29 Cdo 5176/2017-116
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Raiffeisen stavební spořitelna a. s., se sídlem v Praze 3, Koněvova
2747/99, PSČ 130 45, identifikační číslo osoby 49241257, proti žalovaným 1/ J.
B., narozenému XY, bytem XY, 2/ L. B., narozenému XY, bytem XY, 3/ J. H.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem, se sídlem
v Tachově, náměstí Republiky 58, PSČ 347 01, o zaplacení částky 144 293,71 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 44/2017, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července
2017, č. j. 64 Co 219/2017-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. července 2017, č. j. 64 Co
219/2017-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 20. dubna 2017, č. j. 7 C 44/2017-71, Okresní soud v Tachově
uložil žalovaným (1/ J. B., 2/ L. B. a 3/ J. H.) zaplatit žalobci (Raiffeisen
stavební spořitelna a. s.) částku 144 293,71 Kč, se zákonným úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % od 4. ledna 2017 do zaplacení a na nákladech řízení částku 8 868
Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že plněním jednoho ze
žalovaných zaniká v tomto rozsahu plnění ostatních žalovaných. Okresní soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména
z toho, že:
1/ HYPO stavební spořitelna a. s. (dále jen „věřitel H“) poskytla J. D. (dříve J.) [dále jen „dlužnice“] úvěr ve výši 200 900 Kč na základě úvěrové
smlouvy č. 2003/10328 ze dne 31. března 2003 (dále jen „úvěrová smlouva“). 2/ První žalovaný přistoupil k závazku dlužnice z úvěrové smlouvy dohodou ze
dne 31. března 2003. 3/ Druhý a třetí žalovaný se zavázali uspokojit pohledávky věřitele z úvěrové
smlouvy pro případ jejich neuhrazení dlužnicí ručitelským prohlášením ze dne
31. března 2003. 4/ Věřitel H zanikl fúzí sloučením se společností Raiffeisen stavební
spořitelna a. s. (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č. j. F120389/2008 a F122134/2008). 5/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 2. února 2011 oznámil
Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) zahájení insolvenčního
řízení na majetek dlužnice, a to na základě insolvenčního návrhu dlužnice ze
dne 25. ledna 2011. V něm dlužnice uvedla i závazek (dluh) vůči věřiteli H ve
výši 205 000 Kč, s tím, že poslední splátku uhradila 15. prosince 2010. 6/ Usnesením ze dne 23. února 2011 insolvenční soud spojil insolvenční řízení
dlužnice a jejího manžela (P. D.) ke společnému řízení. Usnesením ze dne 17. března 2011 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků a usnesením ze dne 30. června 2011 schválil jejich oddlužení plněním splátkového kalendáře. 7/ Usnesením ze dne 18. srpna 2016 insolvenční soud vzal na vědomí oddlužení
dlužníků a usnesením ze dne 9. září 2016 je osvobodil od placení zbytku
pohledávek. Na tomto základě okresní soud nejprve dovodil, že žalovanými vznesená námitka
promlčení je nedůvodná, když dlužnice „zcela uznala dluh“ vůči žalobci v návrhu
na povolení oddlužení ze dne 25. ledna 2011. Od tohoto data začala běžet nová
čtyřletá promlčecí doba, jejíž běh se přerušil dnem podání přihlášky pohledávky
žalobce do insolvenčního řízení (29. března 2011) až do rozhodnutí
insolvenčního soudu o vzetí splnění oddlužení na vědomí (18. srpna 2016). Jelikož žaloba byla u soudu podána 6. února 2017, nárok žalobce není promlčen. K námitce žalovaných, že osvobození od placení pohledávek zahrnutých do
splněného oddlužení v rozsahu, v němž doposud nebyly uspokojeny, se vztahuje i
na spoludlužníka a ručitele, okresní soud, odkazuje na § 414 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 497 a § 303
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uzavřel,
že nároky věřitele vůči spoludlužníkům a ručitelům zůstávají osvobozením
nedotčeny.
Žalobce prokázal, že v průběhu oddlužení plněním splátkového
kalendáře mu bylo uhrazeno celkem 64 939,53 Kč, proto je žaloba o zaplacení
zbývající částky (144 293,71 Kč) po právu. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. července 2017,
č. j. 64 Co 219/2017-92:
1/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů částku 88 817 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejich
zástupce (druhý výrok). Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění okresního soudu, avšak
neztotožnil se s jeho závěrem, že dlužnice uznala dluh vůči žalobci uvedením
tohoto dluhu v návrhu na povolení oddlužení. K tomu odkázal na „rozhodnutí“
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1297/2004 (jde o rozsudek ze dne 31. ledna
2007, uveřejněný pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
který je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu -
dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Naproti tomu odvolací soud přisvědčil okresnímu soudu v tom, že osvobození
dlužnice od placení zbytku neuhrazených pohledávek se nevztahuje na ručitele a
spoludlužníka. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2011“). Vycházeje z dikce § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a § 397 obch. zák. odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanými je důvodná,
když žalobce se nejpozději 29. března 2011 (kdy podal přihlášku do
insolvenčního řízení dlužnice) měl domáhat uspokojení pohledávky také po
žalovaných. Jestliže tak učinil žalobou podanou u soudu 6. února 2017, stalo se
tak po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky
počátku běhu promlčecí lhůty u úvěrové pohledávky uplatněné věřitelem vůči
ručiteli a spoludlužníku. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žalobě vyhoví,
případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel zdůrazňuje, že podle úvěrové smlouvy přistoupil k zesplatnění úvěru
až po osvobození dlužnice od placení neuspokojených pohledávek. Úvěr se stal
splatným marným uplynutím lhůty, kterou poskytl prvnímu žalovanému ve výzvě ke
splacení dluhu ze dne 1. listopadu 2016 a která uplynula 30. listopadu 2016. Ve
výzvách ke splacení dluhu zaslaným druhému a třetímu žalovanému pak stanovil
lhůtu k plnění do 3. ledna 2017. V žalobě nárokuje úrok z prodlení v zákonné
výši od data pozdějšího (pro žalované příznivějšího), a to od 4. ledna 2017. Žalovanými vznesená námitka promlčení nemůže být důvodná, když nárok na
zaplacení zbývající dlužné částky z úvěru uplatnil žalobou ze dne 6. února
2017. Podle dovolatele je rozsudek odvolacího soudu překvapivým rozhodnutím,
které s ohledem na rozhodovací praxi soudů a dosavadní průběh řízení nemohl
předvídat. Žádný právní předpis totiž neurčuje začátek běhu promlčecí lhůty pro
uplatnění jeho nároku „na den přihlášky pohledávky dovolatele v insolvenčním
řízení dlužnice“. První a druhý žalovaný ve společném vyjádření navrhují dovolání jako nedůvodné
zamítnout a v podrobnostech odkazují na vyjádření třetího žalovaného, s nímž se
ztotožňují. Třetí žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, namítaje, že splatnost
úvěru nebyla v dané věci posuzována. Uvádí, že „jestliže žalobce vyčíslil svou
pohledávku konkrétní sumou, kterou přihlásil do insolvenčního řízení, požádal
tak dlužníka o vrácení své pohledávky a pohledávka se stala splatnou“. Dovolatel ani netvrdil, že pro splatnost pohledávky byly stanoveny či dohodnuty
zvláštní podmínky a že by k zesplatnění pohledávky bylo třeba zvláštního
úkonu. Sám ani nerozlišoval pohledávku na zčásti splatnou a zčásti nesplatnou. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v
posouzení otázky dovoláním otevřené jde o věc dovolacím soudem beze zbytku
neřešenou.
Nejvyšší soud se - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím,
zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný výklad níže citovaných ustanovení
insolvenčního zákona:
Podle § 173 insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky pohledávek u
insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty
stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později,
insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním
řízení neuspokojují (odstavec 1). Přihlašují se i pohledávky, které již byly
uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou
vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (odstavec 2). Přihlásit lze i
pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku (odstavec 3). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné
účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla
insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než
insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o
tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají
dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu (odstavec 4). Podle § 183 insolvenčního zákona přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci,
práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo
věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění (odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení
pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s
dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně
bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně (odstavec 2). Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou
pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit
jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel
takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž
pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro
jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení
mohou podat samy (odstavec 3). Dle § 414 insolvenčního zákona jestliže dlužník splní řádně a včas všechny
povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud po
slyšení dlužníka usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek
zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak
jen na návrh dlužníka (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje
také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo,
a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač
tak měli učinit (odstavec 2).
Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na
ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo
postihu (odstavec 3). V podobě citované výše se v insolvenčním zákoně nachází ustanovení § 183 a §
414 již od doby, kdy byl insolvenční zákon přijat (od 30. března 2006). V daném
případě vydal insolvenční soud rozhodnutí o úpadku dlužnice před 31. březnem
2011 (17. března 2011), tudíž pro režim přihlašování pohledávek je rozhodné
ustanovení § 173 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011. V takto vymezeném právním rámci Nejvyšší soud především uzavírá, že napadené
rozhodnutí je co do závěru, že osvobození dlužnice od placení zbytku
neuhrazených pohledávek se nevztahuje na ručitele a spoludlužníka, v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Již v R 63/2011 (na něž přiléhavě odkázal i odvolací soud) Nejvyšší soud
formuloval závěr, že rozhodnutí vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního
zákona, jímž insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v
rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto
pohledávek dlužníkovým věřitelům ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči
dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Pohledávka, na kterou se vztahuje
rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1
insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení
ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka
stejný režim, jako promlčená pohledávka. V důvodech usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011,
uveřejněného pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud dále ozřejmil, že ustanovení § 183 odst. 2 insolvenčního zákona
výslovně počítá s tím, že je-li osobní dlužník v úpadku, nebrání to jeho
věřiteli v tom, domáhat se mimo rámec insolvenčního řízení vedeného na majetek
osobního dlužníka uspokojení své pohledávky po ručiteli. V projednávané věci je klíčové posouzení, kdy začíná běžet promlčecí doba
závazku ručitele a spoludlužníka ve vztahu k věřiteli z úvěrové smlouvy. Odvolací soud při posouzení námitky promlčení vznesené žalovanými vycházel z
toho, že počátek běhu promlčecí doby tohoto závazku se váže k okamžiku podání
přihlášky pohledávky věřitele do insolvenčního řízení dlužnice (jako
obligačního dlužníka). Tento závěr odvolacího soudu Nejvyšší soud nesdílí. Odvolací soud totiž (nesprávně) nerozlišuje mezi povahou závazku hlavního
(vztah věřitele a dlužníka) a závazku subsidiárního a akcesorického (vztah
věřitele a ručitele). Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak zcela pomíjí pasivní
solidaritu (solidaritu dlužníků). K povaze ručitelského závazku podle § 303 obch. zák. se Nejvyšší soud vyslovil
v rozsudku ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, uveřejněném pod
číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom uzavřel, že
ručení je subsidiární a akcesorický právní vztah mezi ručitelem (tj.
osobou
odlišnou od dlužníka) a věřitelem, který slouží k zajištění věřitelovy
pohledávky z hlavního právního vztahu (mezi věřitelem a dlužníkem) a jehož
obsahem je závazek ručitele uspokojit konkrétní (ručením zajištěnou) pohledávku
věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník. Slouží tedy k zajištění věřitelovy
pohledávky. Pro občanskoprávní vztahy to plyne především z § 546 věty druhé
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle
kterého ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči
věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník; v
obchodněprávních vztazích pak lze uvedené dokumentovat např. textem § 305 obch. zák., jež určuje, že věřitel je povinen bez zbytečného odkladu sdělit ručiteli
na požádání výši své „zajištěné pohledávky“. U přistoupení k závazku jde o změnu subjektů, spočívající ve vzniku povinnosti
nového subjektu plnit (peněžitý) dluh původního dlužníka, a to vedle tohoto
dlužníka. Oba subjekty jsou vázány společně a nerozdílně a věřitel tak může
celé plnění nebo jeho část požadovat po kterémkoliv z dlužníků, případně po
obou z nich. Vedle vztahu věřitel vs. původní dlužník a věřitel vs. nový
dlužník však vzniká rovněž vztah původní dlužník vs. nový dlužník. Tento vztah
se konstituuje již samotným přistoupením nového dlužníka k dluhu původního
věřitele. Již tímto okamžikem totiž oběma dlužníkům vůči druhému z dlužníků
vznikají práva a povinnosti stanovené v § 511 odst. 2 obč. zák. Vedle těchto
práv a povinností však může dlužníkům také vzniknout právo regresu, tj. právo
požadovat náhradu po jiném dlužníku podle výše jeho podílu [viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 19/2013 (včetně v něm
zmíněné judikatury Nejvyššího soudu)]. Splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a
závazek každého z nich se promlčuje zvlášť. Rovněž splatnost závazků dlužníka
vůči věřiteli a ručitele vůči věřiteli může být odlišná a jejich závazky se
promlčují zvlášť. Právní vztahy mezi věřitelem a ostatními spoludlužníky a mezi
věřitelem a ručiteli jsou relativně samostatné právní vztahy, a proto není
důvodu, aby počátek běhu promlčecí doby závazku ručitele nebo spoludlužníka byl
připínán k době podání přihlášky pohledávky věřitele do insolvenčního řízení
vedeného proti obligačnímu dlužníku. Ve vztahu mezi věřitelem a ručitelem se počátek promlčecí doby řídí § 306 odst. 1 obch. zák. Promlčecí doba z ručitelského vztahu tak zpravidla počíná běžet
od okamžiku, kdy mohl věřitel právo na plnění vůči ručiteli uplatnit. Z
uvedeného ustanovení vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby vůči ručiteli je
spojen s uplynutím přiměřené doby ke splnění splatného závazku dlužníkem poté,
co byl k tomu věřitelem písemně vyzván, je-li takové výzvy potřeba (§ 306 odst. 1 věta první obch. zák.), jinak s okamžikem, kdy nastala skutečnost, která
opravňuje věřitele domáhat se splnění závazku na ručiteli bez výzvy dlužníkovi
(§ 306 odst. 1 věta druhá obch. zák.), tj. zejména prohlášením konkursu (viz
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2010, sp. zn.
33 Cdo
3445/2008). Sdělením, že žalobce se nejpozději 29. března 2011, kdy přihlásil pohledávku do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice, měl domáhat uspokojení
pohledávky také po žalovaných, odvolací soud zřejmě vyjadřuje (nepříliš
zřetelně) názor, že přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na
majetek původně jediného obligačního dlužníka (úvěrového dlužníka) má nějaký
vliv na splatnost pohledávky vůči takovému dlužníku; tak tomu ale není. Z § 173
odst. 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění se výslovně podává, že do
insolvenčního řízení může věřitel přihlásit (a z majetkové podstaty dlužníka
tedy následně i poměrně uspokojit, jelikož právě za účelem uspokojení tak činí)
i nesplatnou pohledávku za dlužníkem. Neurčuje-li insolvenční zákon dále jinak
(což v poměrech předmětného oddlužení v rozhodné době nečinil a ani nyní
nečiní), nestává se nesplatná pohledávka vůči (insolvenčnímu) dlužníku splatnou
jen proto, že ji věřitel přihlásil (mohl přihlásit) do insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka. Základním zásadám insolvenčního řízení ani jiným
pravidlům vyjádřeným v insolvenčním zákoně se nikterak neprotiví, jestliže
insolvenční řízení proběhne a zjištěné pohledávky přihlášených věřitelů budou
podle zvoleného způsobu řešení úpadku poměrně uspokojeny, aniž se některé z
nich, většina nebo dokonce všechny (při řešení hrozícího úpadku dlužníka)
stanou splatnými. Napadené rozhodnutí tedy co do závěru o splatnosti pohledávek vůči žalovaným
(spoludlužníku a ručitelům) neobstojí ani v rovině výkladu zohledňujícího (jen)
mimoinsolvenční poměry, ani v rovině výkladu norem práva insolvenčního. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil včetně výroku o
nákladech řízení (jenž má povahu závislého výroku) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu