu (§ 312 odst. 1 insolvenčního
zákona). Na datu splatnosti pohledávek věřitele za dlužníkem, ohledně něhož byl
zjištěn úpadek a rozhodnuto o způsobu jeho řešení konkursem, tato právní úprava
nic nemění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2017, sp. zn. 32 Cdo
2023/2015). Ani v poměrech posuzované věci nemohla nastat splatnost kauzální
pohledávky žalobkyně v důsledku prohlášení konkursu na majetek první žalované
(usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2013, č. j. KSPL 29 INS
14491/2011-A-100, zveřejněným téhož dne v insolvenčním rejstříku).
2) Přihláška pohledávky žalobkyně v insolvenčním řízení (vedeném na majetek
první žalované) je procesní úkon, jímž věřitel uplatňuje uspokojení svých práv
v insolvenčním řízení [§ 2 písm. h) insolvenčního zákona]. Nejde o výzvu
věřitele adresovanou první žalované ve smyslu ustanovení § 340 odst. 2 obch.
zák. a doručenou jí na adresu uvedenou v čl. VI odst. 1 písm. a) smlouvy o
poskytnutí bankovní záruky, která byla podmínkou pro realizaci vyplňovacího
oprávnění žalobkyně podle čl. VI odst. 4 této smlouvy.
Konečně odvolací soud doplnil, že účelem řízení o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu (§ 175 o. s. ř.) je přijetí závěru, zda byl směnečný
platební rozkaz vydán právem (a bude ponechán zcela nebo zčásti v platnosti),
nebo zda námitky žalovaného jsou důvodné (a směnečný platební rozkaz „bude
třeba“ zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku. Z této
povahy a účelu námitkového řízení vyplývá, že správnost směnečného platebního
rozkazu je nutno posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání (v
daném případě ke dni 19. května 2011). Proto žalobkyně uplatnila vyplňovací
právo, aniž by splnila podmínku obsaženou v čl. VI odst. 4 smlouvy o poskytnutí
bankovní záruky (tj. doručení písemné výzvy k plnění); nešlo tak o (pouhé)
nesprávné vyplnění blankosměnky údajem data splatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení: a) právní otázky
důsledků excesivního vyplnění blankosměnky, kterou odvolací soud (podle jejího
názoru) vyřešil odchylně od (označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a b)
právní otázky splatnosti kauzální pohledávky v insolvenčním řízení, a to nejen
ve vazbě na ustanovení § 250 insolvenčního zákona, ale v návaznosti na doručení
insolvenčního návrhu dlužníku, dosud Nejvyšším soudem (podle jejího názoru)
nezodpovězené. Dovolatelka považuje za nesprávný (a odporující předchozímu kasačnímu rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3507/2015) právní názor odvolacího soudu, podle
něhož „veškeré skutečnosti nastalé po vydání směnečného platebního rozkazu
nemohou již být pro právní posouzení relevantní“, a který odvolacímu soudu
„umožnil neposuzovat otázku splatnosti kauzální pohledávky po datu vydání
směnečného platebního rozkazu“. Takové právní posouzení odvolacího soudu vedlo k závěru, že první žalovaná
nebyla řádně vyzvána k zaplacení směnkou zajištěné pohledávky (a ta nebyla ke
dni vydání směnečného platebního rozkazu splatnou), pročež nebylo možné ani
stanovit žádnou splatnost sporné směnky způsobem, který by odpovídal ujednání
„účastníků“. Podle odvolacího soudu tak nešlo o (pouhé) nesprávné vyplnění
blankosměnky údajem data splatnosti, ale o uplatnění vyplňovacího oprávnění
žalobkyní, aniž by splnila podmínku sjednanou v čl. VI odst. 4 smlouvy o
poskytnutí bankovní záruky (spočívající v doručení písemné výzvy k plnění). V této souvislosti dovolatelka akcentuje, že odvolací soud při svém právním
posouzení „vůbec nepočítal“ s tím, že: a) výpis ze seznamu přihlášených
pohledávek je (bez ohledu na ukončení insolvenčního řízení) exekučním titulem,
který je výsledkem procesního stavu v insolvenčním řízení, a b) úkony, jež lze
v rámci insolvenčního řízení považovat za hmotněprávní, musí zůstat zachovány i
po ukončení insolvenčního řízení. Odvolací soud tak (ve výsledku) dospěl k (nesprávnému) závěru, podle něhož
„účinky nesprávného vyplnění blankosměnky způsobily neplatnost směnky, resp. zánik práva majitele směnky na její zaplacení“. Lze-li považovat doručení
insolvenčního návrhu dlužníku za výzvu k plnění ? pokračuje dovolatelka ? dostála své povinnosti „podle ujednání o vyplnění blankosměnky“ a jde toliko o
nesprávné vyplnění data splatnosti směnky. Závěrem dovolatelka dodává, že zásada, podle níž je nutno posuzovat správnost
směnečného platebního rozkazu dle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání,
neplatí absolutně. Může-li (obecně) žalovaný i po uplynutí lhůty k podání
námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu uvádět nové skutečnosti, jež mohou
mít význam pro posouzení důvodnosti obrany již v námitkách uplatněné, musí být
i strana žalující oprávněna prokazovat, že se směnkou zajištěná pohledávky
stala (byť později) splatnou. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Třetí žalovaná považuje dovolání za vadné, nesplňující „požadavky přípustnosti“
podle ustanovení § 237 o. s.
ř.; je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v
souladu s konstantní (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i s
„příslušnými hmotněprávními a procesními předpisy“. Připomíná, že blankosměnkou zajištěná pohledávka nebyla splatná a nebyly
splněny sjednané podmínky pro její vyplnění, a to ani k 3. březnu 2011 (datum
splatnosti směnky), ani k 19. květnu 2011 (datum vydání směnečného platebního
rozkazu); ostatně oprávnění žalobkyně vyplnit blankosměnku nebylo vázáno jen na
„prostou“ výzvu k plnění (§ 340 odst. 2 obch. zák.), která by měla za následek
splatnost kauzální pohledávky, ale až na následnou upomínku (tu žalobkyně první
žalované nikdy nezaslala). Konečně třetí žalovaná zdůrazňuje, že žalobkyně uplatnila „nová tvrzení a
důkazní návrhy“ v rozporu s ustanoveními § 175, § 205a a § 241a odst. 6 o. s. ř.; setrvává rovněž na stanovisku o „nepřípustnosti faktické změny (opravy)
data splatnosti směnky v důsledku rozhodování soudu“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolatelka nesouhlasí s argumentací třetí žalované obsaženou ve vyjádření k
dovolání. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní
otázky dovolatelkou otevřené, týkající se splnění předpokladů pro vyplnění
(blanko)směnky, dosud ve srovnatelných skutkových poměrech Nejvyšším soudem
beze zbytku nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla
při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli
směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve
zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Podle ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák. dlužník je povinen zaplatit bance
to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční listiny vystavené v souladu
se smlouvou uzavřenou s dlužníkem. Podle ustanovení § 340 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době
stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je
věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník
je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o
plnění požádán (odstavec 2). Podle ustanovení § 250 insolvenčního zákona nesplatné pohledávky proti dlužníku
se prohlášením konkursu považují za splatné, nestanoví-li zákon jinak. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nemá důvod cokoli měnit na závěrech
obsažených v (kasačním) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3507/2015, vztahujících se ke
splatnosti blankosměnkou zajištěné pohledávky žalobkyně za první žalovanou z
titulu regresního nároku (§ 321 odst. 2 obch. zák.), podle nichž: a) se tato
pohledávka nestala splatnou ani na základě výzvy ze dne 3. ledna 2011, ani na
základě dopisu ze dne 16.
února 2011, b) splatnost (kauzální) pohledávky
nemohlo vyvolat ani doručení žaloby první žalované v projednávané věci, a c)
doručení insolvenčního návrhu žalované není samo o sobě skutečností, na jejímž
základě by se blankosměnkou zajištěná pohledávka stala splatnou. Dále shledává správným právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o výklad
ustanovení § 250 insolvenčního zákona a jeho (případné) důsledky na splatnost
blankosměnkou zajištěné pohledávky žalobkyně za první žalovanou. V tomto směru
totiž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž označené
ustanovení upravuje fikci splatnosti (dosud nesplatné) pohledávky a nic nemění
na datu její splatnosti. Viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 324/2011, ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo
1249/2011, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2013, jakož i důvody
(odvolacím soudem zmíněného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017,
sp. zn. 32 Cdo 2023/2015. Konečně se Nejvyšší soud ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu ohledně
povahy přihlášky blankosměnkou zajištěné pohledávky z titulu regresu a jejího
(případného) vlivu na její splatnost (a oprávnění žalobkyně realizovat
vyplňovací právo založené smlouvou o poskytnutí bankovní záruky). Definuje-li ustanovení § 2 písm. h) insolvenčního zákona přihlášku pohledávky
jako procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v
insolvenčním řízení, má se tím ve spojení s ustanovením § 2 písm. a)
insolvenčního zákona na mysli „procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje
uspokojení svých práv v soudním řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek
nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení“ (srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněného
pod číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně nejde o
procesní nástroj, na němž by mohla nebo měla jakkoli participovat osoba, která
se účastní insolvenčního řízení jako dlužník (viz též důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2023, sp. zn. 29 Cdo 1570/2022). Z
ustanovení § 173 odst. 3 insolvenčního zákona výslovně podává, že do
insolvenčního řízení může věřitel přihlásit (a z majetkové podstaty dlužníka
tedy následně i poměrně uspokojit, jelikož právě za účelem uspokojení tak činí)
i nesplatnou pohledávku za dlužníkem; neurčuje-li insolvenční zákon jinak,
nestává se nesplatná pohledávka vůči (insolvenčnímu) dlužníku splatnou jen
proto, že ji věřitel přihlásil (mohl přihlásit) do insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 5176/2017). Z výše uvedeného je nepochybné, že se blankosměnkou zajištěná pohledávka
nestala splatnou na základě žádného (dovolatelkou tvrzeného) úkonu (výzva ze
dne 3. ledna 2011, dopis ze dne 16. února 2011, doručení žaloby v projednávané
věci, podání insolvenčního návrhu a přihlášky této pohledávky v insolvenčním
řízení na majetek první žalované); k účinku určenému ustanovením § 250
insolvenčního zákona viz argumentaci shora.
Přitom Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o tom, že shora popsané závěry
nejsou v rozporu s předchozím (kasačním) rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 3507/2015. Jelikož v projednávané věci byla žalobkyně oprávněna vyplnit (blankosměnku (až)
poté, co první žalovanou upomenula o zaplacení splatných závazků vzniklých ze
smlouvy o poskytnutí bankovní záruky nebo z případného plnění věřiteli (bance)
[čl. VI odst. 4 smlouvy o poskytnutí bankovní záruky], kterýžto předpoklad
nebyl (ani k datu splatnosti sporné směnky a vydání směnečného platebního
rozkazu, ani následně) naplněn, Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím (ve
výsledku) uzavírá, že třetí žalovaná se prostřednictvím včas uplatněných
(kauzálních) námitek ubránila povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem. Obecně k otázce vzniku (a obsahu) vyplňovacího práva k blankosměnce, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29
Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne
28. února 2023, sen. zn. 29 ICdo 32/2021. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu,
není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z
těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je
tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně
jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů
napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věta
první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009,
sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek
nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné
jako celek. Srov. k tomu (i) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020,
sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Za stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu (ve výroku) obstálo již z hlediska
závěru co do nesplnění předpokladů pro vyplnění blankosměnky, Nejvyšší soud se
(pro nadbytečnost) nezabýval (ani z hlediska přípustnosti dovolání) další
dovoláním otevřenou právní otázkou, zda soudy mohly posuzovat správnost
směnečného platebního rozkazu (i) s přihlédnutím ke skutečnostem, jež nastaly
po jeho vydání.
Jen pro úplnost (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení)
Nejvyšší soud v dané souvislosti dodává, že závěr o tom, že správnost
směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v
okamžiku jeho vydání, a skutečnosti, k nimž došlo až následně, proto důvodem k
jeho zrušení být nemohou, formuloval (zásadně) ve skutkových poměrech, kdy
žalovaný uplatnil námitku, podle níž v době po vydání směnečného platebního
rozkazu (zcela nebo zčásti) zanikla směnkou zajištěná pohledávka (započtením či
zaplacením), popřípadě za stavu, kdy (následně) nastaly (v poměrech žalovaného,
ve vztahu k němuž byl vydán směnečný platební rozkaz) účinky přiznaného
osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), tj. v
případech, v nichž by se důvodnost takové námitky (obrany) posuzovala až v
rámci (případného) výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit (věcnou) správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž
existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti) dovolání jako
nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
Nejvyšší soud zamítl a třetí žalované vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. června 2022), která
podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 8.670.535,96 Kč) částku
43.020,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13
odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) činí 52.417,20 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).