33 Cdo 3445/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Global Financial Restructuring Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 2,
Karlovo náměstí 10, zastoupené JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované Tradeinvest a.s., se sídlem v Praze
4, Podolí, Doudova 258/3, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem
v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, o 6.600.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 182/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, č.j. 23 Co 295/2007-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku
na náhradě nákladů dovolacího řízení 30.660,- Kč k rukám JUDr. Petra Vyroubala,
advokáta.
Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. 2. 2007,
č.j. 27 C 182/2006-71, ve výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované
zaplatit žalobkyni 6.600.000,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení a soudním
poplatku, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se smlouvou o úvěru č. 204896051 ze dne 24. 5. 1996 zavázala Investiční a poštovní banka, a.s.,
poskytnout společnosti NOVICON, spol. s r.o. dlouhodobý úvěr ve výši
55.000.000,- Kč. Žalovaná 30. 5. 1996 prohlásila jako ručitelka, že uspokojí
pohledávku věřitelky z uvedené smlouvy o úvěru do výše 6.600.000,- Kč; zavázala
se, že nebude-li uvedená pohledávka včas a úplně zaplacena dlužnicí, uhradí
dlužnou částku poskytnutého úvěru s příslušenstvím, popř. dílčí splátku včetně
úroků, a to do čtrnácti dnů ode dne, kdy bude věřitelkou písemně vyzvána k
placení. Nebylo sporu o existenci původní pohledávky ze smlouvy o úvěru, o
jejím převzetí ČSOB a.s., následně Českou konsolidační agenturou a v průběhu
odvolacího řízení žalobkyní. Smlouvou o převzetí závazku ze dne 3. 12. 1996
převzala závazek původní dlužnice KONZERVÁRNA NOVICON, spol. s r.o. (podle
výpisu z obchodního rejstříku dříve NOVICON, spol. s r.o.) společnost NOVICON,
a.s., k čemuž dala ručitelka souhlas 18. 2. 1997. Nebylo sporu ani o tom, že na
majetek společnosti NOVICON, a.s. byl prohlášen konkurs, v němž byla pohledávka
žalobkyně za úpadkyní řádně uplatněna přihláškou doručenou 21. 10. 1999. Žalovaná ručitelský závazek nesplnila, ačkoli k tomu byla věřitelkou vyzvána
(což vyplývá z výzvy Československé obchodní banky, a.s. ze dne 11. 4. 2001,
výzvy žalobkyně žalované z 20. 2. 2006, dopisu žalobkyně žalované z 21. 3. 2006
a dopisu žalované žalobkyni z 14. 4. 2006, a je potvrzeno i výzvou Investiční a
poštovní banky, a.s. ze dne 19. 5. 1999). Od splatnosti ručitelského závazku do
podání žaloby uplynulo více než čtyři roky. Odvolací soud se nato ztotožnil s
právním posouzením soudu prvního stupně, jmenovitě se závěrem o aktivní věcné
legitimaci žalobkyně (neplatnost smlouvy o převzetí závazku nezpůsobuje
označení dosavadní dlužnice KONZERVÁRNA NOVICON, spol. s r.o. jejím dřívějším
obchodním jménem uvedeným v úvěrové smlouvě, byla-li tato dostatečně
individuálně určena identifikačním číslem) i s posouzením námitky promlčení
vznesené žalovanou. U dlužnice a u ručitelky běží promlčecí doby samostatně. Věřitelka se mohla domáhat zaplacení dluhu po ručitelce minimálně od okamžiku
prohlášení konkursu. Nebýt prohlášení konkursu na dlužnici, čtyřletá promlčecí
doba podle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), by ke dni podání žaloby již uběhla
jak vůči dlužnici, tak vůči ručitelce. Ve vztahu k dlužnici však přestala
promlčecí doba běžet tím, že na ni byl prohlášen konkurs a že věřitelka svou
pohledávku do konkursu přihlásila, přičemž v řízení nebylo tvrzeno, že by
pohledávka za dlužnicí byla promlčena před jejím přihlášením do konkursu či že
by konkursní řízení v mezidobí skončilo.
S ohledem na probíhající konkurs se
pohledávka vůči dlužnici dosud nepromlčela a v důsledku ustanovení § 310 obch. zák. se tak nestalo ani vůči ručitelce. Odvolací soud ještě zdůraznil, že
ručení je vázáno na pohledávku, nikoliv na dlužníka či věřitele, že podmínky
vážící se k ručitelskému závazku žalované byly splněny, a okolnost, že se
pohledávka ocitla v konkursním řízení, nemá na postavení ručitelky vliv.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které (hodnoceno podle
obsahu) směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé. Dovolatelka uplatnila
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o.s.ř.“). Za nesprávné považuje právní posouzení otázky promlčení práva
věřitelky (žalobkyně) domáhat se plnění po ručitelce (žalované). Dovolatelka má
za to, že ustanovení § 310 obch. zák. platí jen pro dobu do uplatnění nároku
věřitele vůči ručiteli z důvodu nesplnění splatného závazku dlužníkem ve smyslu
ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. Byla-li výzva ručiteli k plnění
ručitelského závazku doručena již před prohlášením konkursu, nemá na právní
účinky jejího doručení, tj. na počátek běhu obecné čtyřleté promlčecí doby ve
vztahu k ručiteli, žádný vliv prohlášení konkursu na majetek dlužníka, resp.
uplatnění práv věřitele v konkursním řízení, neboť promlčecí dobu vůči ručiteli
již nelze posuzovat podle § 310 a § 402 obch. zák. Ke stavění promlčecí doby
vůči ručiteli již může dojít jen včasným podáním žaloby vůči ručiteli. V tomto
smyslu formuluje dovolatelka otázky, jejichž řešení přikládá zásadní právní
význam, a prosazuje, že v důsledku přihlášky pohledávky do konkursního řízení
(21. 10. 1999) došlo ke stavění promlčecí doby pouze ve vztahu věřitelky vůči
dlužnici, nikoli vůči ní jako ručitelce, neboť věřitelka ji vyzvala ke splnění
ručitelského závazku již dříve (19. 5. 1999); promlčecí doba vůči ní proto
začala běžet 20. 5. 1999 a podle § 397 obch. zák. skončila 20. 5. 2003, tj.
před podáním žaloby, která měla být proto s ohledem na vznesenou námitku
promlčení zamítnuta. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud
se nezabýval novými skutečnostmi a důkazy, které uvedla v odvolání v souladu s
ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. spolu s námitkou absence poučení
soudem prvního stupně podle § 118a o.s.ř., kterého se jí mělo s ohledem na stav
řízení dostat. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nepovažuje napadený rozsudek za zásadně
právně významný, neboť k řešení dovolatelkou nastolených právních otázek lze
použít závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí 29 Odo 1536/2006. Má za to,
že obchodní zákoník nepřipouští ze zásady vtělené do ustanovení § 310 žádné
výjimky. Výklad žalované popírá smysl ručení jako akcesorického závazku.
Námitka dovolatelky stran nedostatku poučení podle § 118a o.s.ř. je podle
žalobkyně nekonkrétní a vznesená pouze za účelem předložení nového důkazu –
listiny, o jejíž pravosti lze pochybovat. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání
jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 o.s.ř.); ten je dán tím, že otázkou možnosti aplikace ustanovení § 310 obch.
zák. na promlčení ručitelského závazku poté, co věřitel ručitele k jeho plnění
vyzval, se Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny, jinak je dovolací
soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Uvedené vady se z obsahu spisu nepodávají.
Námitka žalované, která odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnostem
a důkazům, které nově uplatnila v odvolacím řízení v souladu s ustanovením §
205a odst. 1 písm. d) o.s.ř., není důvodná. Výtku, že nebyla poučena podle
ustanovení § 118a o.s.ř., vznesla v odvolání pouze obecně, aniž uváděla, z
jakého důvodu jí mělo být uvedené poučení poskytnuto. Novou skutečností, již
uplatnila v odvolání, představuje (vedle námitky nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobkyně, kterou vzala později zpět) tvrzení, že její ručení bylo
podle obsahu ručitelského prohlášení časově omezeno. K prokázání tohoto tvrzení
předložila kopii prohlášení ručitele z 30. 5. 1996 obsahující ujednání o tom,
že ručitelský závazek zaniká transformací věřitele Novicon spol. s r.o. na
akciovou společnost, nejpozději však 31. 12. 1996. Provedl-li však soud prvního
stupně důkaz prohlášením ručitele z téhož dne, které uvedené ujednání
neobsahuje a z jehož obsahu nevyplývá, že závazek ručitele je časově omezen,
neměl důvod v tomto směru považovat vylíčení rozhodných skutečností za neúplné,
a nelze mu proto ani vytýkat, že žalovanou nepoučil podle § 118a odst. 1 o.s.ř.
Poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 až 4 o.s.ř. nepřipadalo podle obsahu
spisu v úvahu, nakonec ani dovolatelka okolnosti, které by potřebu takových
poučení odůvodňovaly, v odvolání (a ani v dovolání) neuváděla.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Závazek ručitele podle ustanovení § 303 obch. zák. je ve vztahu k závazku
dlužníka závazkem akcesorickým. Jedním z výrazů této akcesority je sdílení
společného osudu závazku ručitele se závazkem dlužníka. Tato zásada našla své
vyjádření i v ustanovení § 310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči
ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Ustanovení § 310
obch. zák. je speciálním k ustanovení § 391 a násl. obch. zák. Již v usnesení
ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 364/2005, Nejvyšší soud dovodil, že z dikce
ustanovení § 310 obch. zák. jednoznačně vyplývá, že promlčení práva věřitele
vůči ručiteli lze konstatovat jen za situace, kdy je nade vší pochybnost
zjištěno promlčení práva věřitele proti dlužníku.
Z uvedeného ustanovení se podává, že dokud nedojde k promlčení závazku
dlužníka, nemůže ručitel úspěšně namítnout promlčení práva z ručitelského
závazku, i kdyby toto již promlčeno bylo. Je přitom bez významu, z jakého
důvodu není (na rozdíl od práva vůči ručiteli) právo věřitele vůči dlužníku
promlčeno. Z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že aplikace ustanovení
§ 310 obch. zák. je vyloučena poté, co věřitel vyzve ručitele ke splnění
ručitelského závazku. Ostatně Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 6. 2005,
sp. zn. 29 Odo 405/2005, dospěl k závěru, že věřitel je oprávněn domáhat se
splnění závazku na ručiteli, aniž by ho k takovému plnění musel předem vyzvat.
Dovolatelka se navíc mýlí, dovozuje-li počátek běhu promlčecí lhůty vůči ní ode
dne, kdy byla věřitelkou vyzvána k plnění ručitelského závazku. Ve vztahu mezi
dlužníkem a věřitelem se počátek promlčecí doby řídí ustanovením § 392 obch.
zák., ve vztahu mezi věřitelem a ručitelem platí ustanovení § 306 odst. 1 obch.
zák. Promlčecí doba z ručitelského vztahu tak zpravidla počíná běžet od
okamžiku, kdy mohl věřitel právo na plnění vůči ručiteli uplatnit. Z uvedeného
ustanovení vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby vůči ručiteli je spojen s
uplynutím přiměřené doby ke splnění splatného závazku dlužníkem poté, co byl k
tomu věřitelem písemně vyzván, je-li takové výzvy potřeba (§ 306 odst. 1, věta
první, obch. zák.), jinak s okamžikem, kdy nastala skutečnost, která opravňuje
věřitele domáhat se splnění závazku na ručiteli bez výzvy dlužníkovi (§ 306
odst. 1, věta druhá, obch. zák.). tj. zejména prohlášením konkursu.
Dalšími otázkami, které dovolatelka jako zásadně právně významné formulovala,
se dovolací soud nezabýval. Ve světle shora přijatého závěru (že ručitel nemůže
úspěšně namítnout promlčení práva z ručitelského závazku, dokud není promlčen
závazek dlužníka) se staly, nebyl-li dovoláním napaden závěr odvolacího soudu,
že právo věřitelky proti dlužnici se nepromlčelo, pro rozhodnutí o dovolání
nepodstatnými.
Lze uzavřít, že správnost napadeného rozsudku se dovolatelce nepodařilo
zpochybnit; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení
§ 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1, věty první,
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 25.250,-
Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané
hodnoty ve výši 5.110,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. dubna 2010
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu